DMD č. 18. pro 18. 4. 2025. Téma: Fosílie

Ocelový had vytvořený tisícovkami rukou rozeklaným jazykem pečlivě zkoumal místa, kam člověk dosud nevstoupil. Vše, co objevil, bylo zmapováno, zakresleno, nafoceno, zabaleno a odesláno na Východ největším vědeckým kapacitám.

Nalezl i pozůstatky obrovského plaza, plesiosaura rodu Elasmosaurus, který rozpoutal válku o kosti... Velkou dinosauří horečku... Válku vedenou napříč pláněmi, roky a popsanými stránkami. Válku, kdo dřív objeví a prozkoumá nové nálezy. Nevyhrál ji Othniel Marsh. Nevyhrál ani Edward Cope.

Vyhrál Charles Robert Knight, který jejím mrtvým vrátil život.
Elasmosaurovi, triceratopsovi, allosaurovi, stegosaurovi a stovce dalších. Vdechl jim život takovým způsobem, že z velké dinosauří horečky se stala běžná dětská nemoc.

Žongléři si tykají.
Víla stála vedle Lenky a trpělivě ukazovala, jak chytá míček.
„Měkce, musíš jít s ním,“ ruka se ladně snáší.
S jedním by to šlo. I dva si Lenka pamatuje. Ze školy.
Svačinové sáčky s mlékem, vápník pro všechny děti, mívaly mnoho funkcí. Kyselý pach na dně modré přepravky. Nepil to nikdo, ale házelo se s nimi skvěle.
„Takhle ne, to je windmill, na začátek těžký.“
Pravá s modrým dělá, co má, levá se divně škube. Dráhy v mozku se ještě nepropojily.
„Já to nedokážu. Jsem normální fosílie! Starší než černý uhlí.“
Usmála se.
„Jsme tu každou sobotu.“

Bylo to fantastické. Těla a skořápky tvorů z dávnověku vtištěná do měkké zeminy a natrvalo zachycená ve skále.
Nová doba otvírala cestu k návratu prastarého. Stavba moderní dráhy odkryla netušené poklady, rozsáhlá místa, kde na úsvitu věků bývalo moře, kde se pomalu vytvářely ty bělostné skály.
Zasvětil tomuto bádání celý život, v té zemi, do které ho náhodou zavál osud. Vracel se i do vlasti, aby nacházel podobná území, podnikal cesty do jiných zemí, zůstal však už spjatý s tímto podivuhodným koutem světa a jeho vědeckou obcí.
Dodnes tu zná každý jeho jméno, i když si to třeba ani neuvědomuje.

Chell likvidovala jednotlivá jádra GLaDOS. V mysli jí přitom běžely všechny urážky a posměšky, které od ní kdy slyšela.

„Tvoji rodiče tě nechtěli, proto tě odložili. A teď jsou mrtví…“

„Když jsem hovořila o smradlavém odpadu, to byla metafora… mluvila jsem o tobě…“

„Vidíš, urážím tvou inteligenci a ty to ani nepoznáš…“

„Zase jsem ti řekla, že jsi hloupá…“

„Zůstaneš tu navždycky. Až umřeš, bude z tebe fosílie a já tě budu vystavovat jako varování pro ostatní subjekty…“

„Ty zrůdo…“

Když Chell hodila do incinerátoru poslední jádro, spokojeně sledovala, jak se celý systém hroutí. Pomyslela si:

„Já ti dám fosílii…“

Byla tam tma. Picek vyslal jiskru magie ke kamenům na stropě. Jak očekával, šlo o zdroj světla. Konečně mohl přehlédnout celý prostor.

„Tak kdepak budeš?“

Procházel jednu síň za druhou. Nacházel všechno možné – magické artefakty, truhly peněz a drahokamů, ale vejce nikde. Až skoro u konce objevil otevřený kufřík a v něm – skořápky.

„Cože? Kde?“

Picek se zděšeně rozhlížel. To by mu chybělo, mít v domě draka…

V tom ho něco žďuchlo do nohy. Za ním stálo malinkaté dráče a snažilo se hladově žvýkat Pickův plášť. Bylo rozkošné.

