DMD č. 02. pro 2. 4. 2026. Téma: Loutkohra

Jeviště bylo temné.

Postupně se začali usazovat diváci v hledišti. Poslední místa byla jedno po druhém obsazena, až bylo plno. Sálem pronikal šum hovoru. Energie diváků proudila. S tlumícím se světlem v sálu se jejich pozornost přesunula na temné jeviště.

Rozezněl jsem pozvolný klavírní doprovod. Přidaly se housle. Flétna.

Ze stropu sálu začala padat nitka. Pak druhá, třetí, pátá, osmá, třináctá.. Spirála nitek ze stropu zaplnila celý sál. Každý divák měl na sobě nitek aspoň patnáct.

S rostoucí intenzitou hudby nitky začaly s diváky hýbat. Od malých pohybů až po velké kreace.

Rozcvička proběhla.

Jeviště zůstalo temné.

Divadlo může začít.

Z krovia úlisne vykráčal kocúr. Rovnako sa aj tváril. Bez prižmúrenia očí sa natiahol. 

„Čo sa zakrádaš, kocúrisko!“ Paulínka pritúlila potkana k sebe.  

„Daj mi ho. Čo je darované, nie je kradnuté!“

Čože? Veď mačky nerozprávajú. 

Hlúpy potkan sa vytrhol.

Kocúr bol rýchlejší než Paula. Hodila bundu, ale minula. Obávala sa najhoršieho. 

Z čistojasnej oblohy sa rozpršalo a zjavil sa svetelný most. Tvorili ho dažďové kvapôčky vpletené do mesačného svetla. Končil nikde. 

Križovali ho šelma s unikajúcim hlodavcom. 

Pauli neuvažovala, či cez most prepadne, skočila a siahla po povrázku.

Kocúr zamraučal a zmizol. Stratil sa aj potkan a vlastne všetko.

Prsty nervózně poklepával o kufřík. Věděl, co ho čeká... Tlupa v obličeji vážných kravaťáků, kteří budou hodnotit jeho dílo. Dneska přece musí uspět! Musí!

"Pane Elohime, prosím, vstupte," vyzvala ho sekretářka. "Pane Elohime?"

Napůl ještě v rozjímání popadl zavazadlo a vstoupil do místnosti. 

"Aaa, pan Elohim, co nám nesete tentokrát?" pronesl neupřímně ten v modré kravatě. 

"Ach, ano," odpověděl, zatímco otevíral kufřík. "Představuji vám, pánové, automatizovanou mechanickou loutkohru o sedmi dějstvích. Na jednu stranu se zdá, že jednotlivé postavy mají svobodnou vůli, ale nakonec diváci zjistí, že se jedná o slepé pěšáky, tedy loutky, které jsou nuceny dosáhnout tragického konce."

One day, Niamh decided to organize a new art form event: a puppet theatre.

She came to regret that idea the moment she saw Aurinia and Zagoran carrying string- puppets of Thecla and Mayor Hermanubis to the stage.

“O Great Founder,” Aurinia opened their act, imitating Thecla’s shrill voice, “How many robots should we take to replace a lightbulb in Your Name?”

“Lo!” responded Zagoran in a mockery of Hermanubis’ voicepack, “Replacing lighbulbs is a waste of resources, and Founder would be outraged!”

The audience burst into laughter. “This is really good,” commented Byron, “we need more events like this.”

Sylvie je vlastně docela milá. Švitoří, směje se. Slávka po ní zdědila dolíčky ve tvářích.
Drahoš by se rád uvolnil. Avšak cítí se napjatý jak na strunkách. Každé gesto, každý nepatrný zvuk nutí napřímit záda a našpicovat uši. Proč? Může za to cukroví a nezvykle silná káva? 
„Takže pan otec obchoduje s drahými kameny? Krásná poklidná práce, že?“
Koutky úst škubnou v úsměvu.
A zase se to děje. Instinktivní zabrnkání na nervy. 
Tichý rozhovor starších paní u vedlejšího stolku: „Zímovi už končí. Nikdo si nemůže být jistý…“
„Drahoši?“
„Promiňte. Co jste říkala?“
Cinkne lžička, mladík nadskočí.
Něco visí ve vzduchu.

