Prostě Finn (Mauri)

Skoro už zaklapl kufr, ale to podíval okolo sebe.

Opravdu to dělal.

Rozhodl se, posune se dál.

Vzal do ruky jednu fotografii. Byl na ní on, jeho syn Christopher a manželka. Zesnulá.

Opatrně vložil fotku v rámečku do kufru.

Bříška prstů mu sjely na postel.

Na tu postel, u které s ní byl do poslední chvíle.

Na tu postel, kde se pomiloval s "novou kapitolou".

Nebyl nevěrný. Byl vdovec, co se rozhodl posunout v životě.

Sbalil ještě několik věcí, než nakonec kufr zaklapl. Pokoj najednou vypadal prázdnější. 

I dům..., už měl kupce. 

A on koupený nový.

Zpět do rodné Argentiny.

Natáhl ruku a předal muži předmět podobný balení mouky. Nebyla to mouka.

Následně stáhl ruku, když obratem dostal určitý obnos peněz.

Už už byl na odchodu, jenže při kontrole se zasekl.

"Nesedí to. Domluva je na dvě stě..."

V ten moment se však peníze staly poslední problém.

"Zastavte jednání, na kolena, ruce za-"

Nah, neztrácel čas a rozeběhl se pryč od muže.

"Merda." Tiše zaklel a při úprku vytáhl hůlku. Ještě jednou zabočit a přemístí se.

Nah.

Nějaké kouzlo ho zasáhlo do hrudi.

Padl na kolena.

Ruce za zády.

Pouta.

Tak přeci si užije trochu těch zákonů.

"Máte právo nevypovídat..."

Nebylo tomu krátkou dobu, co začalo pršet a město získalo vlhký vzduch. Postupně se i setmělo.

...

Šli si přímo naproti.

Zprvu pomalu, následně zrychlili, stal se z toho pomalu až běh.

A potom mu skočila do náruče.

"Mhm..."

"Jsem tady..."

Odtáhla se a koukla mu do tváře.

"Neopustíš-"

"Ne..."

"Slib mi to-"

Zvolil činy před slovy.

Naklonil se k ní blíž, otřel svými rty přes ty její, než následně - s jejím svolením - spojil v polibku. Vybídla se k prohloubení, on se přizpůsobil. 

Zmoklé vlasy, kapky stékající po tvářích, ruce na zátylku a oni.

V polibku, který neměl konec.

Jejich moment. 

"Ale tati... Já chci být jako ty. Stát se bystrizorem a bojovat proti kriminálníkům."

"Ne... Do toho tě nemůžu nutit. Sice znám několik schopných bystrozorek, ale ty... Ty si zasloužíš volnost. Nepracovat." Pousmál se na svou společnost a uvolněně protáhl na gauči. Bylo to tak příjemné. Prostě si ve své volné chvilce lehnout a nic nedělat.

Dobře... Povídat se svým potomkem ano.

"Muži jsou od toho, aby pracovali. Ty seš ještě mladé děvče... Celá po mamince." Jemně se nad tím pohledem pousmál.

"Tati, ale já jsem kluk!"

Možná... Určitě... To s těmi bylinkami přehnal. Viděl před sebou totiž dceru - Christophe.

"Mhm..." Jemně se k ní přitulil na tom gauči a líbnul na tvář. Byl to opravdu hezký moment.

"Hele..." Začala žena vedle něj s nějakou větou. Hlavně se na něj podívala. Přesněji přímo do očí. To znělo vážně...

"... zmínil ses, že máš syna..."

"Ano, jmenuje se Christopher. Teď chodí do Bradavic. I když za mě by bylo lepší Castelobruxo."

"To chápu. Měl by být stejný jako jeho schopný otec..." Přejela mu po hrudi, přivřel uvolněně oči.

"...a víš, že je dnes den rodičů? Neměl bys tam být..? Ukázat, co jsi zač..."

"Oh-"

On... Zapomněl.

Na tu akci 

Na syna. 

Znovu. 

