DMD č. 21. pro 21. 4. 2026. Téma: Hlavně, děvče, nepracuj

Jsou práce, které jsou pro ženu vhodné. Vychovatelka, učitelka, i ta medicína a doučování po večerech by se ještě dalo snést. Ale odstěhovat se a dělat vědu? To bylo na jejího otce moc…

Naštěstí má bratrance, který jí nabídne práci. 
Naštěstí má sestru, která ji u sebe nechá bydlet.
Naštěstí existují univerzity, které přijímají ženy.

Někdy, když počítá každou korunu, přemýšlí, jestli to za to stojí.
Někdy neví, co vlastně zkoumá a proč.
Někdy se osaměle ptá, jestli vůbec existuje muž, který ji vedle sebe snese.

Nakonec ale ví, že si vybrala dobře. Může mít vědu, lásku i dvě dcery.

Některým hora kladla překážky, dělala jejich život těžším a čekala, jestli padnou nebo je překonají, vyzvou jí a pokoří. Druhým zase vystýlala útulná teplá hnízda a doupata, obklopovala je teplým bylinným vánkem a dostatkem potravy, nechávala jejich vysílené duše odpočinout. Martina patřila k té šťastnější skupině, prožívala hojnost, byla dost silná, aby se nemusela nikoho bát, les kolem ní voněl a byl plný lákavých chutných plodů. S rozkoší se položila do mokrého bláta a vychutnávala si vědomí, že nemusí nijak vypadat, nic říkat a nic dělat, uspokojená neokázalým bohatstvím skromných tužeb. Hora jí konejšila a sváděla, aby s ní zůstala.

Je s podivem, jaké výmluvy si Pátá kolej dokáže vymyslet, aby obhájila nedodání domácích úkolů.
„Snědl mi ho pes“ to není.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když mě bolí hlava.“
Víceméně pochopitelné. Kdyby ji kapky od madam Pomfreyové okamžitě nevyléčily.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když prší.“
Proč?
„Protože jsem smutnááá!“
Smůla.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když mě nemá rád.“
Domácí úkol nemá rád nikoho.
„Nemůžu dělat domácí úkol, protože se mi nechce.“
To se holt budeš muset přemoct.
„Když já jsem... línááá!“
Z toho vyrosteš.
„Ale mám výjimku!“
Ta tu neplatí.
„Nemůžu dělat domácí úkol, protože... protože jsem úplně blbá!“
...
Sebereflexe? 

Toho dne se, k mému velkému překvapení (a trochu i k zděšení), teta Kateřina vynořila ze svého pokoje až spíše k poledním hodinám. Nepokoušela se nic organizovat, dokonce ani vařit výživnou stravu pro Milouše, nýbrž se odebrala přímo k břehu řeky, kde ulehla pod slunečník a znovu se oddala odpočinku.

“Saturnine, nemáte s tím něco společného?” Byla to spíše řečnická otázka.

“Dědeček si nepřeje, aby žena jejího postavení pracovala.”

“Opravdu?” podivil jsem se.

“Ne,” pravil Saturnin:  “Ale jak je vám jistě známo, pracovitost paní Kateřiny se ve svém účinku podobá dělostřeleckému granátu a bude tedy lepší, když na nás nedopadne…”

„Babi, můžeš prosím slézt z těch štaflí? Já to udělám, jenom mi řekni co a jak.“
Babička se vytahovala ze štaflí nahoru do skříně jako by jí bylo 20.
„Ach, asi mi budeš muset pomoct, ta záda mě bolí, Alex. Tak dlouho se tam hrabat nevydržím.“
„No nepovídej. Tak pojď dolů.“
Alex přidržela babičce štafle a vydrápala se nahoru místo ní. Začala po jednom vyndávat složené záclony, ubrusy, prostěradla, povlečení... A babička jí hlásila s čím kam.
„To jsi moc hodná. Bez tebe bych to dělala dlouho.“
„Babi, ty bys neměla dělat nic. A už vůbec ne dnes. Máš odpočívat.“

Bětuše byla dobře vychovaná dívka z lepší rodiny. Věděla, že se má dobře vdát a starat se o domácnost. Něco jiného by bylo nemyslitelné.

