DMD č. 15. pro 15. 4. 2025. Téma: Manipulační jízda

To jsem si naběhla.
Kdybych tušila, jaký vliv bude mít včerejší drabble na mou kreativitu, raději bych obětovala bod.
Obyčejně, sotva drabble spatří světlo světa, uvolní místo dalšímu tématu. Tohle však se nemínilo pustit, vždyť se setkalo s takovým ohlasem. Během chvilky šest komentářů, nezvyk.

Právě komentáře a má snaha zavděčit se jsou silnými manipulátory.
Takže jsem dnes uvažovala, jak by asi zněla Balada o bagetě, ostré jako tchýnin jazyk:
Muž hladový domů se vrací,
zasytit touží se po těžké práci.
Bagetu rozpůlenou masem a chilli plní,
nevzpomene ranního utrpení.

No uznejte, měla já jsem čas, přemýšlet o manipulační jízdě.

"Nejdříve, Alexi, zavoláme přátele z tisku. Ideálně přímo Pavla Chobotného z Hromu a výboje. Ten si rád vyposlechne příběh o muži, který selhal. Už vidím ten titulek: "Ledabylý zloděj chycen při činu. Za snížení trestu udá i vlastní matku. A určitě dáme i nějaké foto z kamery, to by si Pavel jistě dokázal také sehnat."

"A co takto: Zradil, aby se zachránil. Věříme, že jej policie ochrání. Teď, když je okurková sezóna, po tom určitě skočí hladoví čtenáři."

"A po vydání novin, jej necháme dvěma auty s houkačkami odvézt na bezpečné místo," usmála se Ellie.

"Souhlasíte? Pane nám drahý neznámý."

„Žebřík!“
Bartek sa výprav nebál. Náš fortifikačný systém sme vylepšili.
„Armáda je na Vítkově! Opevnili se, ale pomáhají lidem.“
Vytáhl konzervy, deku.
„Nepotřebujeme,“ namietal Dang.
Bartek ho ignoroval: „Ty koleje od sání a kopyta na Ohradě. Mělo mi dojít, že je to manipulační jízda!“
„Zbaví nás těch pobudů?“ dúfala Linda.
„Těžko. Vždyť nic neudělali. Nápisy jsou všude. Ale velitel přislíbil, že pošle doktora. Podívat se na budoucí matku!“ Bartek ma prekvapil.
„Vedia, čo sa stalo?“
„Pouze dohady. Výpadek zasáhl celou Evropu. Možná Kyberútok. Vyřadil elektrárny. Baterky i zasrané zapalovače! Slováci prý už válčí! Promiňte.“
Někdo zavzlykal.
„Pepépéčko, prezident, zorganizuje záchranu!

Vzduchem zavířila měňavě modrozelená křídla a na nádvoří dosedly šupinaté pařáty. Ederan si z vlasů vycuchal zvířený písek a beze strachu přistoupil k drakovi, který už k němu zvědavě natahoval krk.
“Máš pro mě něco?” vyptával se okamžitě. Ederan se zašklebil.
“Nebuď hamoun.” Ale z rukávu vyčaroval povidlový koláč a položil ho drakovi na vyplazený jazyk. Keziah se olízl a koláč zmizel v propadlišti dějin.
“Děkuju!”
“Bodejť bys nadával. Vzal bys mě prosím do Dorú Areaby?”
Jenže v ten moment drak pohodil hlavou a couvl.
“Je nám líto, toto je pouze manipulační jízda, nenastupovat!” houkl, roztáhl křídla - a byl fuč.

„Po sto metrech odbočte doprava.“

Moje autonavigace si tím vysloužila podezřívavý pohled. Touhle cestou jsem jela už nejmíň stokrát a vím, že potřebuju doleva.

„Po padesáti metrech odbočte doprava.“

Přestaň se mnou manipulovat! Pojedu doleva!

Dlouho ale odolávat nevydržím. Věnuju jí rezignovaný povzdech a už točím volantem na tu stranu, kam mi velí ona.

„Přepočítávám trasu.“

Aha! Ušklíbnu se a pobaveně zasměju. Každý se může splést, že.

Když mi o půlhodiny později sdělí, že mám jet do pole, už to tak vtipné není. Za dalších dvacet minut mě vede do zákazu.

