DMD č. 13. pro 13. 4. 2026. Téma: Vyžehli to

Mít synka v Americe, kterému se dobře daří, to se každému nepoštěstí. Starý Gaetano Scuretto to štěstí měl. Sousedé z Corinalda mohli závidět, když slyšeli, jak chlapec tatíčkovi posílá podporu.

Syn doufal, že si rodiče postaví dům. Gaetano však nespěchal, jen chodil po putykách a popíjel.

Až se synek i v té Americe něčeho dovtípil. Když po opakovaných dotazech, jak stavba pokračuje, nedostal uspokojující odpověď, peníze přestaly chodit.

Zanedlouho Gaetano poslal synovi na usmířenou fotografii. Průčelí domu, tatíček v okně.

Možná ještě peníze dostal, víc však už nepostavil. 

Dodnes stojí v Corinaldu Scurettův dům: pouhá stěna s okny a dveřmi.

Do zrcadla se dívala jen za určitého světla a pod určitým, pečlivě prověřeným úhlem. A když se zahlédla nepřipravená v odrazu výlohy nebo projíždějícího auta, zatrnulo jí. 
Je čas. Už je čas... 

Čisté, pastelové prostředí působilo příjemně. Elegantní místo, které nebudilo dojem kliniky, ale jakéhosi soukromého sanatoria. Všichni tu byli krásní. Zářivé tváře, vypnutá pleť jako oblázek. 

Ukázali jí, kudy povede řez. Stanovili dobu hojení. A předvedli simulaci jejího budoucího já. Nevypadalo jako ona. Vypadalo spíš jako (pleť jako oblázek) kdokoli. 
"Menší disociace je zpočátku běžná," usmál se specialista. "Nemějte obavy, brzy si na sebe zvyknete. Tak co, vyžehlíme vás?" 

V ústřední místnosti velitelství československé armády se diktovaly rozkazy, četly depeše a odnášely prázdné hrnky od kávy.

Příčinou shonu byla stará rakouská mapa, na kterou kdosi nakreslil obrys nového státu. A východní část tohoto tvaru byla pokryta červenými vlaječkami. Nebyla to ale červená ze znaku českého království. Byla revolučnější. Krvavější.

Josef Scheiner se nad touto mapou krčil. "Potřebujeme tam poslat někoho zkušeného. Italové to zpackali. Kde jsou francouzští důstojníci?"

"Ve Versailles."

"A legionáři z Ruska? Ti vědí, jak na bolševiky."

"V Rusku."

"To si máme sehnat posily v Africe?"

Rty Josefa Šnejdárka se roztáhly ve vlčím úsměvu. "Pošli tam mě."

Na ceduli svítila spousta zelených fajfek. 

Vypráno. 

Vysáto. 

Vytřeno.

Umytá okna.

Vyndaná myčka.

Nařízení nástupu do virtuální výuky domácích prací přijal Jarda bez keců. Věděl, že by občas mohl doma pomoct, ale komu se chce?

Všechno zvládne, o to vůbec nejde. Mohli si to ale s Marunou vyřešit doma, ne takhle... násilně.

Najednou cedule zablikala a pod jediným červeným nápisem se objevil vzkaz od manželky. 

"VYŽEHLI TO!"

Jarda se ušklíbl, dal nohu přes nohu a na virtuální televizi virtuálním ovladačem přepnul z fotbalu na hokej. Zbývalo mu dožehlit jednu košili a mohl být venku. 

Jenže v simulátoru byl takový klid.

Chtěl si trochu vyčistit hlavu, protože se poslední dobou cítil dost vyždímaně. Je fakt, že jak si kdo ustele, tak si lehne a on si tentokrát ukrojil velké sousto, byli zkrátka z jiného těsta a měli od začátku zaděláno na pěkný průšvih. Když si zamete před vlastním prahem, měl toho dost na triku a ona ho v tom nechala vymáchat. Říkal si, že každý průšvih se dá vyžehlit, ale tady dost vařil z vody a nejradši by se byl uklidil ze scény, někde se na pár dní zašil nebo všechno zametl pěkně pod koberec a nepral špinavé prádlo na veřejnosti.

