DMD č. 18. pro 18. 4. 2025. Téma: Fosílie

"Šéfe, máme problém. Budeme muset změnit cíl výletu."
"Proč jako? Máme to tam zarezervované."
"Právě v rádiu říkali že ve westernovém městečku se střílelo a jsou tam mrtví. Prý mimořádně pro školy, co měly zarezervované městečko, se otevřel archeopark hned vedle."
"Ok, jeďte tam."
"Kenny kurva, tohle je westernový městečko? Když jsou ty jenom nějaký fosílie či co to je."
"Jo, ten debil Garrison si z nás udělal prdel."
"Ale prosimtě, se chtěl jenom podívat jak bude vypadat za rok. Fosil jeden starej."
"Tak děti, tady máme fosílie. Jsou z druhohor."
"Fosílie jsou stejně nuda. Western by byl lepší, že?"

„Nuda. Nuda. Nuuuudaaaaa!“ zavyl Jack a svalil se do písku. Už tu trčeli třetí týden, zatímco Daniel extaticky prohrabával jakési ruiny.
„Jacku!“ přidusal zničehonic jmenovaný, nikoliv extaticky, ale rozzuřeně. „Co jsi sakra řekl Taiře?“
„Nic. V podstatě.“
„Od začátku mi dělá společnost! Rozumíme si! A najednou je naštvaná a odmítá se mnou mluvit!“
„Eh…“
„Jacku?“ tázavý tón se výhrůžně táhne.
„No… Přišla se na tebe zeptat. Že se jí líbíš… A jestli si myslím, že ona tobě taky. Tak jsem řek, že rozhodně.“
„To je celý?“
„No… možná jsem tak trochu dodal, že tebe jaktěživo ze všeho nejvíc přitahovaly fosílie.“

Pod okny hotelového pokoje se rozsvěcely lampy. Alexandr a Josef leželi na posteli, zadýchaní a zpocení, ale naprosto šťastní.
„Jsem rád, žes ještě zůstal,“ řekl Alexandr a zvedl se na lokti, aby na svého starého přítele s novými varhánky kolem oříškových očí viděl opravdu důkladně.
„Nemohl jsem jinak,“ usmál se Josef. „Zítra na Ringstraße začíná úžasně zajímavá výstava fosilií.“
Alexandr se zaškaredil. „Myslel jsem, že já ti stačím.“
„Obávám se,“ protahoval Josef slova jako horký karamel, „že tvých ani ne padesát se s deseti tisíci nemůže měřit.“
„Takhle krásně mi nikdo do starců ještě nenadával.“
Políbili se. Začalo druhé kolo.

Přes 1,5 kilometrů dlouhou trasu fosilizovaných lidských stop, datovanou do doby okolo deseti tisíci lety před naším letopočtem, objevili badatelé v americkém Novém Mexiku.
Cestu skrz zablácený terén a v dešti, absolvovala nejspíš mladá žena starší dvanácti let. V náruči nesla malé dítě, které si během cesty, přendávala z levého boku na pravý. O fakt, že osoba přenášela děcko stáří asi dvou až tří let vypovídají jeho maličké stopy, které se na cestě objevují pouze párkrát – žena zřejmě dítě postavila na zem kvůli chvilkovému odpočinku.

Tohle vše ze stop vyčteme. Jsou jako fotografie nebo záběr momentu z hlubokých dějin.

"Prý tu ve vedlejší vsi našli v jeskyni draka!" hostinský rozhodí rukama ve směru na jihovýchod.
"Živého?" otáže se značně skepticky a poněkud pobaveně Jindřich.
"...kolik piva jsi mi tu vypil, chlapče?" hospodský zjevně jemnější nuance tónů hlasů už úplně nepobírá.
"Každopádně to mají za zlý znamení a nechtěj tam kopat. Což je pech, kutnohorští pánové čujou novou stříbrnou žílu, kterou otevřou před koncem týdne. Určitě by pustili chlup, kdyby chlapům někdo tu báchorku vyhnal z hlavy."
Rytíř-dobrodruh pokrčí rameny.
"Zkusit to můžu. Z ďábelské lebky v Sázavě se vyklubal zajíc s nalepenými kozími rohy. Tohle bude možná zaběhnutá kravka..."