„Překročili jste povolenou rychlo-…“

Jeden klik a je ticho.

Na patnácté výhybce se mi sen zasekl.
Sny se rodí z toho, co už v lidském mozku bylo. Když nebylo nic, člověk nesní.
Postava učil na dvou vysokých školách: na Ruské právnické fakultě v Praze a na Ruské lidové univerzitě. Musel mezi jejich budovami pendlovat, to dá rozum. Příležitost pro manipulační jízdu par excellence… Jenže já nevím, kde ty školy sídlily a jaké mezi nimi bylo dopravní spojení. A vymýšlet si nebudu!
Tak zírám na černý strop jednoho pražského pokoje: kde stojí stůl, na něm počítač; vzadu je knihovna, vedle postel. Na posteli já, na počítači nenapsané drabble. Bude-li bod?

„Kde je sakra Vincenc?“
Klaudie pokrčí rameny.
„Snad na cestě,“ zadoufá. „Říkal, že jen skočí na tramvaj.“
„Na tramvaj, vraiment?“ zapochybuje Walter.
Hodlá poznamenat ještě něco, ale přeruší ho hlasité řinčení. Tramvaj se žene Chotkovou ulicí bez snahy zpomalit, jen se divoce kýve a pravděpodobnost že vyletí z kolejí roste každým okamžikem. Nakonec ale jen z vozu další v zatáčce vyletí vytáhlá postava a dopadne jim k nohám, zatímco tramvaj pokračuje na Malostranskou, pronásledovaná houkajícím policejním vozem.
První se vzpamatuje Felix.
„Já myslel, že osmička tudy nejezdí,“ poznamená suše.
„Manipulační jízda, ne?“ Zašklebí se Vincenc. „Tak co, koho jdeme zbít?“

Karel Novák, povoláním farmář a duši pšeničný virtuos, zakloní hlavu a přimhouří oči. Obří mrak nad ním zastínil celé pole, a s takovou pšenka jen tak nepokvete.
Jenže ten mrak je, zjevně, vzducholoď.
Kromě toho se na poli kromě králíků, kteří si z něj ale fakt už vyloženě dělají srandu, odplivne si Karel, objevili... lidi. Přesněji řečeno dvě osoby s padáky.
"Tohle je prémiová pšenice," bojovně zařve.
Žena pokrčí rameny.
"Sorry. Manipulační jízda," ukáže nahoru, "ale my potřebovali vystoupit. Pantere, máš to?"
Panter přestane zkoumat pšenici.
"Co?"
"Pantere?! Tu veverku!"
Podle Panterova tklivého pohledu za vzducholodí Karel usoudí, že nemá.

Potom co v roce 2021 bylo na Marsu poprvé nalezeno zlato, tajně se taky spustil portugalský vesmírný program. Vývoj, konstrukce a manipulační lety lodí byly prováděny v přísném utajení. Když bez varování odstartovaly lodě portugalské koloniální flotily, bylo to překvapení pro celý svět. V rekordních rychlostech, bez pečlivě zmapované cesty a s velkými ztrátami na životech zdolaly mezihvězdný prostor a přes veškeré nesnáze a nedostatek zdrojů a jídla provedly úspěšné přistání na povrchu rudé planety. Když se však otevřely dveře přistávacího modulu a kapitán svírající vlajku v rukou vykročil z otvoru, čekalo ho velké překvapení. Španělskou inkvizici totiž nikdo nečeká.

Vozíky na návsi přibývaly, až se přelily do ulic mezi domy, na kraj vesnice. Někteří pocestní už ani nezastavovali a šli dál, někam, kam doufali přijít tak brzy, že se vejdou na náves, že jim tamní obyvatelé ještě podají pomocnou ruku, že tam budou potřeba, v bezpečí, že se tam stanou zase lidmi se jmény, ne jen příslušenstvím skřípajících vozíků, zrnkem písku v hodinách, které odměřují konec stávajícího světa. Kapitán za nimi hleděl zmítán touhou přidat se k té lidské řece, zažít zase dobrodružství. Věděl ale, že povinnost si ho volá zde, bují každým dnem a zabírá již celou zahradu.