Bonus č. 7 pro 24. 4. 2012. Téma: Židle

Jsem stará kancelářská židle; tady v bance sloužím už přes dvacet let. Nejdřív na mne posadili účetního, ale ten byl starý a tak jsem byla brzy zase volná. Pak na mne seděla úřednice. Ale ta byla líná, a tak jí vyhodili. Po ní však přišel mladý muž v obleku a ten se ke mně choval velice hezky. Neklepal na mně popel jako úřednice a nebodal do mně tužkou jako účetní. Býval se mnou dlouho do noci, počítal a psal. Když pro něho přijela policie, převrhl mně na zem a utekl. Velice mně to ranilo – a taky trochu odřelo na opěradle.

Seděl, oči upřené do stěny. Okolí nevnímal. Mluvil nahlas, přesto sám pro sebe.
„Moje ubohá holčička… Co se s ní jen mohlo stát? Neměla odcházet… Říkal jsem jí, aby zůstala, že se o ni postarám. Ale ona měla svoji hlavu. Tvrdila, že už je velká, chce žít vlastní život. Tolik let jsem na ni dohlížel. Co si bez ní počnu? Kéž by se bývala rozhodla jinak…“
Hlas se mu zlomil…
Jeho posluchači měli ve tvářích divné výrazy. Ne soucit… ale pohrdání a nenávist…
Snad za to mohla ta židle. Za zneužívání a brutální vraždu své dcery dostal muž elektrické křeslo…

„Máš poslední možnost napsat textovku. Komu napíšeš?“
„Mycroftovi. Nesnáší, když mu píšu esemesky.“
„Máš poslední možnost zavolat si. Jaké číslo vytočíš?“
„Žádné. Nemám rád telefonování.“
„Máš poslední možnost něco vzkázat. Komu bude patřit vzkaz?“
„Andersonovi. Že doufám, že se po smrti nesejdeme.“
***
Toho večera Mycroftovi zazvonil telefon. V kapse kalhot na opačné straně Antheiny ložnice ho ale nemohl slyšet.
Minutu nato otevřela Irene Adlerová zprávu na svém mobilu. Slza zastudila na nahém klíně.
Ráno objevili tělo muže. Tvář neidentifikovatelná. Zápěstí přibitá k opěrkám židle, na níž ho mučili. Ve ztuhlých prstech držel kus papíru.
Počkám na tebe, Johne. Hlavně nespěchej.

(obsahuje vulgarismy, jeden dokonce už v anotaci)
(trošku ojeb, takže bod neočekávám, ale nic dojemnějšího ze mě prostě nevypadne)
Neznámý autor při pohledu na nové téma zaúpěl.
Co to doprdele je?
Neznámý autor odmítal spolupracovat na podobné emařině a zvažoval generální stávku.
Neznámý autor si znovu přečetl zadání. Ha!
Již brzy bylo možno neznámého autora spatřit, jak se po pilné přípravě vloupává do obydlí organizátorek s milionem pečlivě posmrkaných a přepočítaných kapesníčků, pepřovým sprejem a paralyzérem. A co že to kromě pláče, jetých hygienických potřeb a chytání se za srdce chtěly?
Vytáhl pistoli a bytem se rozezněl odhodlaný hlas.
„Okamžitě řekněte ‚To je tak krásný a dojemný‘, nebo to tahle židle koupí!“
Z neznámého autora se stal normální vyděrač.

Nesoutěžní
Když vešla do kuchyně, seděl opřený u jídelního stolu, hlavu vloženou do dlaní a vypadal zdrceně. Pomalu k němu přišla, položila mu ruku na rameno a zeptala se ho, co se děje. Ani se na ni nepodíval, pouze mlčky ukázal na vedlejší židli.
Na té se válela roztržená obálka, z níž vykukoval kus papíru, na němž stála řádka čísel.
Pohlédla na papír… s lehkým úsměvem zavrtěla hlavou.
Jemně ho vzala za ruku.
Jejich pohledy se střetly.
Usmála se na něj s tváří plnou nadějě.
Díky tomu úsměvu věděl, že je jí jedno co právě viděla…
…věděl, že spolu vše zvládnou.
Věnováno kopapakovi (když už mne inspiroval)

