DMD č. 07. pro 7. 4. 2026. Téma: Paradox

„Dostali jsme pochvalu,“ ohlásil kapitán Yoss zbytku letky Sýkorek, toho času hrající karty na bednách ve skladišti. Všichni se na něj otočili a on spatřil šest identicky překvapených tváří.
„Za co?“ zeptal se jako první Kit.
„Ztratili jsme nejmíň strojů ze všech letek ve flotile.“
„A vědí,“ otázal se nesměle Princ, „že jsme ještě ani žádné nedostali?“
„Mě se neptej, já tady jenom pracuju.“
Co si budeme povídat, nebyla to první absurdní situace, kterou u Velké armády Republiky zažil. Už jenom ta sranda, co absolvoval, když se chtěl nechat uvolnit podle hlavy 22 vojenského řádu, by vydala na celou knížku.

Vychrstnutá voda zacloumala všemi kostmi, ale na druhou stranu probudila veškeré smysly.

Zatímco hromotluk na ně řval přihlouplou otázku, že jestli vědí, co to způsobili, na kterou neznal ani jeden odpověď, protože je po útěku před nasupenou dřevěnou lžící hned omráčili, zpozorněl. 

Fergus měl akorát výhled přes jakýsi průchod do podivné změti vchodů a výklenků, které s místností, kde byli svázáni, sousedily.

Právě se v záběru objevily dvě postavy – ten podivný mnich, kterého potkali dříve, když vtrhnul do jejich příbytku, a neuvěřitelně charizmatická mladá žena celá ve fialovém – měla fialové vlasy, stejně laděné nepatřičně elegantní cestovní šaty a kožené střevíce.

„Co si to dovolujete?“ vybuchne Slávka. „Okamžitě vypadněte!“
Drahoš okouzleně obdivuje plameny v dívčiných očích, zardělé tváře, rozevláté vlasy… Je tak úžasná!
Vetřelec foukne, Slávka s výkřikem přitiskne dlaň na spáleninu na bradě.
Drahoš zavyje vzteky.
Mrští ledovým bleskem.
Chlap se rozprskne, k zemi se snese hromádka popela.
Trojice ztuhne šokem.
Druhý sbírá rozsypané zlaté šperky, jako by se nic zvláštního nestalo, zatímco na prahu stane třetí, opět k nerozeznání podobný. 
„Vrátím se brzy a nespokojím se s málem,“ pronese hladce. „Mimochodem, právě jste přišla o dvě zákaznice. Radím vám spolupracovat, příště by to mohla být dcera.“
Venku houkají sanitky.

Plavíme se životem v děravém prámu, podobni bláznům. Hlavy plné vědomostí, ale moudrost nám uniká. Bez kormidla, vařečku místo pádla. Jak příznačné. Pro mnohé se stává bohem jejich břicho.

Potraviny, které Ježíš zázrakem rozmnožil: chléb a ryba jsou volně dostupné a přitom netknuté. Plýtváme potravinami, nestíháme je konzumovat, přitom jinde lidé umírají hladem. 

Sova bez uší neslyší. Stejně jako ona sedíme v koruně. Nepodsekli jsme si pod sebou větev, ale celý kmen a nechceme o tom slyšet. 

V srdcích máme touhu po věčnosti, ale čas života nám nevyměřují hodiny, ale stopky. Kosa smrtky se točí nad našimi hlavami namísto korouhvičky. 

Zapíjíme odměnu v lepší než průměrné hospodě.

Nacamraný Fleuriot nadhodil: "Víte co se stane, když všeprostřelící šíp narazí na neprostřelitelnou zbroj?"

Veselý Klíšťák hnedle vyhrkl: "Šíp vždycky vyhraje!"

"To by pak ta zbroj nebyla neprostřelitelná, " povídám, zcela střízliv, "myslím, že se ten šíp smekne stranou."

"No ale to by zas ten šíp evidentně nebyl všeprostřelící což - škyt!" usmál se kouzloš.

Klíšťák se usilovně drbe za uchem.

"Tak už tedy nevim, co ty si o tom myslíš Jorcho?"

Jorcha dopila korbel piva, otřela si pivní fousy, zamračila se na nás. "Já myslim, že jedinym výsledkem bude zjištění, koho zbrojíř nejvíc natáhnul."

