DMD č. 21. pro 21. 4. 2026. Téma: Hlavně, děvče, nepracuj

Klaudie mávla kupónem na kávu. Před chvílí je dostala od pořadatele s omluvou, že zapomněl a rozhodla se je rovnou uvyužít. Všechny. Pravidlem jeden člověk jeden kupón se nehodlala nijak omezovat.

 Servírka, která rozumně usoudila, že jí to za hádku nestojí, jí donesla další irskou.

Klaudie by, pravda, dala přednost čisté whiskey, ale tu na kupóny nenalévali. A alkohol akutně potřebovala.

"Prý klídek, bude to brnkačka," zavrčela. "Ha! Brnkačka! Cítím se jak šílenec s mnohonásobným rozštěpem osobnosti. Ale koho to zajímá? Hlavně, že je Felix spokojený. Se mu na to taky můžu..."

Kopla do sebe kafe a mávla posledním kupónem.

Matthew bloumal po yorkshirských vřesovištích. Tváře nastavoval slunci a cítil se dobře. Po tolika letech, kdy ho dusila tíha vlastního svědomí, zase jako by mohl volně dýchat. Věděl, že to není skutečné, ale nevadilo mu to.
Pak ji spatřil. Charlotte Fairchildová, sotva odrostlá dívčím střevíčkům, vlasy v pevných copech, tam jen tak stála a usmívala se na něj.
"Maminko?" oslovil Matthew iluzi.
"Matthy," vydechla Charlotte a pevně ho objala.
"Odcházím," řekl Matthew klidně.
"Ještě ne. Právě proto jsem tady," vysvětlila matka.
"Proč nejsi v práci? Je důležitá. Důležitější než já."
"Nic není důležitější než ty, synku. A teď... otevři oči."

Tou dobou v klášteře.

„Sestro Heleno, jste vzhůru,“ vydechl s úlevou Bratr Mikael, který měl právě službu na ošetřovně.

Raněných z osudné noci bylo víc, ale nejhůře na tom byla právě Helena. Pokusila se posadit, ale bolest ještě ne zcela zhojené rány ji v tom zabránila.

„Nenamáhejte se, musíte odpočívat,“ mluvil k ní konejšivě, zatímco popošel blíž a na noční stolek položil svícen, aby na sebe lépe viděli. „Měla jste štěstí, že šipka neprotrhla plíci. Ted hlavně buďte v klidu, ať si nepotrháte stehy.“

Zamračila se. Všechny myšlenky měla jako v mlze. „Kde je Thomas?“

„Tím si teď nelamte hlavu.“

Caroline blaženě vzdychla, když vyšla na balkon hotelu. Před ní se rozprostíralo modré moře a nekonečná pláž. Týden odpočinku! Nebude pracovat, všechny problémy pěkně počkají…

První den předsevzetí dodržela a kolem recepčního mávajícího vzkazem prošla bez povšimnutí. Druhý den byly vzkazy tři a jeden fax. Třetí den už hromádka zpráv přetékala z pultíku recepce.

Nevydržela. Vyžádala si kancelář s telefonem, faxem a počítačem. Zatáhla žaluzie a pustila se do čtení. 

„Jak, divize umělé inteligence? Přenos vědomí do počítače? Co to zase Caveovi lidé vymýšlejí?“

Zapomněla na azurové nebe a nekonečné pláže. Stejně tak zapomenuté zůstalo předsevzetí: O dovolené, holka, nepracuj!

Jeden drobný steh vedle druhého. Titěrná práce, ze které bolí oči i prsty, ale dělá ji ráda. Má před sebou velký den. Tohle budou její svatební šaty, růžové jako její budoucnost.

Slunce slyší štkaní. Zvědavě nahlíží do pokoje oknem. Co se to stalo? Proč švadlenka pláče? Špatná zpráva právě teď krutě nakopla její radost. Srdce se chvěje. Velí přestat šít. Schovat smutek do dlaní. Ptáček vylétl z klece, ale zpěvem ji nepotěšil.

Smutek matky se přenáší na děcko v jejím lůně.
„Miláčku, co s námi bude?“ naříká. „Ach, tvůj tatínek je smrtelně nemocný. Jen Bůh ví, jestli tě někdy uvidí.“

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Pronesla jednou v létě její maminka, když se opalovaly na lehátku. Jí bylo pět a pracovat neměla v úmyslu. Chtěla si najít muže, který se o ni postará a ona se bude věnovat nějaké bohulibé činnosti. Například péči o jednorožce. 

