DMD č. 23. pro 23. 4. 2025. Téma: Zlá krev

Po vyplutí z Coraçãu zamířili k východu. Před sebou měli jen nekonečnou rozlohu oceánu a vyhlídku, že pevnou zemi nespatří dřív než na podzim. Do cíle své mrzké pouti doplují snad o Vánocích. Budou-li živly milosrdné.
Přes brlení Charlotte shodili dvě těla zašitá do hamak. Nebyla první.
Nebudou ani poslední.

Po bezmála čtyřech měsících na moři se hrany mezi trestanci z Chiméry a posádkou Skřivánka zdánlivě otupily. Spory se skryly do stínů. Šarvátky ustoupily kradmým pohledům. Přízrak Donnelyho osudu obcházel podpalubím.
Frances to věděla. Poznala poslušnost vykoupenou strachem. Poslušnost bez oddanosti.
Kázeň svázaná drilem, dřinou a důtkami balancovala nad propastí.

Místnost. Slabě osvětlená. Nejasný východ.
Žena, mohutná, svalnatá a zcela nahá. Nohy, klín, prsa, nemá tvář. Hlava bez úst, nosu, očí, uší či vlasů.
Ale co. Rukou kýve, zve mne dál.
Tiskneme se k sobě. Lehá si na záda.
Jsem připraven do ní vstoupit.
Srdce buší, krev pulzuje.
Rytmický pohyb.
Sakryš co to! Její vagína se náhle sevřela - nemohu ven!
Stydké pysky se odhrnují a odhalují - ostré, bílé ZUBY??!!
Aaaaa, ukousla mi ho! Krev stříká kolem!
Hrabě Porno se s škubnutím probouzí.
Byl to sen.
Potem prosáklá postel , neklamný důkaz vysoké horečky.
Ta rána na noze, pouhé škrábnutí, se vymstila.

Jeho nemoc je zlá. Poutá ho na lůžko už týden. Navíc ho týrají noční můry.
Nebojuje v nich s nepřítelem, ani nevidí umírat svou rodinu, nic takového. V jeho snech se objevuje slizká bezoká hmota, hýbající se na jeho obnaženém těle.
„Špatně spíš, pane. Tvá krev není očištěna. Je nutné, abychom přiložili-"
„Jen přes mou mrtvolu!“ ozve se nemocný překvapivě pevným hlasem. „Můžeš si je nacpat někam, kam slunce nesvítí!“
„Co mají všichni proti této jednoduché léčebné metodě?“ zavrčí felčar a s trhnutím sklenici s pijavicemi zase zavírá.
Jedna zůstává ležet pod polštářem, mimo dohled obou párů očí.
Počká si.

Samuel Elánius, rudý vzteky, odstrčil Važuzla a vletěl do Oválné kanceláře.

„Vy zrůdo, už toho mám dost, vždy jsem stál při vás, ale tohle je moc, chtít ty zmatené stoupence popravit…“

„O čem to…“ zkusil se zeptat Patricij, ale Elánia nešlo přerušit.

„…za tak drobný prohřešek…“

Vetinari vstal. „Nemám tušení, o čem mluvíte,“ řekl chladně.

„No tady, v tom rozkaze, je to černé na bílém…“

Patricij mu vykroutil papír z ruky. „Je tu napsáno, že se ta situace musí napravit!“

Elánius zblednul. Vetinari mu položil ruku na rameno.

„Kdy jste naposledy spal, veliteli? Běžte domů, vyřeším to s kapitánem Karotkou.“

“Habsburkové, to je rod!” horoval Antonín u Císařské vily. “Doložená historie sahá až do roku 973, kdy zemřel Guntram!”
“A my pod Rakouskem úpěli tři sta let, jak pravil Palacký,” zavrčela Alex.
“Vidíš, byli zdatní politici!”
“Drželi se na trůnu jen tím, že se křížili mezi sebou. Vem si Karla II. Španělského! Ten byl překříženej tak, že se na něj nedalo ani dívat!”
“Ale tady žila habsbursko-lotrinská dynastie!”
“Jasně. Franz Josef, pýcha Evropy. Mimochodem, dnes je 28. července.”
Antonín se rozzářil. “111 let od chvíle, kdy tady podepsal dekret Mým národům!”
Alex smutně vzdychla. “Víš, co tím nadělal zlé krve?”

