Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Když jsem ho viděla poprvé, stačilo pár nadechnutí, abych věděla, že bude můj. Nechci, aby ho kdy měla nějaká jiná. Ty oči, ty jeho oči. Budu tím první, co uvidí každé ráno, až se otevřou.
Nejprve jsem zkusila ženská kouzla: hrála jsem si s pramínkem vlasů, mrkala, věnovala mu pár nesmělých úsměvů. Ani si nevšiml, že existuju.
Použít imperius nikdy nebylo snazší. Stala se z něj moje marioneta. S prázdnýma očima a toporným tělem konzumoval naše manželství.
Dát Tomovi nápoj lásky byla chyba. Dávkování a účinky nebyly tak dokonalé jako u kletby. Ale alespoň jsem se nemilovala s dřevěnou figurínou.
Každý duben mám problém dostat se do tempa. Letos je to obzvlášť těžké, jelikož mne chytil takový splín, že bych do něj kopla. Nechci si ovšem ukopnout palec.
Když se Daniel von Drak probudil, bylo slunce stále ještě nízko nad obzorem. Oranžová záře pomalu zaplavovala stále ještě snící kraj. Bdělí ptáci se ho pokoušeli probudit svým zpěvem. Daniel se protáhl a sedl si.
V tu chvíli se ozvalo tříštění skla. Daniel si nasadil brýle. Zašuměla voda. Kabinet se zaostřil.
"An - eke! Teke! Meke! Breke!"
Daniel se zamračil.
"Breke! Keke! Ane-ke!"
"Prší!"
Daniel zauvažoval, zda se má zvednout z lůžka.
"Po dešti přichází slunce, milovaná Aneke!"
Daniel vstal.
"Breke! Peke! Seke!"
Daniel vyšel z kabinetu.
"Vlna na pravoboku! Bachá!"
Daniel smetla voda. Stačil ještě zahlédnout Poplašňáka uklízejícího párek marionet.
Hra Portal 2 se odehrává ve výzkumném středisku Aperture Science. Dívka Chell musí s pomocí portálové zbraně procházet smrtelné pasti testovacích místností, k čemuž jí nutí šílená, avšak geniální, umělá inteligence GLaDOS.
V jednu chvíli ovšem přebírá vládu nad komplexem jádro Wheatley a nebohou Chell spolu s GLaDOS vloženou do bramborové baterie svrhává do podzemí. Obě uzavírají křehkou spolupráci, a nakonec se dostávají zpět na povrch k Wheatleymu.
Mimochodem, Wheatley je blbec. Dokonalý blbec. Je naprogramovaný na to, aby byl největším blbcem, jakého kdy země nosila.
Další skok v čase, tentokrát do hluboké minulosti Města a čarodějů. Pro ty, kdo sérii nečetli:
Kdesi v jiném časoprostoru existuje Město. Je velice podobné našemu světu. Žijí tam normální lidé, využívají techniku, pracují, odpočívají, milují a nenávidí, jako my. Jedinou zvláštností je Citadela na kopci nad městem. Žije v ní přesně 100 čarodějů a magickou sílu jim dodává krystal ukrytý pod ní. Aby však magie v tomto světe vydržela, musí se s krystalem jednou za čas dobrovolně spojit ten nejmocnější z nich, aby tím na další období zajistil dostatek síly pro přesně jedno sto svých kolegů.
Pokud si chcete přečíst celý příběh z minulého roku, tady je: Seriál Čarodějové
„Krystal slábne. Pane, víte, co je potřeba. Marius…“ hlesl služebník Nejvyššího.
„NE! Mého syna ne!“ rozohnil se Nejvyšší.
