Bungou Stray Dogs

Dazai koukal do prázdna a nechal své myšlenky volně plynout. Jako vždy, když je nehlídal, se toulaly tam, kde to znaly nejlépe.
Jeho tělo se třáslo, ale on nic necítil. Jen hroznou prázdnotu. Tak hlubokou, že kdyby do ní skočil, nikdy by nedopadl na dno. Cítil se tak sám, že by nejraději zemřel.
A proč vlastně ne?
Někde se ozval šramot, Dazai ho ignoroval. Rozhodně se nehodlal pohnout jen aby vstal a šel zkontrolovat, co to bylo. Leda tak pro nůž nebo pistoli, to snad.
Něco se dotklo jeho obličeje, zaostřil na to stvořeníčko. Malá myška.
Nakonec není tak sám.

Zvonek zazvonil a Chuuya se nervózně rozhlédl. Kdo bude jeho další partner nebo partnerka? Třeba támhleta blondýnka? Vypadá docela k světu, i když taky není úplně jeho typ.
Nikdy si nemyslel, že speed dating bude takové drama. Potil se, cítil, jak mu po zádech stékají ledové kapky. Proč jen musí jeho mise vyžadovat, aby se tu ztrapňoval a předstíral, že je single?
Naproti se posadil mladý muž. Příjemně se usmíval a Chuuya na chvíli nemohl popadnout dech. Tohle bylo ono, teď šlo o všechno.
„Dobrý večer,“ muž pozdravil.
„Dazai, no konečně,“ Chuuya sykl napůl úst. „Doufám, že máš ty informace.“

„Dazai, co to děláš?“ Chuuya se zeptal a zíral na svého partnera.
„Lovím ryby, copak nevidíš?“ Dazai odpověděl znuděně, aniž by se na Chuuyu podíval.
Chuuya zvedl obočí. Jistěže viděl, že Dazai rybaří, ale na to se neptal. Narážel na sbírku podivně vypadajících ryb v několika kbelících.
„Co jsou zač?“ snažil se skrýt své pohoršení.
„Ále, to jsou jen chiméry podivné, nejsou krásné?“ Dazai stále zíral do zahradního bazénku, kde měl nahozeno.
„Dazai, co to zase plánuješ?“ Rozkřikl se Chuuya. „Chytat ryby v dětském bazénku se dělá leda tak na pouti. A proč zrovna chiméry? Vždyť ty tu ani nežijí!“

„Dazaii, tak dělej něco, vždyť padáme!“ Kunikida křičel, jeho hlas byl přiškrcený, křečovitě se držel područek křesla.
„Snažím se, jen mi dejte chvilku… Kosmickou loď řídím poprvé. Čí to byl nápad, pronásledovat podezřelého až do vesmíru?“ Dazai si na rozdíl od ostatních jízdu užíval. Cizokrajné řízení lodi ho fascinovalo, nikdy nic podobného neviděl.
Vstup do atmosféry se jim podařilo přežít jen díky autopilotu. Ale ten se hned poté vypnul, přistávací manévry byly evidentně závislé na manuálním zásahu pilota.
Dazai si prohlížel tlačítka. Všechna vypadala navlas stejně. Přemýšlel, které by měl vyzkoušet jako první. Ručička výškoměru se točila jako šílená. Padali.

„…a tady potom zmáčkneš enter… Dazaii, posloucháš mě vůbec?“ Kunikida konečně ztratil trpělivost se svým novým partnerem.
Chtěl nového člena Agentury, jak se patří přivítat a všechno ho trpělivě naučit. Kdo ví, co Dazai doteď dělal, v jeho složce nebylo jediné předchozí zaměstnání. A teď má ten zelenáč tu drzost ho ani neposlouchat, když si vyčlenil čas ve svém nabitém programu. Přivádí ho k šílenství!
„Ano, ano, poslouchám,“ Dazai odpověděl s nevinným úsměvem.
Kunikida se zhluboka nadechl, napočítal do deseti a pokračoval ve vysvětlování.
Kdyby jen věděl, že v Přístavní Mafii je papírování úplně stejné! Dazai se div nerozesmál nahlas.

