Bonus č. 7 pro 24. 4. 2012. Téma: Židle

“Tak jo,” říkám. “Nejdřív popadni krabici s kapesníky, polož ji vedle sebe a najdi někoho, kdo ti zbytek přečte.”
Začínám pomalým, příjemným hlasem.
“Pozorně a pomalu se rozhlédni se kolem sebe.”
“Vyber si tu nejvhodnější židli.”
“Podívej se na ní.”
“Opravdu se zadívej.”
“Vnímej její stín, nejbližší okolí.”
“Sleduj její křivky.”
“Pozorně si prohlédni barvu.”
“A texturu.”
“Soustřeď se na materiál.”
“Na pocit, jaký máš, když se židle dotkneš.”
“Představ si, jak jí rukou hladíš.”
“Soustřeď se, jak je dojemná.”
“Jak tě dohání k slzám.”
“Jestli máš ještě nějaký neposmrkaný kapesníček,” říkám už normálním hlasem. “Tak se někde stala chyba.”

Leviticus 20:13 - If a man lies with a man as one lies with a woman, both of them have done what is detestable. They must be put to death; their blood will be on their own heads.
***
Repent and God will cure you. Everyone gets a chance.
We sit in a circle on old creaking chairs and pray, heads bowed. Boy, girl, boy, girl - never boy, boy, girl, girl. Better to avoid temptation.
"My name is Anna and I used to be a lesbian." She clutches her ex-gay husband's hand. "God cured me and He can cure you, too."
The circle gets smaller. Have some truly been cured?
One day, late at night, I have to use the bathroom. I run into Mary kissing Hannah.
Soon their chairs are empty. Everyone gets a chance, but only one.

Murilo Rubião mi snad odpustí.
Pořád jsem koukal na tu židli. Byla… goticky krásná. Vysoká, útlá, lehce prohnutá. Byla taky jediným nábytkem v mém novém podnájmu, spacák jsem měl vlastní a šaty na hromadě v rohu. Ale ta židle byla nádherná.
Zvykl jsem si s ní po večerech vykládat. Mluvil jsem tedy hlavně já, ale ona poslouchala úžasně.
Vlastně mě povídání s Eleonorou bavilo ze všeho nejvíc. Řekl jsem vám, že se jmenovala Eleonora? Jediná chápala, jak mi je. Občas jsem s ní tančil, normálně jsem ji držel v náručí a tančili jsme.
Snažil jsem se ji ukrást, když jsem z toho podnájmu musel vypadnout…

Že mrtví se už o zázrak neprosí.
Že smutek se před lidmi nenosí.
Že propadat se dá nedůvěře.
Že žal v nás zavírá všechny dveře.
Že nemá cenu, co se neztratí.
Že jednou ztracené už nikdo nevrátí.
Že věci definitivní nejvíce bolí.
Že voda má náhle příchuť mořské soli.
Že sůl stéká po kapkách a vlévá se do ran.
Že noci jsou dlouhé a temné a bez rán.
Že slunce se zřítilo na dlažbu do krve.
Že zas přišla samota, i když ne poprvé.
Že někdy nelze než vzdát všechno bez boje.
Že zbyla jen prázdná židle v rohu pokoje…

Šatník zel prázdnotou. Tady měla zavazadla. Támhle v rohu se válela její kulatá krabice na klobouky, pro případ, že by se dostali na Planetu klobouků. To už se nikdy nestane. Támhle na té židli sedávala, když si z něj dělala legraci. Ten smích. Ten její nakažlivý smích mu bude chybět. Donna Noble.
Doktor zpoza zídky sledoval jak sedí za oknem v obýváku a tiše, tupě se dívá. Bez výrazu. Jako kdyby něco navždy ztratila. Tížilo jej svědomí. Pomyslel si, jak je to nespravedlivé. Ona, která zachránila existenci všeho světa a ona, která to nikdy nebude smět vědět. Úpad a zapomnění.