„Ale je z kandidátů nejsilnější…“
„Najdeme někoho jiného. Ta nová holka třeba…“
„No, potenciál má, ale co když nebude chtít?“
„Přinutíme jí!“
„Myslíte? Je mocná. Bude se vzpouzet.“
„Nesmysl! Je tu oddělená od minulého života, neodolá…“
„Má ve Městě rodinu, čerpá z ní sílu. To není žádná loutka, kterou si můžete vodit, jak chcete…“
„Tak rodinu, říkáš?“ zle se blýsklo Nejvyššímu v očích,
„Výborně! To využijeme. Povodím si jí na drátkách tak, že vstoupí do krystalu dobrovolně a s písní na rtech!“
Kdo jste četl čaroděje minulý rok, tak víte, že po tomto rozhovoru nastala pro Evelínu hotová Manipulační jízda. Nejvyšší uměl své loutky vodit s dokonalostí mistra…
Bože, prosím, slyš naši modlitbu. Až příliš často bychom si Tě chtěli ochočit, schovat do kusu zlata, udělat z tebe stroj na splněná přání nebo alespoň viníka všech našich vin. Chtěli bychom boha jednoduchého a předvídatelného, ovladatelného jak loutku.
Tvoje skutečná podstata se tak moc vzpírá našemu chápání, že nám zbývají jen zoufale nedokonalé metafory. Bůh. Láska. Slovo. Pravda, která osvobozuje. Ale může osvobodit něco, co nechápeme?
Nevíme o Tobě vůbec nic. Žijeme ze svědectví víry lidí, které jsme nikdy neviděli, kteří možná ani nikdy nežili. Ale doufáme. Věříme. Že víra je větší než vědění a láska větší než smrt.
Pan Král měl přetrhané provázky. Rukama nepohnul než v setrvačnosti.
Paní Králová zase nehnula nohama. V závěsu jimi pod sebou jen kolíbala.
Tažná a přítažná zařízení strašlivé babice fungují všechna. (Jen ta babice už nefunguje tolik co za mlada. "A že to bylo nějakého fungování..." říkávala a vyvolávala tím panickou hrůzu.)
Bez možnosti skákat se ocitli i Jeníček s Mařenkou. Prozaičtěji řečeno: Jeníček bez Mařenky... a Mařenka bez hlavy.
Bez úhony přežil jen Hloupý Honza. Přežil, ale požil. A tak ho na hybnosti omezil systém.
Rehabilitační sestra Evelína Loutkovodivá těkala pohledem po potlučené rodině. Rozhýbat některé újmy bude zcela nemožné.
Mladík v honosné důstojnické uniformě se postavil zády ke zdi. Dýchal zhluboka, jako by si každý nádech vychutnával coby vzácný pokrm.
Před mladíka nastoupili komunardi. Postarší muži a jeden chlapec s puškami a v uniformách, ze kterých někdo strhnul odznaky monarchie. Comissaire politique mladíkovi hodil k nohám špinavý šátek, ale ten si s ním otřel z boty zaschlé bláto a napřímil se.
Zacvakaly závěry pušek. Ruce chlapce se nepatrně zachvěly, když tvář, kterou ještě nedávno vídal na mincích, viděl přes mířidla zbraně. Komisař zvedl paži.
Jean Foche táhnul svého syna pryč od loutkového divadla. Správný člen Moralinternu se revolucí nezabývá.
Mladá princessa vydechla, když v malém salonku služebnictvo zhasilo všechna světla, než zůstalo jen jediné mihotavé měkké světélko vpředu, zakryté jemným, nejspíš hedvábným, bílým plátnem.
Skoro vyjekla, když se objevily první elegantns siluety a začaly předvádět příběh podivuhodný, plný zvratů všelijakých. Trvalo jen chvilku, než dívka zapomněla, že sleduje loutky z jemné kůže, přestala vnímat provázky a drátky.
Před jejíma očima defilovaly květinové slavnosti, galantní souboje o dívčí srdce i mužnou čest.
Tváře jí vzplanuly temnou rumělkou, když k princově siluetě přibyl mohutný pyj a hraběnce spadly šaty. Loutky zaujaly pozice jako psi na jaře.
Dívka si zakryla oči kapesníčkem.
Stínové divadlo bylo svého času obrovsky populární. Záležitost nejvyšších elit se zhlédla v Číně a dálném východě. Zatímco zpočátku se hrály hlavně vznešené mýty, později se stalo stínové divadlo nástrojem hlavně lechtivých, někdy až lehce pornografických kousků.
