DMD č. 30. pro 30. 4. 2026. Téma: Sbaleno

"Tatínku, co to vidím, ty si hodláš brát ten velký batoh?" táže se Scholastika Lva.

"Samozřejmě, jako obvykle:"

"A vidím, že do něj si strkáš ten menší batoh. To by se ti to nevešlo do něj?"

"Ne, určitě ne. Musím být připraven na ledacos. Co kdyby uhodily mrazy, co kdyby se každý z nás dvakrát denně podělal..."

"Nestraš!"

"To už sice přeháním, ale fakt toho potřebuji hodně."

Obří batoh je sbalen. Lev přemítá. Kdyby žila ještě jeho maminka a byla u toho balení, nadirigovala by mu těch propriet nejméně dvojnásobek. To Scholastika je úplně jiná nátura, stačí jí poloviční batůžek.

V tašce je sbaleno pár věcí: telefon, oblečení a navždy nedočtená kniha. Úřední formulář stvrzuje poslední tečku a ohraničí ji jasnými kolonkami.

Poslední stopy tvé přítomnosti jsou v balíčku se štítkem a zbylo jen tiché, a přitom ohlušující prázdno.

Nejsi a tolik věcí najednou není taky a svět dýchá dál, i když já ještě zatajuju dech a zavírám oči před hodinami. A slunce si stejně klidně zase vyjde a my probíráme fotky, vzpomínky jemně ťukají na spánek, mrazivý chlad posledních měsíců taje pod ozvěnou tvého smíchu a vlastně toho po tobě zbylo daleko víc, než bych kdy dokázala říct. Napořád.

Paula veľa o láske nevedela. Ale poznala, že sa stretli ľudia, ktorí sa kedysi milovali. 

Veľký pes si sadol vedľa kocúra, ale nenastal žiaden boj. Čakali.

Ale neprišiel ani bozk, ani objatie. Striebrovláska pohliadla hvezdárovi do popraskaných očí. „Veľa lásky škodí!“

Paule bolo jasné, čo má urobiť. Nie vrátiť zrak, ani rozbiť zrkadlá. 

„Rarášok, Rarášok, Rarášok.“

Zakýval zvráskavenými sloními ušami. „Ale naposledy!“

„Všetky temné legendy začali ako lovestory. Skúsme to otočiť. Kto povedal, že láska v týchto svetoch, nie je pre starých. Čo bolo raz zbalené, ostane navždy zaľúbené.“

Paula vycítila, že v príbehu jej úloha končí. Láska zaplnila Vôbeckde.   

Potkali se před budovou, oba se sbalenými kufry. Na cestu se vydali spolu.
„Kam teď půjdete, pane?“ zajímal se seržant Mosk.
„Vracím se na Coruscant,“ odpověděl Syril zkroušeně. „A vy?“
„Zůstanu tady na Morlaně. Něco už si najdu.“
Chvíli šli vedle sebe mlčky, až to Syrilovi nedalo: „Myslíte, že kdybyste se doslechl něco o Andorovi…“
Mosk se usmál. „Dám vám vědět. Spolehněte se.“
Zase šli potichu až k místu, kde se jejich cesty dělily.
„Hodně štěstí, seržante,“ loučil se Syril a pokusil se tvářit méně tragicky. „Třeba se ještě setkáme.“
Mosk ho sevřel v žebra drtícím objetí. „Šťastnou cestu, pane.“
 

Čas uplynul jako voda. Henrikovi pobyt končí už za týden, takže má v podstatě sbaleno. S Nilsem se, nakonec, i přes všechny jejich rozdíly celkem spřátelili. Henrikovým nejlepším kamarádem ale zůstává Oliver. Tomášovi odpustili jeho skepsi, poté co uvěřil. Petra je samozřejmě stále součástí party. Rodině Meyerových bude trpaslík posílat dopisy a larpové vybavení. Ach, končí to tak idylicky...

...

První hodina, matematika. Nikdo nechybí. Cože, nový žák?

Otevřou se dveře a vejde vysoký, hubený blonďák, s vážně špičatýma ušima a lučišnickým krytem předloktí. Voní po květinách a dřevu. Promluví vznešeným tónem:

"Aha, zde to je. Zdravím. Mé jméno jest Aladar."

