DMD č. 07. pro 7. 4. 2026. Téma: Paradox

Tobiáš zachytí zprávu o rekordní vzdálenosti kosmického letu a nahlas pronáší úvahu:

"Možná se dožijeme letů na vzdálenosti ještě mnohem větší. Kdyby tak člověk mohl být při tom..."

"Brácho, neblbni," zareaguje Tabita, "ty jsi nikdy neslyšel o paradoxu dvojčat? Když se necháš vystřelit někam do dalekého vesmíru, tak tam zůstaneš mlaďochem a já tady zatím na Zemi zestárnu. To bych opravdu nechtěla."

"Klid, Tabito, s pravděpodobností hraničící s jistotou mě na kosmonauta nikdy nevezmou. A hlavně, ještě hodně dlouho nebudeme mít rakety a kosmické lodě s rychlostí blížící se rychlosti světla."

"To je pravda, takže uvažuj o nějakém reálnějším povolání."

"K minulosti se nelze vrátit, ale pokud ano, pak se budoucnost musela odehrát jako první. Totiž člověk, který se ještě nenarodil, by pochodoval mezi námi dávno předtím, než by spatřil světlo světa. To je paradox!" 

"Můj 3D roztomilý příteli, jak ty máš omezenou perspektivu. Na druhou stranu máš to ale štěstí. Narodíš se, nasbíráš vzpomínky a pak zemřeš. Jednoduchá přímka s jasným startem a cílem."

"Ve vězení vzpomínky nezískám..."

"Copak ty můžeš vědět o vězení? Jsi jen v krabici, můžu tě posunout. Mě na druhou stranu není pomoci. Jsem uvězněn v časové smyčce. Vidím tě jako sadu fotografií, neustále dokola."

"Nechápu," zakroutil Jan hlavou. "Takže ty si chceš odpočinout od práce tím, že si jí nabereš ještě víc?"
Nadechla se k ostré odpovědi, ale přistál před ní talíř s grenaille brambory, kuřecím steakem a tzaziky a sklenice domácí mátové limonády. "To jsi špatně pochopil," natáhla se pro příbor. "Já nechtěla víc práce. Já jí chtěla část někomu předat a zkusit si něco jiného, méně náročného. Ale nemám komu. Lempla šéf nezaměstná."
"Něco méně náročného? Tys ještě neučila, co?"
"A ty ano?"
"Jo. Můžu poskytovat nevyžádané rady zdarma."
"Potřebovala bych jedinou: komu mám vrazit ten svůj vědecký půlúvazek?"
"Možná bych věděl."

"Tohle jsou nějaké divné runy..." mnul si Henrik bradu.

"Cože?" přimhouřil obočí Oliver.

"My se v trpasličích školách učíme spoustu cizích jazyků a písem, ale nic podobného jsem jaktěživ neviděl. Vypadá to jako běžná latinka, ale je očarovaná jakousi temnou magií..."

"To mi budeš muset vysvětlit."

"Třeba vyhláskuju tuhle větu: Lelecap Vohheij ji epduun tiekpahojecheko usojc. To nebude správný význam textu. Protože tohle písmo je magické. Nesmíš ho číst zrakem, ale srdcem. Když tu větu jen rychle přelétnu očima, dává naprosto jasný smysl: Silicon Valley je centrum technologického rozvoje. Jen nevím, proč by někdo takhle složitě zaklínal zápis ze zeměpisu."

Z pistole stoupal kouř. Adolf Hitler zemřel. Pak přišel rok 1936.

Hitler seděl ve své kanceláři a ničemu nerozuměl. Byl v Berlíně, ale Rusové nikde.

Pak všechno zrychlilo. Obsazení Rakouska, Sudet, Polska. Debakl v Rusku a Normandii, bitva o Berlín, výstřel z pistole.

Rok 1936. Vatikán dobyl Francii, což Hitler nečekal. Portugalská invaze do Ameriky. Hitler zjistil, že nedokáže nic ovlivnit. Polsko vyvinulo jadernou bombu. Vůdce shořel v radioaktivním ohni. 
Rok 1936. Německo obsazovala Austrálie. Hitler byl zoufalý. V uších mu zazněl hlas. "Chtěl jsi věčnou říši, máš ji mít." Vůdce se rozvzlykal.