Uběhne noc a den. A tehdy mě to trkne. Musím se pídit po minulosti.
Vyptávám se Bandity na to, jak to celé bylo.
"Na úplném začátku to byl jen jeden druh, všichni se se všemi měli rádi." začal Bandita znovu vyprávět, "Pak se ale rozdělili, jak už to bývá. Kvůli nějaké blbosti. Vznikly tři klany."
Myšlenky mi šrotují hlavou. Kdo byl tenhle třetí klan? A tak se ptám Bandity.
"Je to skupina několika Dendronů, kteří rádi dělají chaos." A pak mě napadá: " Co když ten třetí klan začal vytahovat kostlivce ze skříně a chtěl tím zapříčinit vyhynutí celého druhu Dendronů?"

Ti tři mezi sebou mají zvláštní duševní spojení. Každý je uplně jiný, s jinou náturou. Každý z nich je svým způsobem drsný a odvážný, i když tak na první pohled vůbec nepůsobí. A ty tři různé energie do sebe pasují jako kolečka precizního stroje, který vytváří nejlepší britský humor.
Slunce svítí a trio se peče venku před trávníkem.
Kolegové na Clarksona koukají trochu ustaraně i znechuceně.
„Nechceš se namazat?“ Prohodí Hammond.
“Proč?“ táže se Clarkson nevinně.
„Vypadáš jako něco, co bylo nalezeno v pyramidě,“ řekně May a Hammond se snaží neumřít smíchy.
Chudák Clarkson si sáhne na zcela vysušený obličej.

S tou věcí tam venku přišla první krize. Palubní psycholog tvrdil, že krize jsou dobré, že sdílení pocitů čistí vzduch. Jenže palubní psycholog je blbec. Stejně jako část posádky, která chce tu věc dostat dovnitř.
“Bude to parádní trofej,” horoval technik. “Podívej na tu zvláštní stavbu těla!”
“No právě,” řekl jsem. Stavba těla té věci mě zneklidňovala. Na horních končetinách (rukou??) to mělo drápy. Ze zad tomu vyčnívaly podivné hroty. A tvar lebky…
“Ať to bylo co chce, teď je to chcíplina. Prakticky fosílie,” řekla bioložka. “Čeho se bojíš?”
Nevím. Záleží na tom? Přehlasovali mě.
Bereme tu věc na palubu.

Z veškeré mojí lásky k tobě zbyly jen seschlé rozpadající se zbytky.
Bývala krásná jako jitro, živá, plná síly. Jako když se strom po dlouhé zimě poprvé zazelená. A jako strom, který bez vody a slunce usychá a strádá, tak moje láska bez tebe trpěla a chřadla.
Zemřela.
Její tělo jsem pohřbila tak hluboko v sobě, jak jsem jen dokázala. Tedy… myslela jsem si, že jsem pohřbila tělo.
Stačil jediný tvůj pohled a já jsem její kosti jako drahocenný artefakt vyhrabala. A když ji zalilo slunce tvých slov, vzešla jako fénix. Nebylo to mrtvé tělo. Bylo to semínko. A vzklíčilo.

Poslední dobou si jeho tříletý vnuk oblíbil hru na archeologa.

Právě klečel u hromady písku a v ruce měl dětskou lopatku v červené barvě.

Opakovaně ji nořil do písku tak dlouho, dokud neobjevil nějaký ten poklad. Většinou to bylo pár zbytečností, co mu tam jeho otec zahrabal. Měli představovat vzácné fosílie.

Postupně mu ty poklady nosil. Vždy se na něj zahleděl a čekal na pochvalu.

Cínový vojáček.

Jsi šikovný, Hugo!

Malé modré autíčko.

No ne, to se ti povedlo!

Hrníček s puntíky.

Paráda, jen v tom pokračuj.

Jenže pak přinesl něco, za co pochvala nepřišla.

Hugo, běž si umýt ruce.