Bonus č. 7 pro 24. 4. 2012. Téma: Židle

„Jsme manželé,“ upřesnila při stavění domu. „A tady budeme mít obývák. Teď běž do práce, aby naše děti měly co jíst…“
„Tak už pojď domů,“ odstavila židli a milostivě ho pustila dovnitř.
Prolezl provizorním vchodem a řekl: „Myslím, že vybuchl plyn…“
„Musíme zachránit naše děti!“
„Ale děláš to na své riziko.“
„Co s těmi, které nepobereme?“
„Vyletí do povětří, to je jasné. Takhle – BUM!“ rozmetal trosky židlí.
„Byl to pěkný dům,“ řekla bratrovi s účastí Týna. „Jsem si skoro jistá, že nám ho pojišťovna nahradí…“
„A jíst teď budeme na zemi?“ vybuchla maminka.
„Že já nešťastná si nevzala Pištu Hufnágla!“
---
Fandom: Smolíkovi

Vzpomínala, jak si s ní hrával, když byla malá. Kam až její paměť sahala, vždy tu byl. Když se smála, smál se taky. Když plakala, byl smutný s ní.
V každé chvíli její utěšitel. Přítel.
Pak dospěla a zamilovala se. Tehdy, bez prošení, zahrnul do své velké lásky k ní stejnou lásku i k němu. Trpělivě, věrně, s nimi šel těžkou, temnou cestou.
Mlčky, protože promluvit směl jen třikrát za život.
Do poslední chvíle jejich ochránce. Přítel.
Usedne na svou židličku; ruka se v navyklém pohybu sklání s pohlazením. Do prázdna.
Húan, valinorský vlkodav, už u nohou Lúthien nikdy neulehne.

Navazuje na Poslední kousek
Varování: Obsahuje mrtvého hlodavce!
Těžko to popsat. Něco se uvolňovalo, jako provázky od špeku, když je pomalu ohryzáváte. A chuť posledního sousta rychle slábla. No, a pak ty... provázky, šňůrky, cokoli chcete, povolily docela. Jako bych vypadl z kůže. Nepříjemná představa, já vím, ale když je jeden průměrně sečtělý Myš, tak prostě nachází přesná slova. Slovo SMRT, například.
Mělo by mě děsit. Jenže... Stalo se. Co nadělám.
Ale pořád jsem tady. Nehmotná věc v přibližném tvaru Myši.
Vylézt na židli bylo snadnější než dřív.
A pak jsem shlédl dolů, na moje ubohé přecvaknuté tělo a uvědomil si to nejsmutnější:
Už žádný Chedar. Nikdy víc.
Pozn. aut.: Slovní spojení "sečtělý Myš" není překlep. On se tak jmenuje. Myš jménem Myš. Děkuji za pozornost.:)

Prohlížel si obrazy, které namaloval už dávno a které ještě neposlal svému bratrovi do Paříže. Narazil na obraz své židle, který namaloval v Arles. Hned za ním našel Gauguinovo křeslo. Zastesklo se mu po něm.
Léto za okny se zlatě lesklo. Díval se ven do té krásy, do polí slunečnic, do vší té radosti. Ale jemu bylo smutno, chyběl mu přítel.
Za oknem se mihl nějaký stín.
Vincent nechal obrazy být a vyběhl za tím stínem ven. Byl přesvědčený, že je to Gauguin. Určitě se mu taky stýskalo a přijel za mnou!
Ale venku byly jen slunečnice a prázdná zahrada.
___
Poznámka: Vincent van Gogh poslední měsíce svého života trpěl halucinacemi, které možná nakonec byly příčinou jeho smrti. Zemřel 29. července 1890 v Auvers-sur-Oise, dva dny poté, co se postřelil do hrudi.
Zde si můžete prohlédnout Vincentovu Židli a Gauguinovo křeslo, které namaloval za Gauguinovy návštěvy v Arles.