420xxTerminator69, zaujatý strategickou hrou, diktátorův nářek neslyšel.

Celá jejich společnost byla postavená na kontrole. 

Kontrole porodnosti, abychom si lépe rozuměli. To nicméně vyžadovalo celou řadu dalších opatření, která se promítla do celkového uspořádání společnosti.

To vše s jediným cílem: Aby se Pozemšťané stali obětním beránkem mnohem vyspělejší teokratické civilizace.

Gerard Lockwell zoufale sevřel hlavu v dlaních. 

Celou dobu věděl, kam to povede. 

Celou dobu někde uvnitř věděl, že to nesmí dopustit.

A přesto to udělal.

Desetiletí práce vedoucí k jedinému momentu, který si teď přál zvrátit. Byl to paradox?

Ani ne.

Paradox byl, že teď musí přesvědčit lidi, aby přestali dodržovat pravidla, která po generace Rada vymáhala.

Petr byl od rozchodu sám, zmizel nejen z partnerského i z mnohých ostatních vztahů. S rodinou se nebavil, aby se neptali. Přátelé byli vesměs společní a protože v jejich slovech slyšel slova, která o nich a s nimi říkala Veronika, vyhýbal se jim tiše, ale důsledně. K práci nikoho nepotřeboval.

Lenka oproti tomu byla mezi lidmi každý den a nebylo večera, který by trávila doma. Byla pořád v akci nebo na akci. Když se zastavila, dosedla, utichla a rozhlédla, musela se rozpohybovat dvojnásob rychle. Našla totiž byt obdobně prázdný, jako byl ten Petrův, ale cítila se v něm ještě osaměleji.

„A to je, soudruzi, ten paradox moderní doby,“ zakončil referent Krákal (to jméno se k němu hodilo) agitační proslov.

Paříž už měli naštěstí skoro na dohled.

„Paradox moderní doby je, že v socialistickém zřízení je všechno všech,“ utrousil polohlasem vousatý docent Griml na zadní sedačce, „a všichni máme hovno,“ pokračoval poněkud neakademicky. „Což je názorně vidět na každý zaprděný německý benzínce.“

„Vráťo,“ šeptla Eliščina sousedka, doktorka Bečková, „radši toho nechte. Nebo vás ten blbec po návratu nahlásí.“

Ušklíbl se. „Asi je mi to fuk.“

Eliška pojala silné podezření, že jestli chce během téhle cesty někdo emigrovat, je to Vratislav Griml.

„Nemůžu ti pomoct,“ Zrzkův hlas trochu skřípe.
„Proč? Podívej, chápu, že je potřeba být opatrný, ale kdybys mě naučil, na co dávat pozor,“ snažil se Malcolm přesvědčit o hlavu menšího démona, „tak bych... no asi nic nedokázal udělat, ale aspoň bych si nebezpečí všiml včas, abych stihl zavolat pomoc. Nemusel bys být u nás tak blízko!“
„To máš těžký, kluku. Abych ti mohl ukázat, na co se koukat, musel bych tě vzít k Zóně.“
„Tak mě vezmi k Zóně. Já se nebojím.“
„Mno,“ Zrzkov zajiskřilo v očích, „když podle Kodexu tě nesmím vzít k Zóně, když s ní nemáš zkušenosti.“

Nikdo neví, jak požár trénu vlastně začal. Je léto, stany hoří jako víchy. Země je na dotek rozpálená, seno a sláma živí pekelné plameny, střelný prach vybuchuje.   

Ten den zemře mnoho lidí. Vojáci, snažící se chránit své rodiny, ženy, které neopustí děti, sluha, co ho pán odstrčil z cesty přímo pod padající trámy. 

I žena poručíka von Königsberga, neschopna uvědomit si nebezpečí, dokud se ve spánku nezadusí jedovatým kouřem. 

Jsou ale chvíle, kdy se nebe otevře a Bůh ukáže prstem na jednoho vyvoleného. 

Mladá rodička, narychlo přestěhovaná k řece, úlevně vydechne. Uprostřed vší té smrti jako zázrakem vznikl nový život.