Jednatel Pazdur uložil poslední úpravy a fabulace ve svém odvolání proti odstranění černé stavby. Deset minut do půlnoci, tak akorát to stihnout před termínem prodlení, ale dokumentaci od projektanta bylo třeba před odesláním trochu přiohnout. 

Už se hlásil do datové schránky, když mu přímo na nose přistála moucha. Zamžoural a pokusil se jí odehnat, ale byla okamžitě zpátky. Při dalším pokusu mu dokonce drze vlezla do ucha. Chvíli spolu poskakovali kolem stolu, než se mu povedlo ji trefit notesem. Jenže to nepomohlo, trefil ji ještě dvakrát a moucha pořád létala kolem.

Na kopci za kanceláří nekromant vesele poslouchal odbíjející půlnoc.

Těšil se moc. Tohle bude lahoda! Úzkostlivá, přepečlivá, to je vidět z jejího bytu. Laskal jemné krajky, do chřípí mu zavoněla vůně nevypraného prádla. Koupelna ho překvapila vanou před velkým oknem. Představil si ji, jak nahá vstupuje do horké vody a ve slabinách mu zatrnulo. 
Nesmí udělat chybu! Minule vše skončilo moc rychle. 
Usadil se v křesle. Dumal.
Ne, nesmí ji vyplašit. Už zná její denní rytmus. Práce, gym, běh. 
Zítra ráno se s ní potká v parku. 
Až ji  časem dost vyděsí, nabídne jí pomocnou ruku.
Přijme, jako všechny před tím. O tom byl přesvědčený. 
Je přece jeho hračka.

Neměnná rutina připomínající loutkohru bez konce i bez začátku byla pevným bodem uprostřed nikdy nekončící nejistoty.
Na konci ranní hlídky se podpalubím rozléhalo hartusení bocmana. Po dlouhých měsících jen zřídka musel nějakého spáče odříznout.
V poledne přicházeli na scénu mladí gentlemani a polední měření. Rituál mohla narušit snad jen nepřízeň počasí.
Před večeří nastal čas dělostřeleckého cvičení. Někdy ho provázelo burácení děl a jásot osádek, když se sudy tříštily na třísky. Častěji bylo jen němou pantomimou. Zásoby prachu nebyly bezedné.
Za zdánlivým řádem všedních dní se skrývalo ostražité napětí.
Přijde den, kdy Hermine zaútočí znovu.
Bertrand se své pomsty nevzdá.

Don Bonetti seděl za stolem a pročítal si dopis, který právě dopsal. Spokojeně do sebe vhodil sklenku Carciofa a uvolněně se uvelebil v křesle.

Pozvání na pohřeb Dona Funara, který byl podle zabit v lázních, musí přijmout. Samozřejmě, že ten zloduch Don Cattaneo přijde. Přijde i s tou svou suitou – bude tam Mattia, Edoardo i nohsled Nico. Jinak by sám na sebe ukázal, že ubožáka Dona Funara nechal odprásknout právě on.

Jen ať přijde. Zatímco tady bude hrát hru na zdrceného, tak rodina Dona Messiny mu odpálí veškeré sklady lihovin.

A můj věrný Francesco připraví překvapení pro vraha mého přítele.

„Mám… problém. Jako nedávno spousta lidí. Umíte ho zrušit, že?”
Nora chvíli nevěříčně zírá. Poslednímu člověku sundávala telepatickou pojistku před dvěma měsíci. Kdo to vydrží takhle dlouho? Nemoci nikomu říct, že z vás někdo udělal loutku a donutil vás spáchat zločin? 
„Nemám moc času,” řekne žena. „Umíte to zvrátit?” 
„Jistě.”
Nora se vzpamatuje a ohmatá její emoce. Je v nich zapletené černé pavoukovité kouzlo. Nora najde slabé místo a zatáhne. Pavouk se rozplétá, z hlubin se noří nezřetelný obraz.
„Hotovo.” 
Za rohem se objeví Adam. Nora mu věnuje úsměv. 
Žena se fofrem rozloučí a zmizí zpátky v autě, kterým přijela.