DMD č. 07. pro 7. 4. 2026. Téma: Paradox

Starší manželé se rozhodnou zase se jednou po dlouhé době projít po městě a kouknout, co je tam nového. Prochází se historickými uličkami a vzpomínají na mládí. Najednou uvidí na roky zavřeném krámku obrovskou ceduli, tak to jdou prozkoumat. Na ceduli stojí:

UNIVERZÁLNÍ OPRAVNA

Zde opravíme veškeré porouchané věci a spotřebiče! 

Na co si jen vzpomenete, my to umíme opravit! 

Od hodinek, přes mobily, notebooky, stolní počítače, tiskárny, kopírky, lampičky, budíky, fény, kulmy, depilátory, žehličky, mixéry, roboty, kávovary, mikrovlnky, vysavače, pračky, sušičky, myčky, bojlery, až po ledničky a mrazáky.

Dole je malým písmem připsáno:

Pořádně bouchejte na dveře, zvonek nefunguje.

Jayca všetko fascinovalo.

„Jak měříš čas?" 

“Eh….”

„Viděl jsi jiné světy? Kdoví jestli ten, kde jsem byl, tam ještě je... Potřebujeme spát? Jde číst zvířecí myšlenky? Jedna známá zkoumala, zda velryby…"

„Prosím prestaň.” vykríkol. „Akoby som vedel každú…,“ Viktor zaváhal. „Vedel som. Pred tým, myslím. Všetko, čo mi prišlo nutné...”

„…a nic z toho neznělo jako Heimerdingerova pravnučka na fakultním dni otevřených dveří." Zasmial sa Jayce. „Promiň." 

„Paradox, je…keď vieš všetko, zvedavosť zmizme…. A keď zabudneš...“

„Vrátí se otázky.“

„Bez rún som ti v tejto diere nanič.”

Nehmotný alchymista objal bývalého výskumného partnera. „Svět s otázkami je o tolik zajímavější."

"Ahoj, moc díky za pozvání!"

"Ahój, rád tě vidím."

"Nevadí, že jsem vzal Bruta? Říkal jsi, že tvému kocourovi psi nevadí."

"Jo, je s nimi v pohodě."

"Dobře. Víš, on má Brutus trochu separační úzkost. Snažím se ho zvykat, ale jde to pomalu."

"Jasně."

"Brutus je takový trouba, ale z dobrého rodu. Čtrnáctá generace výstavních psů. Jeden z jeho předků byl na výstavě pořádané švédským králem!"

"Pěkný. Tady můj kocour se našel u popelnice. Ale buď na něj radši opatrnej, je to trochu kretén."

"Ach... aha. A máš ho rád?"

"Zabíjel bych pro něj."

"Kouše mě..."

"Hmmm... líbíš se mu."

“To byl tedy polibek!” zašeptala můra a závistivě si zaclonila oči křídlem. “Magicky kouzelný! Celá záříš!” 

“Kvák?”

Puchýře vysušené vášnivým dopoledním sluncem začaly praskat. Odlupovaly se jako kůra nemocného stromu a jeden po druhém dopadaly k tlustým a nevzhledným ropuším tlapkám.

“Kvauvajs!” zabědovala líbací ropucha.

Nožičky se jí začaly prodlužovat. Neforemná stehna se vytvarovala a zaleskla se vyrýsovanými svaly. Nová nezvykle hladká kůže metala sluneční odrazy.

Páni!” vydechla oslněná můra. 

“Jsi nádherná. Úplně jasná zakletá princezna!”

“Myslíš to vážně?” zaskřehotal urostlý skokan. Svěsil mužně řezanou žabí papulu k vodnímu zrcadlu. “A jak mě princ asi pozná? Tohle mu nikdy nedokvákne!”

Tak dlouho jsem Tě chtěla.
Tak dlouho jsem nic neřekla, abych Tě neztratila.

Toužila jsem Tě držet za ruku, a tak jsem radši pečlivě hlídala, abychom se nikdy ani nedotkli.
Toužila jsem Ti říct úplně všechno, a tak jsem odváděla pozornost, jen aby Tě moje upřímnost nevyděsila.