Chlapec svírá opěrky židle stejně pevně, jako se ještě před hodinou držel matčiny ruky. Sedí strnule, sotva se odvažuje dýchat. Nejdřív mu kolem hlavy cvakaly nůžky, teď cítí na temeni břitvu. Slyší, jak mu přejíždí po kůži, ssst, ssst.
Je to, jako by odřezávali jeho starý život.
Vždycky, když přehmátne, je opěrka pod jeho dlaní míň vzpomínkou na matčinu ruku a víc dřevem.
„Poslouchej opata a starší bratry. Nezlob, abych nemusela plakat.“ Maminčina slova na rozloučenou.
Chlapec to neví, ale už ji živou neuvidí.
Mnich dokončí holení tonzury. Mlčky kývne.
Chlapec vstává.
Je mu pět a právě skončilo jeho dětství.

Nesoutěžní
Prudké noční probuzení.
Byl to jen sen!
Otření potu.
Úleva.
Cítil, že pro tuto chvíli je po spánku veta.
Nepomohla ani krátká procházka.
Další trest pro Freda a George.
Na Pottera nenarazil.
Měl plášť.
Vrátil se zpátky k sobě.
Pořád myslel na sen.
Požádal o pomoc.
Brumbála.
Severus se šel trochu upravit.
Jak se sluší na řiditele.
Zmijozelské koleje.
Čekal.
Usazený v židli.
Sen pořád před očima.
Brumbál.
Přišel.
Skoro hned.
Víc než jen ustaraný.
Úsměv.
Nabídl bonbón.
Nebo to byla zmrzlina?
Zkusil.
Malá kouzla.
Větší zaklínadla.
Tlumené brblání pod vousy.
"Severusi?"
"To byl tvůj první?"
"Zaručeně pravý věštecký sen?"
Klikni pro zjištění, co se mu asi mohlo zdát.

Jednoho odpoledne ji přivezli do Pseudopolského dvora. Prý pozornost od Sybily. Elánius okamžitě poslal desátníka Nóblhócha ověřit, že je to opravdu dárek od ní. V jeho branži nemohl být člověk nikdy dost opatrný.
Dva hromotluci mu ji donesli do kanceláře a odporoučeli se. Elánius obcházel židli ze všech stran a podezřívavě si ji měřil. Prohmatal opěrky na ruce, lehl si na zem a prozkoumal, jestli židle zespodu neukrývá mechanismus s otrávenými šipkami. Pořádně kopl do každé nohy, jestli není naříznutá. Neupadly, byly z poctivého dubového dřeva. Posadil se. Položil si nohy na stůl a zapálil si doutník. Takhle ho rozmazlovat.

Seděl na židli u její postele, a kdyby to situace dovolovala, asi by ji neopustil ani v noci, ani na jídlo. Všechno mohlo počkat. Chtěl znovu vykouzlit na její tváři smích, ale zatím se v jejích očích zrcadlil pouze hluboký smutek.
Další potrat, tentokrát těhotenství trvalo dlouho. Slzy se jí kutálely po tvářích. Měla je všechny spočítané – všechny ty chlapce a dívky, kteří se nikdy nenarodili. Zmařené naděje. Jediný princ, který žil, nebyl její krve.
Tak moc mu chtěla dát dítě, tak moc si přála být matkou. Milovala Michaela, vychovávala ho od miminka, ale touha po vlastním dítěti byla silná.

Nikdy by ho nenapadlo, že se bude těšit na seminář Aplikované matematiky.
Při úvodní hodině si ale všiml JÍ.
Seděla kousek od katedry a havraní vlasy jí padaly do tváře. Nevěděl, jak se jmenuje nebo jak zní její hlas, ale na tom nesešlo. Každý den nechal na jejím stole kopretinu.
Za semestr nevynechala ani jednu hodinu. Dnes byla židle před ním prázdná. Vybavil si scénu z včerejších zpráv. Autobus čelně narazil do kamiónu.
Krásné tmavé vlasy dívky pod plachtou...
Nedýchal.
Někdo se ho jemně dotkl, ale on jen zíral do prázdna.
„Můžu?“ Zvedl hlavu a uviděl JI. Oči jí zářily.
---
Poznámka: Text v kurzívě je představa.