Mýty

Thór. Asi najvzteklejší severský boh, akého som stretol. Mierumilovne som chrapkal, keď ma vyrušili tie jeho pokusy prerušiť môj sladký spánok. Kladivom.
Trochu ma to nakrklo. A tak som naňho a jeho spoločníkov vymyslel test, aby trochu zkrotli a najskôr mysleli, než vytasia.
S Hugim to šlo báječne, nechal som ho pretekať sa s myšlienkou.
S Lokim ... to som skoro spálil barák.
Lenže Thór. Hladina mora poklesla o tri metre, kým sa snažil vypiť oceán! A potom si ten buran vydupal ešte jednu skúšku.
Prehru so starou Elli nebral ľahko.
Potom zistil, čo som spravil.
Niektoré kladivá by mali zakázať...

Záře nebeská, tak jasná, by oslnila všechny. Vypálila zrak.
Tolik světla, že viděti vlastně nic nebylo.

Naše moc život hubí. Musíme se uskromnit, chceme-li ho nechat růst.
Tvá je noc a můj zase den.

Ale já bez tebe nezářím, jsem jenom tvým odrazem.

Ty budeš tam a já tady.
Když půjdu spát, světlo bude tvé.
Já dám teplo životu, svým zlatem budu laskat Zem.
Mým dotekem se zazelená a smíchem zazvoní.

A já svým stříbrem pohladím na duši a sílu vodám dám.
V cyklech budu přicházet, odrážet se na vlnách.

A tak Otec Slunce a Sestra Luna hýčkají Matičku Zem.