DMD č. 29. pro 29. 4. 2026. Téma: Dobré rady druhé kategorie

Kráčeli k domu guvernéra. Pod střevíci skřípal písek. Odpolední slunce žhnulo k nesnesení. Frances cítila v zádech prázdné pohledy. Vězni v žaláři bez mříží.
Guvernér je přijal v salónu. Nablýskané pozlátko uprostřed prachu a utrpení.
„Měly připlout čtyři,“ pronesl nezaujatě.
„S lítostí musím oznámit, že Harpyji jsme ztratili.“
Guvernér ledabyle mávl rukou. Nikdo nebude truchlit pro ztracené duše.
„Máte ještě něco na srdci, kapitáne?“
„Mám na palubě šestnáct mužů z Chiméry. Osvědčili se a mám podstav.“
„Chcete mít takovou chátru v posádce? Nezdá...“
„Pašeráci a zlodějíčci. Ale schopní námořníci.“
„Je to vaše zodpovědnost.“
O šestnáct hladových krků na hrbu méně.

Mysleli to se mnou určitě dobře, když mi dávali různé rady. 
Nos košilku, ať nenastydneš (Nesnášela jsem ji, jak jsem mohla, odhodila ji, dodnes žádnou nenosím).
Ponožky, kde máš zase ponožky! Koukej si je vzít, zima od nohou je nejhorší! (Jako u košilky. Ponožky jen do bot, doma letí okamžitě dolů).
Nelítej jak šuspajtl, seš samá modřina, dá se do tebe kostižer! (Babička. Po pravdě, kostižer mě v dětství děsil docela dlouho).
Ale babička mi dala ještě jednu radu do života, a tu si pamatuju dodnes: 
Lhář musí mít dobrou paměť! 
A proto nelžu. Kdo by si to měl pamatovat…

„Dámy a pánové, hovoří první důstojník. Potýkáme se s několika technickými komplikacemi, kvůli kterým jsme nuceni nouzově přistát na londýnském letišti Gatwick. Letíme bez motorů, proto bude průběh přistání nestandardní. Prosím, zachovejte klid, zůstaňte na svých místech, připoutejte se a následujte pokyny palubního personálu…“ Snape se spojil s vedoucí stevardkou. „Auroro, příprava kabiny na nouzové přistání. Dosednutí zhruba za 10 minut.“

„Rozumím, Severusi. Jdeme na to.“

„Co se děje?“ začalo se ozývat z řad cestujících. „Hej, to jsme přišli o motory?“

„Jak zaznělo od druhého pilota –“

„Jo, slyšel jsem. Ale jak mám sakra zůstat klidnej? To by mi poradit nemohl?“

Nechejte si dobré rady druhořadé jakosti, 
mám právo si rozbít hubu podle vlastní libosti!

Občas jednat nedospěle a vyvádět hlouposti
i narazit na mantinel obyčejné tuposti. 

Chybovat je přece lidské, nebudu se omlouvat, 
proč mě za to rovnou soudit, popřípadě pomlouvat?

Obuli jste moje boty? Prošli stejnou stopou? 
Vy soudcové samozvaní, co si rádi kopou? 

Chci jen lásku bez podmínek a jistotu v náruči, 
nemusí mít žádnou starost ten, kdo za mě neručí.

Kritiku si radši nechte, neposílí, otřese, 
ukliďte před vlastním prahem, komentářů zdržte se. 

Respektujte, pokud mluvím, nebo mlčím zarytě, 
nevolejte: "vystrč růžky!", chci být ve své ulitě! 

„Takže Terinku někdo zabil, protože je úchylná?” Paní Svobodová vyfoukne kouř Romanovi do obličeje a poslepu odklepe popílek do půllitru. „Do hajzlu! Pepo, nalij mi další!”

„Proč nám nic neřekla?”
„Třináctileté děti jsou snadno ovlivnitelné. Neví, jak má vypadat vztah. Čerpají divné informace z mizerného obsahu na internetu,” odpoví Blanka. „Bohužel nevíme detaily. Její mobil se nenašel.”
„Ale my se o všem bavili otevřeně. Že na ni bez jejího souhlasu nemá nikdo co sahat, že žárlivost není láska… Co jsme udělali špatně?” 
„Nevíme…” Blanka se nadechne. „Popravdě — něco víme. Tenhle případ jsem konzultovala s jasnovidcem… můžu vám dát jeho číslo.” 

