DMD č. 15. pro 15. 4. 2025. Téma: Manipulační jízda

Edward řídil úsporně a defenzivně. Během jízdy předvídal a reagoval s předstihem. Pokud zrovna nejezdil po lesních cestách v rozhrkaném offroadu, ve kterém měl problém zařadit trojku, mohli jste si coby spolujezdec připadat jako v limuzíně ovládané profesionálním řidičem. Přestože dlouhá léta vlastnil našlapaný sportovní Jaguar, na jeho plynový pedál nikdy zběsile nešlapal.
Když za volantem seděl Sirius, nic dopředu nevyhodnocoval, na provoz reagoval hbitě a příliš si nelámal hlavu s tím, že by někomu mohlo být špatně.
„Co kdybys příště zkusil nejet jako autobusák, co se vrací do garáže?“
Edward stál na příjezdové cestě a zvratky utíral do kapesníku.

Loňské léto bylo nečekaně horké. Některá lidská města prý měla historicky první vlny veder a pak týdny větrala přehřáté budovy.
Problémy to dělá i nám netopýřím matkám. Mláďata mají třetinu naší váhy, už když se rodí. Pak rostou rychle a za pár týdnů jsou skoro stejně velká jako my. Jenže ještě nedokážou lítat. Protahují si křídla a připravují se na svůj první velký let.
Co dělat, když začne půda být příliš horká?
Loni jsme ještě zvládly naložit mláďata na záda a přeletět do chladnějšího úkrytu.
Jiné prý takové štěstí neměly. Musely nechat nelétavá mláďata v kolonii a zachránit aspoň sebe.

Modřiny blednou. Rány se zacelují. Poslední strupy strhává předčasně. Teplá krev dokazuje, že ještě žije.

Chloé se zvedá a nakukuje do zimy. Sníh jiskří. Vločky se potřeštěně smějí. Zamrzlá řeka se mění v magistrálu. Vyráží proti proudu ledu. Brusle letí. Zamrzlé lodičky značí správný směr. Sní o rukou, které je složily a ukázaly jim cestu. O dlaních, které ji celou přeskládají. Od začátku.

Papírové stopy končí. Dívka se začervená a zašeptá modlitbu. Sebere odvahu. Zdvihne oči. Molo je prázdné. Poslední loďka přimrzla ke dřevu. Stiskne víčka. Ozve se tiché zapředení. Před Chloé sedí kočka s hedvábnou srstí. Zírá na myš.

Autobus č. 365 stál na odjezdovém stanovišti už nějakou dobu. Řidič se zrovna chytal vyjet, když si všiml dobíhající postarší dámy.
Babka se nečekaně svižně vyhoupla do schodů prvních dveří autobusu. Do misky na mince hodila padesátikorunu a schváceně vyhrkla:
„Ještě že jsem vás stihla. Jednu zlevněnou do Vestce…“
„Ale já tam nejedu…“
„Jak to? 365 jede až do Horní plaché a do Vestce zajíždí taky!“
„No, ale tenhle autobus ne.“
„Panáčku, nehrajte si se mnou. Já vím, co jste za linku. A koukejte jet, než vás nahlásím na vedení!“
„Madam, říkám, že vás nikam nevezmu. Tohle je manipulační jízda!“

"Mami, podívej se, kostřivec." Bedřiška ukázala prstem na obzor.
Bedřiščina maminka, paní Vypečkoblihová, se polekala a podívala se ke svému domečeku, kam právě mířila i tmavá, neveselá postava na bílém, o poznání veselejším koni.
"Palisandře!" Vykřikla paní Vypečkoblihová a při pomyšlení na manžela, který si právě doma stříhal chlupy v uších, se rozeběhla, co jí nohy stačily. Bedřiška, pevně uchopená za ruku, jí vlála v závěsu.
"Děje se něco, Mařenko?"
Palisandr stál u stolu nad hromadou ušních chloupků. Konečně vypadal jako člověk.
Paní Vypečkoblihová sotva popadala dech: "Smrt... sem... Strach."
"Kdepak, Mařenko," upokojil ji pan Vypečkobliha. "Ten jel do vozovny."