„Tyj si tak slaďoučký,“ pohladil Picek zjihle ještěří hlavičku, „úplná oživlá fosílie…“

Odpoledne pokročilo, když Frances nechala Donnellyho odvést. Zbytek plavby stráví pod zámkem.
Z karafy nalila vino. Nabídla sklenku panu Laytonovi.
„Je to zatraceně nešťastná plavba,“ utrousila.
Pan Layton potřásl hlavou.
Jeden muž odsouzený k smrti. Dva zranění. Tři lodě nezvěstné.
Frances zamyšleně studovala mapu rozloženou na stole.
„Nemá smysl tu déle křižovat. Jestli tu bouři přečkaly, zamířily sem,“ ukázala na malý ostrov ztracený v oceánu.
Pan Layton se chystal odpovědět, když z paluby přišla zpráva o vraku na pravoboku.
Jako torzo dávno vyhynulého netvora ležel na hladině trup lodi. Vaz měla přeražený. Žebra zlámaná.
„Dejte spustit čluny!“
Možná všichni neutonuli.

"Je příšerná!" Kristina se vrhne na postel. Zaboří obličej do spacáku.
"Štve mě, vytáčí do vývrtky!" špinavé pohorky kopou do prken letiště. "Káča! Ještě jednou a zakroutím jí krkem!" Stan se otřásá vzteklými vzlyky.
Dáňa nadzvihne obočí: "Můžu nadávat s tebou. Chceš?" pohladí kamarádku po rameni. "Řekni na koho."
"Madame studený čumák!" zavrčí Krista. "Prý se mnou nehodlá ztrácet čas," uhodí pěstí do konstrukce. "Měla jsem to mít dávno hotové."
"Možná..."
"I ty?"
"Třeba si jen nerozumíte."
Kristina se odtáhne.
"Zmiz," zašeptá. Obě jste stejné. Míla i ty. Pitomé hloupé slepice."

Milena před stanem zkamení. To si nezasloužila. Rozbrečí se.

Podívat se skrz věci je dávné lidské přání - pamatujete na Bystrozrakého? Jako vhodné řešení navrhli fyzikové rentgenové záření, a to v podobě počítačového tomografu. Princip tomografie je jednoduchý: používá stínovou projekci. Prosvěcovaný objekt se umístí co nejblíže detektorům (dříve film, dnes polovodičová čidla), naproti detektorům se nachází zdroj - rentgenová trubice. Dvojice trubice-detektory rotují okolo snímaného objektu a současně se i posouvají, takže opisují dlouhou spirální trajektorii, nesmírně podobnou oloupané slupce z jablka. Technologie pokročily natolik, že metoda dokáže snímat s rozlišením pod setinu milimetru. Lze se tak podívat dovnitř fosilie jako do oříšku, který nemusíme rozlousknout.
Geologové jsou navýsost spokojeni.

Té trapárny nevšim by si asi leda slepý,
papuč, která drží jenom silou izolepy.
Autentické zážitky z cest studentíkům líčí,
rušitele bombarduje křídou nebo klíči.
Do třídy vždy naspídován jak tornádo vletí,
zmůže se ten fosil někdy na své vlastní děti?
"Kontrolní otázka!" zamíří prst,
zkoušeným důkladně zježí se srst.
Dlouhým nehtem na malíčku pošťourá se v uchu,
zřejmě aby odpovědi dopřál lépe sluchu.
Třída kouká, řeší brouka...
Kopuluje s prsaticí na fotce se placatící?
Ne-li, bude čtyřprocentní, uzavřeli sázky,
on ve věku pokročilém splodil důkaz lásky.
Tohle není o šedinách, opožděném čase,
že fakt není vykopávka dokázal všem zase.

Prvního října v laboratoři Colossal Biosciences bylo slyšet něco, co svět neslyšel už dvanáct tisíc let. Narodila se štěňátka pravlka obrovského. Ten totiž vyhynul ještě předtím, než ho mohl spatřit člověk. Žil v západní části Severní a Jižní Ameriky. Jako základ bylo použito DNA z dvou nalezených fosílií a pomocí klonování a genových modifikací byli vytvořeni tři jedinci. Dva samci (Romulus a Remus) a samička (Khaleesi). Jsou součástí projektů navrácení vyhynulých živočichů. Příští na řadě budou mamuti. Prozatím však byl objeven gen, který jim dával jejich srst, a byl předán myším. Chlupaté míšence mamutů a myší si už lze prohlédnout.