Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Za ojedinělých bouřlivých nocí ho viděl, jak vystupuje z moře. Ze zpěněných vln se vynořila dlouhá úzká hlava, pak následoval hadovitý krk. Zdálo se, že tvor sleduje hru blesků na temné obloze. Jeho mokrá kůže se podivně leskla.
Když se po nějaké chvíli stvoření vrátilo zpět do moře a vlny se nad ním zavřely, říkal si, jestli se mu to celé jen nezdálo.
Vzpomněl si na něho, když se dočetl, že nedaleko objevili v zemi fosilii dávného živočicha. Dlouhá hlava na ještě delším krku. Odvezli ji někam do muzea.
Za bouřlivé noci opět čekal, ale tvor se neobjevil. Už nikdy.
Pan Bert byl za mlada pes geologický. Ochotně provázel bocmana na výpravách za obyvateli prvohorních moří i po stopách zaniklých cihelen, ze kterých pocházejí nálezy koňských, sobích a mamutích kostí z poslední doby ledové. Zatímco se bocman a zbytek party mladých paleontologů přehraboval kamením, Pan Bert hlídal proviant.
Midshipman zatím provádí vykopávky pouze na zahradě (kdyby ho bocman nechala, tak už místo rododendronu stojí nová stanice metra nebo možná dvě) a jeho největším úlovkem jsou ulity páskovek a hlemýžďů zahradních. Opuštěné ale zatím nefosilizované. Zato jsou prý skvělý zdroj vápníku. Tvrdí midshipman, když s labužnickým výrazem, drtí schránky mezi zuby.
Sbalili jsme kemp a vyrazili. Střídal jsem se s Frankem v řízení. Zbytek noci byl jen černej asfalt, bílý čáry silnice, světla aut, tichá poušť. K Las Vegas jsme dorazili za svítání.
Frank uplatil strážce národního parku, aby nás pustili před votvíračkou. Tady, v Tule Springs Fossil Beds, na kostech země, jsme se měli potkat s mým totemovým zvířetem. Tady, jak jsme doufali, nám dá vysvětlení, záchytnej bod, ukáže cestu.
Slunce vycházelo, když jsme zavřeli voči.
Slunce bylo v nadhlavníku, když jsme je votevřeli a probrali se z transu.
A věděli jsme, co se stalo a co se musí stát.
Byla tu dřív, než se narodili, a bude tu i potom, co zemřou.
Až ručky malé holčičky jí dají význam. Počká si na něj mnoho let.
„Když jsem byla malá, našla jsem v řece zvláštní kámen. Chceš ho vidět?“
„Ano.“
Šedé spirály uplynulého času.
„Zajímavé. Petrefakt,“ obrátí ho v ruce.
„Co to znamená?“ zeptá se se zájmem dívka.
„Je to z latiny. Doslova stal se kámen. V tomto případě spíš mušle.“
„A jaký má takový předmět vlastně význam?“
Muž se na ni podívá a v očích mu bleskne.
„Jako když člověku vytesáš sochu. Budou na něj navždy pamatovat.“
„Život v kameni…“ vydechne. „Pověz mi víc.“
Láska k učení je stará jak svět. Blízkost jako sdílená touha po vědění.
Muž se poprvé po letech usmívá.
Může být.
Gaius Cilnius Ignarus seděl na zahradě své vily, upíjel chlazené víno dochucené medem a četl si z papyrového svitku.
Jeho mladá, dobrá žena Livilla seděla opodál a tkala.
Byl krásný den, slunce svítilo, ale jeho jihoitalský žár mírnil chladivý vánek od moře.
"Co kdybychom vyrazili ven, muži?" prolomila Livilla ticho.
"Čtu si."
"Demetria mi říkala, že do města přijeli noví herci."
Cilnius mlčel a dál šustil papyrem. Livilla u tkalcovského stavu skřípěla zuby, provlékajíc člunek mezi vlákny.
"Nebo bychom mohli navštívit přátele."
"Dnes ne."
Nit se přetrhla.
"A dost!" vykřikla, "nikdy nikam nechceš, ty jsi taková..."
Vesuv na obzoru zahřměl.
"Už pěknou chvíli prší, sama víš jak jsou mokré útesy nebezpečné."
"Vím, ale ty stejně dobře víš, že za deště jsme našli ty nejlepší kousky"
"A kolikrát jsme to taky málem pěkně odskákali."
"Ještě se podívám za převis, ale ne! POMOC!!!"
"MARY!!!!"
"Jsem v pořádku Josephe, nic mi není."
"Bože dobrý, sestřičko, tys mě ale vyděsila!"
"Tak to ti hned spravím náladu. Podívej!"
"To je? Vážně?!"
"Ano Josephe! To je kostra patřící k lebce, kterou jsi našel. Dokázali jsme to!"
Mary Anningová byla britská sběratelka fosílií a paleontoložka, která prozkoumávala naleziště jurských zkamenělin na jihozápadním pobřeží Anglie. Je označována za jednoho z nejvýznamnějších objevitelů pravěkých tvorů v počátcích paleontologie.