Co ale zbývá, pokud věno není a nápadníci se nehrnou? 

A potom vysvobození. Vyučila se účetnictví, dostala místo. Už nebyla jen marná stará panna, postarala se o sebe. Nemusela závidět úspěšnější sestře.

Na svatbu už nepomýšlela, a přece svitla naděje. Laskavý muž, nebyl úspěšný ani bohatý, ale měli se rádi.

A zčistajasna ji právě on postavil coby pracující ženu naroveň služkám a dělnicím! 

Osudné nedorozumění. Odešel, než se mohli smířit.

Z téhle rány se vzpamatovávala těžko.

Čekala od návštěvy ledasco, ale tohle ne. Ovšem znala tu rodinnou touhu pomoci, když to aspoň trochu jde… 

Na co se ptát dřív? „Někdo zaútočil na tvoji služebnou?“ vybrala si zdánlivě nejjednodušší otázku.

Teta zavrtěla hlavou. „Tehdy u mne nežila. A teď… ano, předstíráme, že je moje služebná. Nechtěla jsem, aby pro mne pracovala, ale trvala na svém. Nakonec je to tak vlastně lepší. Naše soužití působí přirozeněji.“

„Madi má otevřené vědomí, Elise,“ vysvětloval Norbert Alexander. „Díky tomu si dokázala přivolat pomoc, když ji příbuzní hodili smrtelně zraněnou do Seiny. Naštěstí plavu dobře.“

„A vy?“ obrátila se Eliška na Lefebvra.

Athena was always busy. There were so many things to do. She was so absorbed in her work that she didn’t notice Cornelius walk in.

“I’ve come to take you away,” he announced.

She blinked. “Excuse me?”

“You’ve been working too hard in the past years, you deserve a break,” he told her.

“But I’m busy–“ she tried to protest, but he stopped her with raised hand.

“I’ve set up camp near the lake. You’re going to be busy with me there for couple days at least.”

Athena smiled; she knew that resisting Cornelius was futile. “Very well, let’s go.”

„Nemusíš zůstávat tak dlouho.“

Řekne to cestou ke dveřím, kabát už má přes ruku. Na stole přede mnou bliká monitor. Přikývnu a on odejde.

Já zůstanu.

Protože někdo to dodělat musí. A protože dobré nikdy nestačilo, mohlo o být výborné.

Hodiny na zdi se posunou o další číslo. Kancelář se vyprázdní, světla v okolních místnostech zhasnou.

Zůstane jen to moje.

Zvednu oči od obrazovky.

Na chvíli.

A pak se vrátím zpátky.

Protože vím, že kdybych odešla taky, zbytek dne bych si to vyčítala. Protože bych mohla udělat víc. I když nutno podotknout, že „dnešek“ už trvá jen pár desítky minut.

Alberto se oklepal. Setřásl vodu i zbytky milostnch peripetií a zdvihl bradu: „Skokan neskokan, skákat nebudu!”

„Tak ssse mi líbíš, ssslizáčku!” Kulevra rozevřela hubu do obrovského úsměvu.

„Moc se tu neroztahuj. Ať ti ta žůžově bezzubá čelist nevyskočí z pantů!” ulevil si zakletý skokan. „Proč ta změna?”

„Ssskokánci, sssledovat vaše žabantýry je lepší než je ssspokojeně ssstrávit.”

„Voyerko!”

„Jsme snad jihoamerická telenovela?” 

„Mnohem lepší, drahé Esssmeraldy. Čtyřiadvacátý drabble a ssstále nevíte, koho ossslintat.” 

Kulevra se rozvalila na hladině jako na gauči, koukla na oblohu spokojeně mlaskla: Dnessska to bude sss hvěsssdičkou. Hissstoire d’amour jako ssstehno. A mám to besss práce!”