Dazai se smál, až se za břicho popadal. Nemohl si pomoct, pozorovat Chuuyu, jak se svíjí bylo prostě k popukání.
Jejich mise se nevyvíjela úplně podle představ, ale Dazai se alespoň poprvé po dlouhé době od srdce zasmál.
„Přestaň se řehtat! Pomoz mi!“ Zavrčel Chuuya a zároveň se nepřestával ošívat.
„Jen se škrábej dál, můj pejsku. Vím, mít blechy je nepříjemné. Až tu skončíme, vezmu tě k veterináři.“
Chuuya zavrčel, jako opravdový pes. Záviděl Dazaiovi, že na něj speciální schopnosti neúčinkují. On byl jediný, koho zasáhly, teď ho všechno svědilo. Už aby Dazai schopnost zrušil, jak měli původně v plánu.

Chuuya se vracel domů pozdě večer. Bylo už k půlnoci, když konečně dokončil report ze své poslední mise, byl úplně vyčerpaný. Oči se mu samy zavíraly a hlava mu chvílemi padala, jak se snažil zůstat vzhůru.
Zřejmě se mu to nepodařilo, protože když znovu otevřel oči, už nestál a nešel domů, ale ležel na tvrdé zemi. Nad ním ševelilo listoví a on nevěděl, kde je, ani jak se tam ocitl. Snažil se si vzpomenout.
„Chuuyo, kdepak jsi?“ ozvalo se někde nad ním.
Znal ten zpěvavý otravný hlas. Dazai. Poslední osoba, kterou teď chtěl vidět.
„Jak ses dostal do toho křoví?“

Chuuya sedí na střeše nejvyšší budovy v Jokohamě a pozoruje noční oblohu, když za sebou najednou uslyší kroky. Otočí se, je to Dazai. Od té doby, co Dazai opustil Přístavní Mafii se viděli jen párkrát.
Chuuyovi přeběhne mráz po zádech. Něco je jinak než obvykle.
Dazai se usmívá. Drží v ruce kytici kamélií a podává mu ji. Chuuya je tak překvapený, že ji automaticky převezme.
„Co to…?“
Dazai ho nenechá větu dopovědět a políbí ho.
„Chuuyo, miluju tě. Od první chvíle, kdy jsme se potkali.“
„Co to meleš za blbosti?“
Myslíš to opravdu? Stal se zázrak, že opětuješ moje city?

Jokohamským přístavem se šíří podivná epidemie. Zasaženi mohou být všichni, kteří mají nějakou speciální schopnost, jak členové Agentury, tak Přístavní Mafie, tak úředníci z Divize speciálních operqcí. Šušká se, že cílem je zneškodnit všechny.
Proč? To se snaží všechny tři organizace usilovně zjistit.
Problém je, že většina jejich členů už byla epidemií zasažena. Kdo má ruce a nohy a je stále dospělý, tak hlídá své přátele a kolegy, kteří se proměnili v malé děti, které teď neumějí své schopnosti ovládat. V Jokohamě je slyšet křik a pláč a výbuchy.
Jediný Dazai není epidemií pokořen. Hledá toho, kdo celý zmatek způsobil.

Chuuya neviděl Dazaie čtyři roky. Čtyři roky krásné tiché samoty bez neustálého otravného pošťuchování a nejapných vtípků. Čtyři roky, kdy nemusel požít Korupci, když tam nebyl Dazai, aby ho zastavil.
Sečteno a podtrženo, čtyři roky klidu a pohody, nejlepší čtyři roky jeho života.
Takže si každý určitě dokáže představit, jak doběla rozžhavený vzteky Chuuya byl, když mu jeho boss poslal zprávu, ať se okamžitě vydá na odlehlé místo – tak odlehlé, že nedostal adresu ale jen GPS souřadnice – a s Dazaiem se tam setká.
Chuuya svého bosse nenáviděl. Nikdy si neviděli z očí do očí, ale toto bylo zcela přes čáru.