Protože midshipmn je malá chlupatá koule a jednou z něj vyroste větší chlupatá koule, je důležité ho zvyknout na základní manipulaci. Dredatou kouli doma nechcete. A tak bocman od prvního dne midshipmana seznamuje s kartáčem. Kartáč se nežere. Ruka, která kontroluje nejrůznější tělní výběžky, se taky nežere.
Do chvíle než si mladý pán pořídí zánět spojivek.
Nakapat do očí psímu miminu je manipulační jízda pro experty. Jeden drží. Druhý kape. Koule chlupů se mění v sedmihlavou saň. Tři dny trvá než bocman objeví ten správný hmat. Další tři, než midshipman uzná, že je lepší spolupracovat.
Teď už to zvládne sama.

Nebylo tomu v Praze kdysi jako dnes. Jezdily už do ní sice vlaky, ale každý jinam. Jako nitky sbíhaly se koleje ze všech směrů a končily, kde se jim to dovolilo. Z jedné strany v Bubenči, z druhé na nádraží Františka Josefa, od Berouna zase do pivovaru vozily poctivé nákladní mašinky chmel na Západní nádraží.
Přes Vltavu však nemohlo nic.
Všecko muselo se vyložit, přeplavit a znovu naložit.
Až jednoho dne*... překlenulo řeku pět lichoběžníků ze svařované oceli.
"Tak to vidíš, mašinko," řekl pan Blahoš jedné z nejstarších posunovacích lokomotiv, "ještě budeš užitečná. Budeš převážet náklad ze Smíchova pod Vyšehrad."

To ráno přineslo nejhorší kocovinu všech dob. Historické vystřízlivění.
V ulicích tanky. Okna se třesou.
Táta loví na tranzistoráku. Jsme s vámi, buďte s námi!
Máma už dobrečela. Teď nadává. Natálka neví, jestli se víc bojí tanků nebo máminých zasraných rusáckých kurev.
Máma naplní starou kompotovku bílou barvou od malování a vrazí jí Natálce do ruky.
"Kde máš kolo?"
"Ve sklepě..."
"Utíkej pro něj. Počkej před vratama." Z šuplete vyloví starou malířskou štětku. Obě vyrážejí - Natálka na kole, máma běží vedle. Na nároží máma zvedne Natálku k ceduli s názvem ulice.
"Pěkně to zamázni, holka, máme dnes ještě hodně práce!"

Střídaly se služby.
Když nová strážkyně spatřila Ermu bez vrstev oblečení, klopýtla, odplivla si na všechny čtyři světové strany a opustila stan. Druhý strážný vyběhl za ní.
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Jsi vážně takový ignorant, žes to celý měsíc nepoznal?“
„Je to určitě moje?“
„To myslíš vážně?!“
„Miláčku...“
Erma a Padmé si vyměnily pohledy.
„Je to pověra,“ řekla Erma nahlas.
„Na jejím místě bych nechtěla riskovat, že mi dítě zmizí před očima.“
„Odplivnutí je pověra. Nefunguje to.“
„Myslíš, že jí víc záleží na penězích, nebo na dítěti?“
„Končím!“ zaječela žoldačka venku. „Odejdi se mnou, nebo vypadni z mého života!“

James Strobridge nešel pro ostré slovo daleko. Dokonce se říkalo, že motivuje zaměstnance k práci násadou od krumpáče. Grenville Dodge byl obvykle chladnokrevně klidný. Teď by ale silný klacek v ruce uvítal. Pravděpodobně by ho přerazil o mašinfíru, který si postavil hlavu, že Devil's Gate Bridge neunese jeho vymazlenou lokomotivku. Nebo předtím o nezaplacené dělníky, co zablokovali trať.
Naštěstí i Central Pacific měli na slavnostní ceremonii v Promontory zpoždění. Jupiter potřeboval opravit a vypulírovat, aby na fotografii vypadal skvěle.
Dodgeovi bylo úplně jedno, jak vypadá. Toužil být kdekoliv jinde. Klidně by v Garment District vybíral s manželkou potahy na křesla.