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Ozvalo se, když připálila druhý kastrůlek s večeří. Nestíhala, protože děti byly nemocné a stoupala jim teplota. V koši na ni čekaly jeho košile, které měla do rána vyžehlit. Ve dřezu pak kupa nádobí na umytí. 

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Řekla sama sobě a šla psát knihu, zatímco si její nový přítel hrál s dětmi.

Vaječné skořápky pukaly jedna za druhou. Metoděj ztuhnul. Stál a bez hnutí zíral mezi nahé krmící se červy. Hemžili se listovím. Žrali a za nimi zůstávalo prázdno.

„Přestaň,” zahřmělo zahradou. „Nedělej to!”

Malvína uskočila a schovala ruku za zády.

„Nemůžeš,” Metoděj se svíjel jako červ. „Nesmíš!”

„Proč?”

Třásl se. Tvář měl bledou, rysy zkroucené bolestí. Zvrátil hlavu a zadíval se do noci.  Do očí mu zasvítily hvězdy.

„Bez vzpomínek nebudu nic!”

Di, Vo, Ké rozrazily vzduch. Vymlácenými skly do zahrady vletěly ostatní můry. Zaútočily.

Sny s vřískotem padaly Malvíně do vlasů. Zakryla si tvář.

„Pro tebe už nehnu ani řasou!”

Stúpali do vzdušného nebezpečenstva. Z dlhého krku ich únoscu hľadela na Paulu pštrosia hlava. 

„Kukaj kam letíííš!“ reval Hrnčekvarvtipnúkašu.

„Ale pštrosy nelietajú!“ z biológie bola Paula chválitebná.

Pštros ukážkovo obletel perníkové kopce a cez cukrovú hmlu vyletel pod hviezdnu oblohu.    

„Non, šprost. Babka být drak, táta Fták Noch.“

Ladne pristál do obrieho prúteného hniezda pred jaskyňu.

„Tu šakaj, defšé. Neprasuj. Nechýbaj. Stát sa tuchá, nechutná. Ty budeš fille.“

Paula nespoznávala niekoľko jazykov. So všetkým nesúhlasila.

„Chápej! Čo nesjesť ja, zjesť mňa. Ja dávno chytiť veľká zúrivá chat, vŕŕ-vŕŕ, machku. A tu mně chýbat perie.“

Ratko mlčal. Úlomky šošovky sa pohli.

Minerva zírala na své ruce. Bělaly se na nich dlouhé tenké jizvičky. „Ti mudlové musí být úplně vyděšení. Nechci ani pomyslet, co všechno se mohlo stát.“
„Vyděšený? Ani bych neřek,“ nesouhlasil Hagrid. „Sou nadšený! Vod včerejška nebrebentěj vo ničem jinym. Kdy prej jim ukážem něco podobnýho.“ 
„Podobného? Ten strašlivý zážitek jim nestačil? Třesu se ještě teď. Vždyť mohli promerlina umřít! Na jakékoli demonstraci magie se už nehodlám podílet.“
Hagrid ji soucitně poplácal po rameni. „Šplíchni si do čaje kapku brandy a nech to na mně. Vodpoledne s nima pudu na ouplně bezpečnej špacír. Vemu je za kůrolezama do Zapovězenýho lesa.“

"Půjdem to tam prohlídnout?" navrhla Jorcha.

"No ty si teď dáš tak akorát teplý do žaludku a šlofíka, k žádnýmu nekro-sajrajtu se ani nepřiblížíš," rozohnil se Fleuriot.

"Vůbec! Jebat na to, máme za patama kdoví co ještě, tady starostu co nejspíš dumá, jak se nám dostat na kobylku. Zmizme odsud!"

"Já jsem v po… bléééé"

Klíšťák si vytáhl svůj šíp, kopancem poslal lebzu do kopřiv. 

"Lehni na koberec, Klíšťák teď poletí se mnou a ty nás dojedeš na koni, co ti nabízel sedlák Hadžimor. Je to sice stará hajtra, ale do Ostaffordu tě do tmy dostane," uzavřel to autoritativně Fleuriot.