Chtěla jsem, aby sis mě všiml, a tak jsem se snažila být co nejmíň nápadná.
Chtěla jsem, abys mě pochopil, a tak jsem mlčela.

Chtěla jsem tak moc, až jsem se rozhodla, že bude bezpečnější nechtít nic.

Naštěstí vztah vždycky tvoří dva.
Naštěstí mám Tebe.
A Ty jsi z nás dvou ten odvážnější.

Dostat se do márnice byla brnkačka. Celá ochrana patologie spočívala v jednom nudícím se strážném, který podřimoval v malé kukani. Klaudie se jen postarala, aby dřímot přešel do hlubokého spánku a Felix mu zabavil vstupní kartu a knihu se záznamy o mrtvých.

Teď listoval záznamy márnice, aby zjistil, kam jeho kamráda šoupli a Vincenc se nudil. Natolik, že se začal opravdu zajímat.

"Poslouchej, na co vlastně potřebuješ tu mrtvolu tahat na nějakej festival?" obrátil se na Felixe. "Nestačilo by ji třeba spálit? To by pak těžko vstávala z mrtvejch."

"Nestačilo," zavrtěl Felix hlavou. "Magie je svině. Musíme ho nejdřív oživit."

Je nás mnoho. Nepočítaně. Kdo by chtěl počítat... může. Každý máme mínění. Nosíme jich špalíček. Nosíme si ho okolo ostatních mínění (stejného druhu). Míjíme se. Naše mínění jsou mimoběžná. A nejen míjivá. I pomíjivá. Je nám v povaze vážit si víc vlastních mínění. A tlouct jima mínění nevlastní. Nížit je. Býváme umínění. Mírníme se jen v pokoře. (Ta leží v komoře, nožky má nahoře... Páchne rozkladem.) Máme sen. Namísto rovnováhy sníme o diktatuře stejnoty. Každý té svojí. Očekáváme stejnotu a její nedostatek klademe za vinu. Volíme sebe. Pomíjíme přitom vlastní pomíjivost. A přitom jedině ta nás jednou pomine. Jednou. Navždy.

Asi to každý nějak známe. Komunikace vázne, lidi se navzájem nechápou a možná se ani pochopit nechtějí…

Ona: Tohle se mi nelíbí, nedělej to.
On: Nic nedělám!
Ona: Ale jo, přesně tohle, právě teď!
On: No tak jednou jsem to možná udělal no.
Ona: To bylo víc než jednou. Už to nedělej.
On: Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat.
Ona: Já bych jen ráda, abys mě respektoval.
On: Dobře, zkusím to omezit.
Ona: Ne, vůbec to nedělej! Vadí mi to.
On: Však já to ani dělat nechci a nebudu.
Ona: Výborně, takže to nebudeš dělat?
On: To jsem neřekl!

Ron se chytil za hlavu a v zoufalé grimase zvolal: "Já to nechápu."

"Co přesně nechápeš, Ronalde?" zamrkala Hermiona a Harry se dusil smíchy.

"Jak to, že nejsi o půl roku starší, když jsi skoro celý školní rok žila dny dlouhé tak miliardu hodin?" 

"Protože když jsi zkamenělý, tak nestárneš. Jenom jsem dohnala to, co mi chybělo," poučovala Hermiona.

Ron vrtěl hlavou: "Stejně je to celé padlé na hlavu."

"Že někdo svěřil tak mocný nástroj třeťačce?" nahodil Harry.

"Ne, že má někdo možnost prodloužit si den, a nevyužije ten prostor k spánku," ukončil Ron diskuzi o časových smyčkách a paradoxech.

“Let me get this straight,” said Damien to mayor Hermanubis, “you want to build a glass dome over the entire city, which will take a lot of resources, as completion of THE Goal, whose principle is to conserve resources?”

“And what about the ecosystem,” added Atal, “what do you think will happen to lifeforms in New Jerusalem under such a giant greenhouse?”

Hermanubis cut them off. “We debated this extensively, and the vote has been cast. The dome will be built for Completion Day.”

“We lost this battle,” Damien told Atal as they were leaving, “but we won’t give up.”