DMD č. 02. pro 2. 4. 2026. Téma: Loutkohra

Za měsíc oslaví stoleté výročí jedna z našich nejznámějších loutek, Hurvínek.
Jeho autor modelář Gustav Nosek navštívil představení komiků Ference Futuristy a Járy Kohouta a zaujala ho interakce mezi nimi, jak jeden druhému přihrává. Uvědomil si, že Spejbl také potřebuje, aby se mohl s někým bavit, kdo by mu dodával šťávu, kdo by ho inspiroval. A tak se pustil do práce, aby po týdnu řezání druhého května 1926 přinesl  do divadla záhadný balíček, který skrýval loutku okatého dítěte v bílé košilce. 
Překvapený  Skupa ještě ten den loutku uvedl na scénu a Hurvínek, tehdy ještě bezejmenný, pouhým "rukulíbám" dobyl srdce diváků.

Vrkla cosi na pozdrav a vrhla se do kuchyně. "Dík, už padám hlady."
"Chutná?" Seděl v křesle pod lampou, knihu založenou prstem.
"Hm," přisedla si na opěradlo. "Co čteš?"
"Bradburyho, Marionety a.s."
"O čem to je?"
"O nás."
Zarazila se. "Myslíš o nás jako o lidech? Jako každá Bradburyho knížka."
"Ne, o nás dvou. Taky mám pocit, že mi tě vyměnili."
Překvapeně se na něj podívala.
"Dřív jsi hořela nadšením a povídala mi o věcech, kterým jsem nerozuměl. Teď přijdeš, mlčíš a padneš. Jako by ti přestřihli provázky. Prosím, zpomal. Dokud je čas."
Vzdychla a políbila ho. "Od zítřka začnu."

Chtěl sem si zašukat. 

Chtěla jsem utéct. 

Potřeboval sem to. Děvky sou drahý a vona byla hezká. 

Potřebovala jsem zapomenout na svou minulost. 

Věděl sem, že todle není holka pro manželství. Dyť ani nemluvila! 

Věděla jsem, že by zase odešel a nechal by mě tu. 

Stačilo jí říct, že se vo ní postarám. Nejsem si vlastně jistej, ale stejně bych se jednou musel voženit. 

Stačilo mu říct, že se čekám. Nejsem si vlastně jistá, ale stejně se to určitě brzy stane.  

Konečně budu zase šťastná. 

Konečně budu zase uznávanej. 

Já jí změním. 

Dítě ho změní. 

Bude dělat, co chci já. 

"...a tak porazíme všechny ty potvůrky připomínající faunu Listerova nosu a vrátíme se zpátky ke Kosmiku!"

Rimmer stál s klackem místo ukazovátka nad provizorním bitevním plánem. "Listere, posloucháš vůbec?"

"Proč musím bejt zrovna já láhev od piva?"

"Však jsi to celej ty, vopičáku. Ale co já? Tenhle šutrák viděl módu posledního století akorát z okýnka prolítající rakety! Tady dutohlav je aspoň pěkně oháklej!"

"Na Napoleona mi nesahej ty hloupá číčo! Ta figurka je z devatenáctého století! A vůbec, kam zmizel ti mimozemšťani?"

Lister šťourající se v zubech ztuhl. "Ty drobky měly bejt mimozemšťani? Já myslel, že je to polední svačinka..."

Opřeni o zeď a s nohama pod peřinou zírali jsme jako ve snu. Na obrazovce se mistr herec mračil když kráčel Prahou. Město, doktor, oheň, ďábel. 

Tenkrát, když jsi mi o filmu vyprávěl, šli jsme taky Prahou a Švankmajer tě napadl po Otesánkovi. 

,,Musíme se na něj podívat, je to krásný!" a já kývla. 

Právě hlavou prorazil podlahu půdy, právě se přikulila hlava princezny, právě kašpar vykřikoval soud před obecenstvem, které mlčky přihlíželo nalíčenému králi.

,,Nezvíš nic" smál se kašpar, ťukal paličkou do stolce a král vysílal své vojsko. 

Loutky se pověsily za hranu kulis. Prokletý Faust hned nato zemřel.

