DMD č. 07. pro 7. 4. 2026. Téma: Paradox

Zbraňou panovníka sú zákony. A Ján potreboval, aby Torquist nikdy, za žiadnych okolností, nevstúpil do služieb nikoho iného.

Zhodou okolností sa krajinou prehnala epidémia "potivej choroby", na ktorú neexistoval liek. Jediný spôsob, ako sa jej vyhnúť, bola izolácia. A kráľ, ako dobrý ochranca svojich dvoranov, nariadil istým "jeho srdcu obzvlášť drahým osobám" zvláštnu karanténu, s obmedzeným kontaktom so svetom.

Torquist, ktorému dal kráľ slobodu a voľnosť, ju mohol používať kdekoľvek chcel, pokiaľ to bolo na území Vysokého brala, asi najodľahlejšieho panstva v celom kráľovstve.

Potivá choroba odišla tak náhle, ako sa objavila. Torqistovo väzenie zostalo.

A tak Torquist vymyslel plán.

Annabelle mi pomalu strkala jazyk do úst. Líbilo se mi to, jasně. Byla krásná, pružná, před maturitou. Jenže byl tady menší problém - byla to moje máma. Teda ještě nebyla, ale měla se jí stát! Asi za 7 let, nejdřív měla mít s tátou bráchu. 

"Dávej na to bacha, Marty, hlavně se neolizuj s tátou ani mámou," utkvěl mi Docův příkaz.

"Ale když se rozplynu, tak nebudu existovat ani v budoucnosti, tedy se ani nevrátím v čase - takže se ani nevrátím do minulosti a vše bude, jako bych nikam necestoval!" problesklo mi penisem. 

A tím pádem si rozplynutí můžu vlhce užít.

"Eremi," ozvalo se v komunikátoru. "Hlásíme narušení na opačném konci sektoru jedna. Kapacita oblastního drona bude přesunuta k jinému určení." 

Super, takže je v tom sama.

Podívala se na displej monitoru - nepatrná tečka přesně na opačné straně než sama stála. Těžko odtud mohla určit zda jde o vetřelce nebo jen zbloudilé zvíře.

Peprně zaklela, pomoci nemohla, bylo to příliš daleko. Škoda, ona, odborník na boj, přesně na opačném místě než bylo třeba.

Věděla, že by se měla co nejrychleji vrátit, ale volný prostor lákal k dalšímu zkoumání.

Nebo, co když zónu jedna obejde zvenku a pomůže zezadu. Má to smysl?

Brzy se opět ozvaly blížící se kroky. Holčička se vyvinula z matčiny náruče a sehnula se pro kotě. Dveře se pomalu otevřely a do jizby vešel neznámý starší muž. 

"Pokoj tomuto domu," pozdravil.

"Kdo jsi?" zeptala se odvážně dívenka. "Já jsem Dobruška a toto je Zrzínek."

"Jmenuju se Metoděj a jsem hrnčíř," usmál se neznámý. "Je tam pořádný liják. Zavřel jsem chlév, abyste nemuseli do deště, když už jsem mokrý. Dovolíte mi, abych u vás ten déšť přečkal?"

Dobruška pohlédla na strnulou matku. "Maminko, viď, že může zůstat? Když tam tolik prší..." 

Matka se pomalu zvedla a přikývla. "Vítáme tě."

Pedro pozoroval Crevana jak obchází svého koně, škaredou potvoru ze všech stran. Podivně zbarvená klisna měla totiž onen nechvalně proslulý zvyk kousat a kopat. 
Crevan si ji ale vybral.

Tvrdil, že je to mrcha.

Ona ho několikrát nakopla.

On ji kousl do ucha. 

Velmistr chtěl vidět očkovací průkazy. 

Obou. 

Blue Tits se smál. 

Pak tvrdil, že by Crevan potřeboval jiného koně, prý je na takovou potvoru už moc starý. 

Crevan mu řekl ať jde do háje.

Když vyjeli na hlídku byl to jeden z nejlépe pracujících týmů.