Alžběta žehlí Járovu košili. Dává si záležet, dlaní pečlivě uhlazuje látku, jakoby se dotýkala jeho, jakoby mohl její dotyk cítit, až si košili zítra obleče.

 Jára si košili obleče na jednání, odkud nemá šanci odejít jako vítěz.

Nasliní prsty a vyzkouší, jestli žehlička není moc rozpálená. Škrob nasládle voní, plátno pod vahou želízka tiše syčí. 

„Neblbni, Jarouši,“ syčí Voňásek, ten v koženém kabátě přesvědčuje pěstí. Járovi hoří tvář, krev nasládle voní.

Límeček poctivě naškrobí tak, že je dokonale hladký a tuhý.

Může být sražený na kolena, ale v košili z lepších časů pořád vypadá jako král. A oni to vidí.

„To se vyžehlí," chlácholila mě matka, zatímco já panikařil, že to nestihnu na zkoušku.

Jakoby ta jednoduchá věta měla znamenat, že je to to jediné, co se dneska pokazí. Stál jsem tam a skoro až s úžasem jsem sledoval, jak jednoduše se látka narovnává. Každý pohyb vedla s až přílišnou jistotou na to, aby mě to nechalo v klidu.

Nervozitou jsem se otřásl a snažil se v myšlenkách zaměřit na něco jiného. Jasného. Na něco hmatatelného a nebo jednoduchého.

Šel jsem se napít. Protože co by sklenka vody mohla zkazit. 

Matka se ke mně natáhla s košilí.

„Tady to máš." 

Pasování začínalo za necelou hodinu. Přesněji čtyřicet osm minut, třicet vteřin. Yord si přesně uvědomoval každou jednu z nich.

Po zádech mu tekl pot. Ne jenom nervozitou - v pokoji bylo jako v sauně. Napařovačka jela na plný výkon, okna se rosila o sto šest, a jeho tunika...

Jeho tunika vypadala jako přežvýkavá a vyplivnutá.

Rytíři Jedi žili skromně. Nepotřebovali plnou skříň oblečení. Jenže ani mistr Yoda by nechtěl na svém pasování vypadat jako protažený roštím.

Nehledě na to, co mu to vlhko dělalo s vlasy.

Možná kdyby Chrám podpálil - jenom trochu - muselo by se to celé o pár dní odložit.

„Můstek komandéru Zaneovi,“ ozvala se z Plutovy vysílačky Abby tónem, který naznačoval, že má průser. Další do sbírky k tomu předvčerejšímu. „Kde vězíš? Za dvě minuty podáváme hlášení nejvyšší radě.“
„Cože, to je dneska?“ Zněl fakt překvapeně, ale fakt mu to nežrala.
„Jo. Za dvě minuty máš mistrům vysvětlit ten včerejší průšvih.“
„To nestíhám, zrovna jsem rozebral těsnění reaktoru kvůli pravidelný údržbě. Vezmi to za mě a nějak mi to vyžehli, prosím, na tebe dají!“
„Můžu ti je přepojit.“
„Kchhh, ztrácíš se mi, asi kchhhhh interference z toho kchhhh reaktoru nebo co.“
„Aspoň si nevymýšlej, jo?“
„Máš to u mě!“

Když od Asociace přišel balík označený “Jarní úklid”, Ježibabě ruply nervy.

Nechala se slyšet, že jí ta holota vošklivá s ničím nepomůže, že jedna ženská todlencto sama nezastane, a dál to takle nepude. “Já vám ještě ukážu, jak se na lopatu sedá,” zavrkala zlověstně.

Santer se pod mírným nátlakem nabídl, že utře prach (střelný) (co rozsypal), a Otesánek se ochotně přidal, že vyčistí ledničku (od jídla) (společnýho). Jedině Voldemort se upejpal, že zrovna von tu žehličku (mudlovskou) (na vlasy) určitě nevytáhl, tak proč by ji měl schovávat, ale rychle vyměkl.

Naštěstí proti argumentu, že vodka čistí (zevnitř), neřekl nikdo nic.