Popravdě... Nikdy nebyl na velké akce. Sice ano, nyní to bylo součástí jeho práce, ale... Stále to nemusel.

Jakože takhle. Nevadilo mu být modelem na módní show, kde se zbohatlíci na něj dívali, fotili a uvažovali, zda tento kousek potřebují do šatníku. 

Ale oproti tomu... Nyní byl na večírku, kde prostě jen stál, občas s někým prohodil pár slov a jinak popíjel víno s kousky zlatých třpytek.

"Finnegane... Vy a ta poslední kolekce... Seděla Vám nejvíce." Pronesla starší žena a jemně pousmála. Poslední kolekce... Bylo spodní prádlo. Uhm. To jistě ne...

"Eugene mi ukázal fotky.."

Vážně by raději byl doma.

Seděl tam, pomalu ale jistě byl na řadě. On a kandidát na modela Gucci?

"Finnegan Ayers!"

Zvedl se, stiskl složku s pár fotkami z ateliéru. Žádné pořádné portfólio. 

Prostě start. 

A asi i brzký konec.

Položil složku na vyhrazené místo a poodstoupil.

"Na značku, dopředu, póza, otočka, zpět."

Prostor na dotazy? Ne.

Došel na značku, poupravil a následně... Udělal první krok. Důležitý krok. Další... Udělal pózu. Otočil, zpět. Pokazil to?

"Děkujeme, pane Ayers. Ozveme se Vám."

Takže neozvou.

V tomto případě se ale vážně ozvali, později i setkali, on podepsal smlouvu. 

Zažil první módní show. 

Objevil na plakátu v metru.

"Mhm... Yea-" 

Hluboké nádechy a výdechy, vzduch nasáklý potem a euforickým momentem.

Po chvilce se na ni podíval a natáhl k polibku, nechala jej. Jakmile se odtáhl, přejela po jeho dlani.

"Můžu... Zkusit... ti vyvěštit budoucnost?" V tenhle moment by kývl na cokoliv. Souhlasil.

Zavřela oči a přejela prstem po čáře na dlani.

"Vypadá to, že... Se ti bude dařit... Staneš se tím, co chceš... Potkáš ženu, budeš cestovat..." Najednou však sebou žena cukla.

"Copak?" Popravdě... Jí to moc nevěřil, hrála si s ním.

"Nic špatného..."

Jenže mu lhala.

Viděla ztrátu, zhroucení, vdovce se synem. Pohádku s nehezkým koncem. Nebo?

"Tatí!"

Zažíval to znovu. Jejich první slova, ač nedokonalé, stále to pro něj znamenalo hodně.

"Pčešteš nám pohádku?"

Natáhl se po knize, kterou mu jeho dcera podávala, i když on ji spíš zachránil, aby ta knížka nevyhrála tíhou nad ní.

Otevřel ji na založené stránce a posadil na koberec.

"Takže... Bylo nebylo, byla jedna moudrá žena, která měla jako pomocníka lišku..."

"Liškááá!"

Musel se nad tím pousmát.

"Přesně tak. Jednou se žena vydala na krátkou výpravu, ale nevrátila. Lišák o ní začal mít strach a tak vydal po jejích stopách. Čekalo ho několik dobrodružství..."

A tak četl dál, dokud neusnuli.

Jak se rychle objevil v klubu, tak skoro stejně rychle skončil zády na stěně a žena před ním v pokleku.

"A-ah-" Uteklo mu z úst, když... On se na ni nedíval a jen zavřenými očky užíval.

Zajel jí rukou do vlasů, zatáhl a...

"Finne... Co tu děláš!?" Známý hlas, otevřel oči. V dálce stal Vincent, jeho společností byl černovlasý - polonahý - mladík.

"Uhm... Hledám tě. Proč ses schoval sem?"

"Dáváš si pauzu na oběd?" Popíchl ho.

"Ne, tohle..."

"Nah. Uvolnění, zábava. Ta naše mě přestala bavit."

Finnovi utekl tichý vzdych.

"Užívej, Finne." Řekl Vincent a s mladíkem odešli. Žena stále pokračovala.