Jako by vesmír poodhrnul oponu, na zlomek okamžiku v těch očích zahlédne záblesk všeho. Svět rozervaný mocenskými ambicemi, obrovské jeviště plné bezvýznamných mravenečků. Neviditelnou ruku, která jedním nepatrným pohybem přetáhne tisíce mravenečků sem a tisíce onam a tolika z nich přitom zpřetrhá nitky. Zářivou modř vody, závratnou výšku horských štítů i tisíce kroků klopýtajících po kamení. Poslední pohlazení po hebké srsti, smrad a špínu přeplněného dobytčího vagonu. Spalující žízeň. Nejistotu, strach a neudolatelnou dětskou zvědavost.

Anežka leknutím ucouvne, zakopne a dá se na úprk.

Nejbezvýznamnější mraveneček Giulio se s nosem na špinavém skle dívá, dokud mu nezmizí na rohu ulice.

Nikdy nebyla pořádně dítětem. Její dětství skončilo dnem, kdy zemřela její matka.

Byla obyčejnou loutkou. Loutkou ve hře svého otce.

Musela se naučit být poslušná. Vědět, co říkat smí a nesmí. Jak se má tvářit, jak stát, jak se má dívat, aby vše bylo tak jak má.

I ona byla součástí té hry. 

Lidé kolem museli uvěřit. Ne otci. Ale jí, že je vše tak, jak má. Že jsou spořádaná rodina.

Byla součástí lži. Nechtěla to, ale musela aby ochránila ty, které milovala.

Nikdo to neviděl. A i přesto se nenechala zlomit.

Jen nesla víc, než by dítě nést mělo.

"Ó, pohlédni, čarodějko přenádherná, jaké trofeje jsem ti donesl!"
Na ubohém podiu stála ještě ubožejší bedna, vpředu otevřená. V ní se na provázku třepotalo něco, co vypadalo jako klacek obalený v hadříku a na jednom konci opatřený chumlem koudele. Druhý klacík, obalený ve dvou hadřících a závoji (pravděpodobně) se potácel na okraji 'jeviště'.
"Ach, hrdinný zaklínači, jak jsem ti vděčná, lektvar mocný bude ti odměnou!"
Pištivý hlas ani nedořekl, když se z úplně zadní řady ozvala tupá rána. Obecenstvo se pohoršeně otočilo.
"Promiňte," špitl jsem a odplížil se pryč.
Teprve za vesnicí jsem se začal smát. Tohle až povím Geraltovi!

Zrovna teď Páté koleji nefunguje ten trik, kdy slova po napsání ovládají Příběh, tak to zkouší jinak.
Naštěstí jim magie moc nejde.
„Imperius!“
Školní cvrkot pokračuje, jako by se nechumelilo.
„To má bejt správně Impérium,“ podotkne Gwen. „Akorát já jsem spíš pro tu Světlou stranu.“
„Impérium!“ zamávám hůlkou.
Ozvou se nezapomenutelné tóny.
Tá, tá, tá, tá-TA-dá, tá-TA-dá.
A jako by ho znělka vyvolala, ze stínů se vynoří... no ne lord ze Sithu, ale jistý profesor, můžete hádat čeho.
...
Jako já vím, že se to nemá, ale musím funkčnost nového zaklínadla přece ověřit!
O hodinu později...
„Impérium!“
Hudba.
Snape.
Funguje to.

Vyrážím. Poslední kontrola vybavení - zbraň mám, komunikátor, maskování, světlice a lékařský balíček také. Zapojuji také vyhledávač stop, pomůže mi najít zbytky pachu a bude skenovat nejbližší okolí. Shora mě sleduje vypuštěný osobní dron a jsem napojena i na oblastního drona. 

Více snad ani udělat nemůžu. Musím eliminovat riziko. Stojí proti mě špičkový predátor, který je připraven zabít mě i jakéhokoliv dalšího tvora. Nebo se v něm aspoň rozmnožit. 

Nemohu se stát pouhou loutkou kráčející po jevišti bez šance změnit svůj osud. On se jí musí stát. On musí padnout jako jeho předchůdce, jehož popel překračuji ve spojovací chodbě obou sektorů.