Anningová své nálezy podnikala u útesů Blue Lias poblíž města Lyme Regis v hrabství Dorset a to především v zimě, kdy se díky sesuvům půdy objevovaly nové fosilie, které bylo nutné sebrat dříve, než je odplaví moře. Mezi její objevy patří první správně identifikovaná kostra ichtyosaura, jedna z prvních nalezených koster plesiosaura či první ptakoještěří kostra nalezená mimo území Německa.
Proslavila se v geologických kruzích ve Velké Británii, ve zbytku Evropy i v Americe, jako ženě jí však nebylo umožněno, aby se stala členkou Londýnské geologické společnosti, a ne vždy se jí za její objevy a vědecký přínos dostávalo zaslouženého uznání.
Britská Královská společnost Anningovou v roce 2010 zařadila na seznam deseti britských žen, které nejvíce ovlivnily historii vědy.
Právě o nálezu kostry ichtiosaura je můj drabble. Maryin bratr Joseph nalezl lebku tvora a o necelý měsíc později se podařilo Mary najít i zbytek kostry.
Rovnám hadříky, máma je všechny vyprala a vyžehlila.
Dupačky se zvířátky. Proč si někdo myslí, že na všech věcech pro děti musí sedět králíci a kachny. Nebo bílý krajky. Zavinovačka po čísi babičce. Prý na cestu z porodnice. Možná pro jednou. Já nikoho svazovat nehodlám.
Pidi košilky. „Svlíkni si košilku, lásko moje… “
Dost.
Rvu koš s prádlem do kouta, kam přijde postýlka. Taky až pak.
Odkopávám překážející škatuli od bot. Nevydržela.
Náramek přátelství. Už ho nenatáhnu. Oblázky od potoka z Banátu. Ryby nám ožďobávaly bosý nohy. Polovina orthocera. Krabička se sušenou sedmikráskou. Už nebudu víla. Rozdrobený čtyřlístek.
Nebrečím. Ne moc.
Možná si na to téma napíšu ještě něco dalšího, ale teď jsem dostala chuť zrecyklovat pár školních hlášek.
Věnováno mým spolužákům a vyučujícím, stejně je to z většiny jejich práce.
„Ty Newtonovy zákony platí na Zemi i pro planety. Jako v nebi, tak i na zemi, abychom citovali klasika.“
„Proč je poznání Boha důležitější než dinosauři?“
„Protože Bůh je větší.“
„Jasně. A takoví dinosauři, nebo třeba zkameněliny, se zas tak nedotýkají našeho života… tedy pokud nás zrovna nechtějí sežrat.“
„Tak oni byli býložravci, ne?“
„Ježíš chodil po venkově, Pavel po městech.“
„To mám taky napsaný, že byl urbanisticky zaměřenej.“
„Jsem četl, že Jan XXIII. snad byl pirát, divnej týpek. Ale měl asi dva doktoráty.“
„Čím víc doktorátů, tím víc pirát.“
„Asi vydával pirátské publikace.“
Pirátský papež je odkazem na vzdoropapeže Jana XXIII. z 15. století
Padmé sledovala zpod přivřených víček pohybující se světla a mlhavé siluety. Byla příšerně unavená. Ještě hodinu a... stejně zase neusne.
„Tisíc let historie nic neznamená. Republika je polochcíplá fosílie bez budoucnosti,“ donesl se k ní útržek hovoru.
Padmé potlačila povzdech.
Erma zalapala po dechu. „To nic,“ vyhrkla a posadila se. „Už je čas na střídání?“
„Zdaleka ne.“
„Vystřídám tě hned. Dneska už neusnu. Zatracené vize. Vážně mi nechyběly.“
Anakin měl vizi. Než Padmé odjela sem.
„Co jsi viděla?“
„Loď. Někdo v kápi. Světelné meče... Odhazuje vojáky jako loutky. Jde si pro nás. Snažím se ho zastavit, ochránit tě... nejde to.“
Tančili.
Tlumený ztratil rytmus. Jen na okamžik.
Váhavý odstín zeleně prvních jarních lístků malinko pobledl. Jeho spirála se nepatrně zachvěla. Jako když vážka zaváhá nad hladinou, ale Starší ji viděl.
Jeho reakce zastudila jako ledový vichr. Obraz byl neúprosný. Otisk spirálové ulity, zkamenělé ozvěny života, který prohrál. Fosilie. Krásná, geometricky přesná, a naprosto beznadějně mrtvá.
„Tvá záře kolísá,“ pokračovala chladná myšlenka.
„Rušíš naši harmonii. Ostatní sílí, ty zaostáváš. Možná jsi víc podobný těm před námi. Tvorům z masa a kostí, co postavili tyto trosky. Plný pochybností, slabosti a individuality.“
Zešedl.
Povadl.
Zapochyboval.
Odlišnost nemusí být zázrak. Možná je opravdu prokletý.