Podle otce Dominika malý zázrak.

Podle Pedra?

Naprosto dokonalý paradox.

Nebo jen Crevan.

Další povinná schůze rolnictva, další řečník a další rány dopadající na ramena hospodářů.

Tentokrát je to zpráva, že se dodávková povinnost zvyšuje. A že se bude navyšovat každým rokem víc a víc.

Referent mluví tónem lékaře, který oznamuje diagnózu s nevyhnutelnými následky: "To není vyhrožování,  prostě to tak je."

Chlapi už ani neprotestují, plamen zhasl a knot sotva doutná.

Pak se přihlásí ke slovu starý Bárta. Smekne klobouk a uctivě se táže:  "Je to pravda, že nový režim neuznává zázraky?"

"Ovšem, ovšem," zaskočí referenta náhlá změna tématu.

Děda spokojeně kývne.

"Proč teda po nás ty zázraky chcete?!"

Doutnající knot zařeřaví.

Před pár dny jsem měl to štěstí, že jsem se ocitl v tichu a klidu. Zatímco rodič 1 a přidaná drobotina odcestovali do hor užívat si čerstvý vzduch, já jako školou povinný druhootec musel jsem si ještě odpracovat pár dní před zaslouženým volnem. 
Přišel jsem domů, znaven a vyčerpán, a nikdo nekřičel, odnikud se neozývalo vřískání, žádné zákeřné zoubky mě nekousaly do kotníků, má záda se nepodlamovala před nečekanými skoky ze židle. Ale taky mě nikdo nemazlil, žádná tvářička se neculila, odnikud se neozývalo "tatínku". 
Po dvou hodinách se mi začalo stýskat a nemohl jsem se dočkat, až začne chaos.

Vstala jsem brzo, východ slunce byl krásný, vzduch voněl svěže a jarně. Sousedům nádherně kvete magnolie.

Jela jsem do práce autem, vláčkem, tramvají a tramvají. Přivítala jsem se s dětmi, chvíli jsme se učily, pak jsme byly v parku, na poslední hodinu jsem připravila opakování slovíček s míčem. To je moc bavilo, mě také, bylo veselo. 

Pracovní den utekl jako nic. Po práci jsem si koupila další knihu o vlkodlacích, šla jsem na procházku, nebe bylo azurové a ptáci zpívali.

Navečer jsem si ve zprávách přečetla že skončí celá jedna civilizace, aby už se nikdy nevrátila.

Venku krásně svítí hvězdy.

Ležela ve tmě, vrásky kolem očí jako závory v cestě spánku. V duchu stále slyšela zvonivý neteřčin hlas. Tu radost z lásky v něm, bezstarostnost i znalý vhled.
Zakořeněná tradice připomínala, že vše světské je zlé. Manželství není svátostí, jen úmluvou a obálkou pro nové životy, nové pachtění, nové utrpení. A Biatris do něj právě tak, s plným vědomím vstupovala.
Přitom právě ty nové duše, které může přivést, jsou ty, které ještě nedošly záchrany. Ty, které se teprve potřebují rozpomenout. Proto mají přijít mezi nás.
Vstala, zapálila svíci a povzdechla si.
Takové myšlenky bych si měla nechat na postní večer.

Sofi si ho chvíli mlčky prohlížela. "Kde jsi byl?" zeptala se nakonec.

"V práci, víš, ten případ je fakt zapeklitej a vyžaduje spoustu úsilí." Alexovi vířily hlavou myšlenky. Co to proboha dělá? Před pár hodinami zabíjel lidi a teď se vrací ke své rodince a dělá milujícího otce a manžela. 

"Jasný," odpověděla Sofi, ale nespouštěla z něj pohled. "A proč jsi tak zpocený?" 

"Říkal jsem si, že si trochu pročistím hlavu a po práci si zaběhám."

"Auto jsi nechal kde?" zeptala se ho ještě.

"Říkal jsem si, že zítra do práce taky poběžím."

"No dobře," odpověděla, ale nepřestávala ho pozorovat.