„Připravení k odchodu? Všechno sbalené?“ Rozhlédla jsem se po hromádkách batohů, vaků a neštěstí. „Letošní DMD je úspěšně za námi.“

„Já pořád trčím v laboratoři a vyprávím monstru pohádky. Ani jsem se přitom nedostala k příběhu o mantichorákovi,“ zaprotestovala velmi přepadlá dívka sedící na krosně.

„Moje pátrání po sourozencích se čím dál víc vzdaluje šťastnému konci,“ připomněl Modrý koníček.

„My jsme loni slavně zvítězili nad mravencem býčím!“ pochlubila se rodinka turistů.

„Ale zase vám chybí všechno předtím! Už celý rok!“ připomněla laboratorní vypravěčka.

Temná a světlá princezna se na sebe jen unaveně podívaly. „Co teprve pět let,“ zamumlala temná princezna.

Tenkrát člověk bral život jako dobrodružství - octnout se v pozemském ráji, tak jsem to vnímal, že i srdce plesalo přeskakujíc beránky plující po obloze. Divočina lákala na svou tajemnost a neprostupnost, která začala první minutou mňoukáním timálie.

Vzpomínky bublají a klokotají tím, co se namotalo na ty zidealizované představy, které si pak člověk nese s sebou spíš jako pytel kamení, než jako sáček exotického peří, který ale má už sbalen navždy a musí ho chtě nechtě tahat.

Horko prostupovalo vším lehkovážněji a zarputileji svým nočním dechem, kdy se poprvé přijelo a kdy poprvé zachrastily klíče za důkladného dohledu obrovské kudlanky. 

“Jsem si jistá, že dva obleky potřebovat nebudeš.”

Doktor se pokusil odpovědět něco chytrého, ale vyšlo mu z toho jenom zasýpání. Docela se to podobalo zvukům, které vydával jeho kufr.

“A kompletní Newtonovy spisy jsou možná trochu těžké na čtení k bazénu.”

Mávnul rukou. Jenom rychle, protože když na chvilku pustil zip, začal se tryskovou rychlostí rozjíždět.

“Možná bych vynechala i ten astroláb…”

“Zapnuto!” Vítězoslavně vyskočil na nohy: “Říkal jsem, že se zabalím i do třírozměrného kufru.”

Rose nadzvedla obočí.

“Ty plavky máš venku schválně?”

Beze slova škubnul za zip. Kufr se rozletěl.

Ponožky mu sněžily kolem hlavy jako konfety.

Ernie okupoval křeslo ve společenské místnosti a nemohl se dočkat, až půjdou všichni spát. V klíně měl knihu a předstíral, že čte, jenže jeho pohled pořád utíkal ke dveřím do ložnic. Schovaný za křeslem měl malý batůžek.

Baterka, kukla, nožík, mapa, bonbóny, ... Co by se ještě mohlo hodit?

Poslední dva studenti hráli šachy u stolku v rohu místnosti. Nenápadně se snažil natáhnout krk, aby odhadl, jak dlouho jim partie ještě bude trvat. 

No tak, posuň věž na E4, ať to má brzy za sebou.

Hodiny nad krbem ukazovaly pět minut před jedenáctou. 

No konečně, ulevilo se mu, když odložili šachovnici.

Izrael měl přesná pravidla pro bohoslužbu. Dokud putovali, byl jasně viditelný rozdíl mezi truhlou smlouvy a Boží přítomností, jako oblak nebo oheň. Když se usadili a přestali vídat oblak nad příbytkem, kde byla truhla ukrytá zrakům běžných lidí, bylo jednoduché si myslet, že 'absorbovala' Šechinu.

Filištíni, zvyklí na fyzické tokeny přítomnosti bohů, prokazovali truhle - a s ní i Hospodinu - větší úctu, než Izraelci, kteří ji přitáhli do bitvy, aby Boha donutili jednat. Oba národy mají za to, že nepřátelé se sbalenou truhlou zajali Hospodina.

Filištíni doplatí na to, že si k ní nepřibalili i kněze se správným návodem k použití.