Tři trůny, tři koruny, tři velmi ambiciózní královny.
Barbora, Alžběta a Alžběta, vzájemně propojené poutem krve, pustily se do hry, ve které nešlo o nic menšího než o moc.
Katolická Barbora chtěla se stát dědičkou Zikmundovou a usednout na trůn český, uherský i polský. Utrakvisté měli ovšem jiný názor, stejně jako Alžběta z Uher. Ta pro jistotu rovnou svatoštěpánskou korunu ukradla, aby nikdo jiný než její syn na hlavě ji nemohl mít. Ovšem mladší Alžběta, toho času litevská velkokněžna, prosazovala na všechny trůny synka Vladislava.
I prohádaly se k mlčení, jedna s druhou nepromluvily deset let.
A která vyhrála?
Žádná.

"...stejně tě nesnáším. Zase mě v tom necháváš samotnou," vzdychne Helena do telefonu.
"Helu, tohle je fakt důležitý, přísahám, že ti pak všechno vysvětlím." Radek zní tak zoufale, až se Helena raději neptá.
Se vzdychnutím zavěsí a nastartuje motor.
Návrat domů je vždycky tak akorát na žaludeční vředy.
Před čtrnácti dny se poštěkala s Irenou kvůli svetru, co jí do něj před lety udělala díru.
Minulý týden na ni Karolína málem vytáhla kudlu, když označila jejího přítele za narcistického debila.
Tentokrát veze fotky z Lubošovy svatby.
Heleně je jasné, že mámě se bude vzteky vařit krev.
Ale nemůže si pomoct.

„Růžičko, chci si s tebou promluvit.“
„Ano, Madam, jistě.“
„Prý se nechováš hezky k jednomu ze zákazníků. Otec pana Waniho byl za mnou.“
„Myslím, že není o čem mluvit.“
„Samozřejmě že je! Jeho syn je prý z tebe nešťastný. Co na to řekneš?“
„Madam, nejsem si ve svém chování vědoma ničeho špatného.“
„Tak poslouchej. Je to tvůj zákazník a dobře platí. A jeho otec… Nerada bych si s někým dělala zlou krev. Nebo chceš, aby se od nás kvůli tobě všichni odvraceli?“
„Tohle přece nikdo chtít nemůže.“
„Ber moje slova jako varování. Propříště se chovej tak, abys mi nedělala ostudu.“

- - - - - ZÁVĚRY - - - - -

Hmm... jenže když upřímný budu, vlastně nic...

Ve své práci zabýval jsem se vztahy mezi aglutinací lidské krve a vlivy jejími na duševní poruchy. Po několikaletém studiu a pečlivém zaznamenání všech...

Moment, kolik jich...

všech 3160 bláznů, jsem nade vši pochybnost zjistil, že mezi aglutinací krve a duševními poruchami pacientů není naprosto žádný vztah.

A je to venku. Jistotně se mi všichni vysmějí. Nicméně...

...mé systematické vyšetřování s jistotou odhalilo, že krev lidskou rozděliti lze do čtyřech skupin (I, II, III, a IV), jež nemožno navzájem libovolně mísiti...

Nu, alespoň něco. Ale dále raději věnovati se budu věcem jiným.

Nikdo jiný by si chybějícího vejce nevšiml. Ale tetka Gaussová od mala ráda počítala. Kolik kroků udělá cestou ke studni, kolik letokruhů má pokácený strom, kolik tašek má na střeše, kolik dětí ve vesnici je podobných mužům, které nazývají otci. S pečlivostí, kterou si přivezla z rodného Německa, si o všem vedla záznamy ve formě uzlíků na nitích. Její slepice nesly přesně. Počet slepic byl konstantní. S údivem se svěřila sousedce. S každými dalšími ústy příběh odchylného vejce nabýval, získával ostřejší hrany a z mlhy kolektivního vědomí se začal vynořovat pachatel. Ti, co přišli. Nikoliv slepice, co odběhla do stodoly.