Truhlářská díla nádherně voněla. Hrabě z Derby se nadechl. Pohladil čistě obroušené dubové dřevo. Usmál se. Bude nádherná. Už teď jasně viděl budoucí dílo, i když zatím mělo jenom nejasné kontury. Řezbář si dával na čas, ale to bylo jen dobře. Čím déle to potrvá, tím krásnější bude dar pro jeho nastávající. Anna de Vere, největší kráska z okolí, rozhodně bude z té židle s monogramem nadšená.
Přicházel do dílny každý den. Sledoval mistrovu práci krok za krokem. Každičký nový detail mu byl připomínkou sňatku, na který se těšil.
Jediného dne se hrabě do dílny nedostavil. Plakal na Annině pohřbu.

Emma říká, že nechá přepolstrovat židli, na které sedává pan Knightley.
Pan Woodhouse dopsal a na chvíli se zadíval na svou milovanou dceru. Poslední dobou bývala zamyšlená. Dál se o něj poctivě starala – věděl, že vyžaduje mnoho – ale zdála se teď často duchem nepřítomná. To jí nebylo podobné.
Přemítal, co jí tak může být. Doufal, že nechoří.
...
Emma se cítila zvláštně. Někde v nitru se jí ozývala neurčitá myšlenka, ještě nevyslovená.
...
Emma chce přepolstrovat židli pana Knightleyho.
Četl a srdce se mu v hrudi pohnulo. Možná, že ho maličko postrádá. Ta titěrná naděje je prozatím všechno, co ve světě má.

„Sednout!“ Rozkaz zní jako prásknutí bičem. V místnosti je jen jedna židle, asi metr od stolu vyšetřovatele. Sedám si.
„Tak mluv! Kam jsi schoval ty zbraně?“
„Jaké zbraně? Žádné nemám.“
„Lžeš, hajzle!“
Maličko se zavrtím a stará židle smutně zavrzá. Jako kdyby mi chtěla něco říct. Kolik vyslýchaných na ní už sedělo?
„Tak mluv!“
„Nic nevím.“
Znovu se zavrtím a židle tiše vrže: „Odvahu, hochu.“ Jo, tu budu potřebovat.
„Mluv!“
„Nemám vám co říct!“ trvám na svém.
Rána mě srazí na zem. Kopance, řev. Řežou mě přes záda a přes hlavu obuškem.
Koutkem oka vidím nohy židle. Smutné, unavené židle.

Na půdě stála krásná židle, ručně vyřezávaná, z kvalitního dubového dřeva, jaké je dnes jen těžko k nalezení. Vyřezaná již před mnoha lety jedním starým mužem. Stála tam dlouhá léta, až jednoho měsíce…
Starý dubový dřevo, nejchutnější jaký jsem kdy měl, zkrátka výtečná hostina…
…a jak ty chodbičky co si vyhryžu krásně drží!
…když starý muž chtěl svému vnukovi předat tuto jeho největší cennost, kterou vyrobil když byl přibližně ve stejném věku jako teď jeho vnuk, nedopadlo to úplně podle jeho představ. Již na půdě se mu doslova celá rozpadla v rukou. Ve zbytkách dřeva byly zřetelné zbytky vyhlodaných chodbiček.

...smyslném leskla se kůže.
Taky měl peníze a žádné neřesti,
jednou však stalo se veliké neštěstí.
Při požáru všechno ztratil,
nikdo mu nic nezaplatil,
zůstal na ulici sám,
pod hvězdami měl svůj chrám.
Nový domov vetřelce, co nikam nepatří,
člověka, s nímž na světě se nikdo nebratří.
V parku na lavičce spával,
na píšťalku smutně hrával a byl na posměch.
Lidé pro sám spěch
zapomněli, kdo dřív býval,
každý se jen skrz něj díval
a byl hlavní podezřelý, když hledali viníka,
který v parku po setmění zamordoval maníka.
Alibi mu neuznali, úsměvy jen stydly,
soudcové mu brzy přiřkli elektrickou židli.