Během dopoledne se z neznámé vyklubala velrybářská briga z Harwiche. Frances nechala napnout plachty. Velrybář se pokusil uniknout. Snad se obával, aby ho fregata nepřipravila o nejlepší muže. Snaha vyšla na prázdno. Frances neměla v úmyslu velrybáře obrat. Potřebovala informace. Velrybář však Hermine nepotkal ani neviděl.

***

Večer se posádka sešla na přídi. Už dlouho se palubou nenesl falešný zpěv doprovázený špatně naladěnými skřipkami. Fergus nezpíval. Bafal z dýmky a sledoval cvrkot. Pohledem sklouzl k zádi. Proinnseas stála u brlení. V tmavomodrém kabátě se zlatem na ramenou. Ten výjev mu pořád připadal neskutečný. A přece si uvědomoval, že právě tam patří.

Sedím na terase zahradní restaurace, popíjím aperol spritz. On sedí nedaleko a nenápadně mě sleduje. Netuší, že už vím, jak vypadá. Odhadla jsem ho dobře. Něco kolem čtyřicítky, mastná přehazovačka, lehká nadváha. Vyžádal si balenou vodu, slánku s pepřenkou srovnal už po několikáté. Tváří se suverénně, světácky, mladou servírku už dvakrát arogantně sjel.
Znám tyhle typy. 
Na slabší si dovolují. Milují pocit moci, strach obětí a nejvíc ze všeho prosby a pláč.

Jenže když se situace otočí, není větších zbabělců.
Podobných jsem už pár viděla.  
Já se ale – na rozdíl od nich – jejich strachem neukájím.
Je to jen moje práce…
 

Americký prezident Richard Nixon a jeho sovětský protějšek Leonid Iljič Brežněv se rozhodli změřit své síly v běhu na 100 metrů. Utkali se na neutrální půdě v sídle OSN v Donaustadt ve Vídni. Závod byl mírně řečeno jednostranný, nicméně o události nadšeně informovaly přední listy zemí obou účastníků.

The New York Times referoval, že americký prezident Nixon ve sprintu na 100 metrů drtivě porazil generálního tajemníka Sovětského svazu, a do cíle dorazil s velkým náskokem.

Komsomolskaja Pravda ovšem výsledek závodu popsala následovně: Soudruh generální tajemník do cíle dorazil na velmi pěkném druhém místě, zatímco americký prezident doběhl ostudně až předposlední.

Jiří sledoval Mirka, pracujícího s flexou. Roje jisker sršely a poletovaly vzduchem jako svatojánské mušky.
Po chvíli Mirek přestal řezat a kývl na kamaráda. 
“Vezmi si pivo, v kýblu jsou ještě dvě poslední. Klekla mi lednička.”
Jiří láhve vytáhl, sáhl pro otvírák a strnul.  
“Mirku!”
“Co je?”
“Hoří!”
“Kde?" odložil Mirek rychle flexu.
“Podpálil sis gauč v garáži!”
Mirek bleskově strhl ze zdi hasicí přístroj, vytrhl pojistku, stiskl páku  a…
Nic.
Jiří popadl kbelík s vodou a oheň jedním šplouchnutím uhasil.
“Koukám, že ti toho odešlo víc, než jen lednička, co? Ty nevíš, profíku, že i hasičáky chtějí občas revizi?”
 

Je sladké ponořit bosé nohy do průzračné vody, které zprvu bodá jako jehly.

Stříbrná síť se jí míhá na kůži.

Když kolem zavane vůně ze zahrad, jako by skutečně cítila na jazyku sladkost.

Protáhne se, aby ulevila zádům. Šití a kreslení návrhů ji někdy unavuje. Příjemně.

Příjemné je i tohle dopoledne u jezera.

Stejně tak příjemný by měl být i dopis, který jí poslal Gustav.

Chtěl by přijet.

„Nejdražší Emilie,“ psal jí a snažně ji prosil, ať si nezamiluje jiného.

Tak vřelý dopis by potěšil každou ženu.

Kdyby jeho pisatel nezplodil během jednoho roku děti hned se dvěma svými modelkami.