Žena si povzdechla. „Sice už se vlastně znáte, ale prosím. Thomasi, seznam se s Erikem. Eriku, víš že do osudu té dívky nemůžu zasahovat.“

Thomas si s lehkou nedůvěrou prohlížel zrzavého dlouhána. Jako lišák mu byl sympatičtější, třebaže kousal.

„Vy ne, madam, ale ve vší úctě, mně v tom nic nebrání,“ poťouchle se ušklíbl, čímž si vysloužil varovně pichlavý pohled jejích krystalkových očí. „Prosím, Helena pro něj hodně znamená.“

Žena svolila a nechala chlapce o samotě.

Erik zvážněl. „Udělám, co budu moci. A tobě radím, abys myslel hlavně za sebe. Bezpečí je fajn, ale svobodu ti pak už nikdo nevrátí.“

Grievous si zamnul pařáty. Tohle bylo neočekávané štěstí.

Nebyli ani vedle sebe v celách. V jedné vždy seděl jeden vězeň, obklopený magnaguardy. V obou vedlejších bylo přecpáno dalšími elitními droidími zabijáky.

Grievous chodil od monitoru k monitoru a pochechtával se.
Pak se za ním ozvalo zakašlání.
"Co tu chceš?!"
"Poradit. Neměl byste jim kromě zbraní odebrat i zbroj?" zeptal se návštěvník, který vypadal trochu jako senátor za Naboo.
"Proč? Copak si myslíš, že stráže umlátí brněním?"
Návštěvník pokrčil rameny a zmizel.

Když jeden vězeň opravdu umlátil stráže brněním a osvobodil ostatní, Grievous usoudil, že ten pan Rumburak měl asi pravdu.

Alfred Reuß moc nepil, ale o to raději v hospodě mastil karty a hádal se.

Třebas o tom, že u Olší straší hejkálek. Kdo tudy jde, tomu na záda skočí a zvalchuje ho.

"Nesmíš se dát. Stačí kapsy obrátit a nemá nad tebou moc."

"I nestačí. Ještě vestu, ať nepozná, kde záda máš."

"Nejjistější je i boty přezout."

"Proč tak složitě?" promluvil Reuß a vynesl trumf. Nejdřív zeleného krále, potom radu.

"Stačí chleba. Kdo ho má u sebe, tomu dá pokoj."

Znělo to učeně. Spoluhráči pokyvovali a pan Reuß se zastyděl. Nikdy to neověřoval. Vyprávěla to jeho bába na přástkách.

“Ctibume, chlapče, potřeboval bych…”

Arcikancléř Vzoromil se zastavil v půlce věty. Ctibum vypadal, že je na pokraji zhroucení - ještě o trochu víc, než obvykle. Pokaždé něco naťukal do klávesnice, přečetl si kartičku s odpovědí, a pak udeřil hlavou o stůl.

“Tak zlé to snad nebude.”

“Hex se zbláznil,” zakvílel Ctibum: “ať mu řeknu cokoli, odpoví Skvělá myšlenka, pane, nebo nějaký podobný blábol.”

“Báječné,” rozzářil se Arcikancléř: “je vidět, že GPT funguje!”

“GPT?”

“Giboní pomocná tlupa. Dáte otázku, opice napíšou tisíc odpovědí, a pak z nich vyberou tu nejlepší.” Usmál se: “Jak vidím, konečně jim došlo, že mág má vždy pravdu…”

„Copak sháníte, Drachomyre?“ vyzvídal zvědavě Crotus, „Péče o tvory magické z pera Světlana Velkohubého, dobré rady pro chov kouzelných mazlíčků?“ přečetl si název knihy, kterou Drachomyr držel v ruce. „Na co to?“

„Mám doma Chiméru. Chci zkusit, jestli by se nedala ochočit,“ přiznal oslovený neochotně.

„Zajímavé, ale u Světlana bych být vámi raději nepátral. To byl takový druhořadý čaroděj a jeho rady jsou také tak trochu… druhé kategorie.“

„Jak to?“

„No, třeba doporučuje ochočit baziliška tím, že se mu upřeně zadíváte do očí.“

„Oh…“

„Dokonce se rozhodl předvést to názorně.“

„A?“

„Zkameněl. Tam, ve výklenku u okna, to je on…“