Maminka je přesvědčená, že když je jí osm, tak ještě nemá rozum a myslí si, že spolu byly jen dlouho o hladu v cizí zemi v místě, které zní, jako by tam člověk měl čekat hory, a teď se vrátily do Amsterdamu, jenže dům už tam nebyl. Do bytu, co rodiče našli, když se našli, šlo těžko sehnat i obyčejný nábytek.
Rodiče nesli na poschodí oprýskaný stůl a ona seděla před domem na židli, když vtom k ní přišel kluk ze sousedství s vyhublými tvářemi.
„Tak na tebe Němčouři zapomněli?“ prohodil.
Židle zaskřípala a klukova vyhublá tvář to pořádně schytala.

pozn. ještě jeden nesoutěžní, navazuje na Miin drabble Kritická šedesátá
V hotelu by podobná rána vzbudila pozornost. Jelikož se poté z pokoje velitelky týmu „Devampizátorů“ ozývalo pouze nesrozumitelné mumlání protkané nadávkami, poslali tam raději jen fénix.
Agnes přivítala díra ve zdi o velikosti fotbalového míče a zuřivě pochodující Irena.
„Co se děje?“
Irena ukázala na smartphone a nepřestávala pochodovat. Po stisknutí tlačítka se Agnes přehrál Leandrem natočený videovzkaz (jednosměrné spojení, pche) se záplavou růží.
„Pro tebe?“ zeptala se Agnes.
„Pro mě,“ fňukla Irena nešťastně, zdrceně dosedla na židli a složila hlavu do dlaní.
„Nemáš radost?“
„Mám,“ zakňučela vlkodlačice a popotáhla. „Ale copak teď můžu se vším praštit a odjet domů?“

Málokdy si uvědomoval skutečnou velikost TARDIS, jako když tam zůstal sám. Byl zvyklý, že ho opouštějí. Ale obvykle ne takhle. Většinou věděl, že ať se stalo cokoli, zůstala po něm v jejich životě stopa, že je změnil. Ne tohle.
V kuchyni zůstala jen druhá prázdná židle. Na stole zůstal nedojedený toust a hrnek od kávy. V podstatě vše, co mu zůstalo po jeho nejlepší přítelkyni. Která se nikdy nebála mu říct svůj názor. Která ho dokázala praštit, když se jí něco nelíbilo. Která ho nikdy nestavěla na piedestal. S kterou se vždy zasmál.
Vyčerpaně se zhroutil na protější židli.
„Donno…“

Dvouletý ulepený uzlíček se batolí po zaprášeném koberci v obývacím pokoji.
Všude spousta kalhot a sukní – tak vysokých, že se ztrácí v nedohlednu.
Ťapky, ťapky… pod nožky se mu připlete sestřin míč s beruškami… plác!
Nepláče.
Ťapky, ťapky… pod nožky se mu připlete sestřin křeček… křup, mlask!
On nepláče. Sestra ano.
Cíl už vidí před sebou. V malých očičkách se zablýskne a uzlíček zrychlí.
Najednou šok, zklamání, bolest, studená sprcha…
Uzlíček ztratí jistotu jen na okamžik. Přicupká k židli a zatahá vyrušitele za lem košile.
„Bez plic! To je moje místecto!“
A jako by slyšel židli, jak slastně vzdechne: „Shelly!“

Poznámka: půl slova počítám jako celé.
A jestli tohle není dojemný...!
Don Fernando rozechvěle vstoupil. Všechno mu ji tu připomínalo. Nuzná chatrč, kde vyrostla, ač dcera ze vznešené rodiny. Síňka, kde ji požádal o ruku. Jak se její rozesmátá tvář lišila od té bledé, s šílenýma očima. Seděla tam na té žid-
Zděsil se. Židle chyběla!
Stará pěstounka přiznala, že ji rozštípala.
Hrůza! Doufal, že se nebohé Dolores na tomto místě vrátí rozum. Ale teď nebude všechno, jak to znávala! Nelze vrátit minulost!
Naštěstí židli objevil v kůlně, stařeně již paměť nesloužila.
Když přivedl Dolores, v jejích očích se mihl záblesk poznání. Usedla, Fernando poklekl…
Rozevřela doširoka oči.
„Och, můj Fernando!“

Nejsem možná ani plnohodnotná židle, jen taková přízemní židlička,
skrček, jak tvrdí mé velké sestřenice od rodinného stolu,
ale já si stejně nemyslím, že by ony byly důležitější než já, jak pořád říkají.
Na mě poprvé samostatně usednou maličké dětské zadečky,
když je maminka utírá po koupání, mě si přitáhne táta,
aby vyfotil batole pasoucí koníčky, mě jim dají, aby dosáhly k umyvadlu,
mě potřebují ke zdolání vysoké skříně, mě si vezme maminka,
aby obrala na zahradě rybíz a všem upekla skvělý koláč,
já pomáhám při přebírání brambor na celou zimu,
i při zdobení vánočního stromečku . Beze mě se neobejdou!