Historické RPF

A/N: Pro neznalé 'fandomu' se jedná o fiktivní poezii Lorda Alfreda Douglase. Odehrává se přibližně den po onom slavném zatčení. Ano, je to sentimentální, nejspíš to vůbec není pravda, možná mu to bylo víceméně jedno a já to vím. A je mi to fuk. A netuším, jak LAD psal a to je mi taky fuk. Místní viktoriáni nechť mne pokoušou.
****
Můj milý rozmilý zvrácený příteli,
proč jenom spolu jsme zasmát se nesměli?
Proč jenom prstů tvých doteky na skle
líbají oči mé, když srdce prasklé
pláče poezií jak lyra pěvce?
Mám místo pera chopit se dřevce?
Zasténám tobě skrz okno práchnivé,
zchladím se v Temži, slzami tesklivé.
Roztříštím pěstí jeden dva talíře,
potom se vlámu v Readingu za mříže.
Tam sedíš v okně. Vím to, a chci tě,
tak jako včera, rychle a hbitě:
Oscare! Probuď se, ty líná kůže!
Řekni mi, earnestly, kdo za to může,
že – vrátka zničena – oknem chci zpátky?
Vzpomeň si, usměj se nad mými řádky.

Nikdy nenapsaná píseň Sváti Karáska. ;)
Seš venku z lapáku
Seděls za pravdu, víru
A chtěl bys pracovat
A úřad plivá síru
Bejval si farářem
Kdo chtěl by tě teď krejt?
Buď chlape sakra rád
Že smíš tu vokna mejt
Procházíš ulicí
s kyblíkem, stěrkou v davu
Někdo tě pozdraví
Někdo odvrátí hlavu
Stoupneš si k výloze
A začneš vodu lejt
Jiný jsou nahoře
Ty musíš vokna mejt
Vzpomínáš na Krista
Taky ho poplivali
Na horu vyvedli
Pro pravdu křižovali
Cítíš, že nejsi sám
A že to tak má bejt
Pískáš si starý blues
Jdeš další vokno mejt
Víš, že to tak má bejt
Jdeš mejt

A/N: Tento pre-slash laskavě věnuji těm, kteří slují jménem Silent (a někdy i Loud) Victorians. Pro Tyto Alba a hidden_lemura. Hádat můžou samy. A odkud a komu jsem ukradla název je asi dost očividné.
****
Po divadle.
Hluboká noc.
Ideální.
Koněspřežka. Konečně.
Brrrrr! Zmrrrrrznu!
‚Nástup, drahý lorde,‘ broukne a chytí mne za ruku. ‚Kam vás mohu odvézt?‘
Do pekel a do nebe, a nejlépe kamkoli.
Nevinným pohybem mi přitahuje ke krku límec pláště.
Ledový! Zahřeji tě, Princi.
Samolibý úsměv mu svítí až v očích a cukají mu koutky.
Parchante.
Ale já umím být taky prevít, když chci. Krásný prevít.
Však ty zazpíváš, Princi.
A pak budeš Šťastný.
Přisouvám se blíž a lehce ho chytím pod krkem.
Zachvěje se.
Cítím to.
Cha!
‚Kontrola jízdenek,‘ zavrčím mu do ucha.
Aaaaah!
Jedeme až na konečnou.
Snad nikdy nedojedeme.

„Nebyl by k dispozici alespoň portrét? Ten popis se Nám zdá dosti... vágní.“
Rádcové dali hlavy dohromady, potí nejstarší z jejich středu váhavě předstoupil se smotaným plátnem. Rozvinul ho před královnou a urychleně se za něj schoval, aby neviděl její tvář.
„Nikdy,“ bylo jediné slovo, které jí proklouzlo.
Když jich takto společně prošli asi dvacet, bylo v zasedacím sále už pěkné horko.
„A nechtělo by si Její Veličenstvo vzít Jakuba Stuarta?“
„Našeho bratrance Jakuba?“ Královna vyskočila z trůnu. „Jsem snad nějaký Habsburk?!“
Poté se zase usadila, uhladila si své roucho a se zcela klidným výrazem prohlásila: „Provdám se za Anglii.“

Zcestoval jsem polovinu známého světa. Trvalo to celých pět let. Přemýšlím, jestli to nebyl ztracený čas. Francouzi jsou nadutí, Dánové chladní, Slované zaostalí a Němci? Škoda slov. Italové jsou, pravda, svobodomyslní, ale co se nadutosti týče, v ničem si s Francouzi nezadají.
Kdepak, Londýn, to je moje město. Zde mohu získat slávu a stát se miláčkem jeviště. Toto místo skýtá možnost ukrývání. A ti nejkrásnější chlapci, kteří za malý peníz udělají, co mi na očích vidí, ti jsou jenom v Londýně.
Minule mi můj oblíbený věnoval, mimochodem se slovy: „Roberte, miláčku“, petrklíč. Myslím, že je na čase najít si jiného.
A/N: V květomluvě znamená petrklíč mimo jiné otázku "Chtěl bych vědět, jestli jsem jediný."

Poznámka: Ještě jedno nesoutěžní dnes. Jde o slash, pár už tu jednou byl: Arthur Rimbaud a Paul Verlaine :)
__________________________________________
„Miluješ mě?“
„Ano, samozřejmě,“ zamumlal Paul. Arthura udeřil silný alkoholový odér.
„Tak polož ruku na stůl.“
Paul to udělal bez sebemenšího zaváhání.
„Dlaní vzhůru.“
Paul ji otočil. Arthur vzal nůž a jeho špičkou Paulovi obkresloval čáru života, hlavy, srdce i osudu, když zavadil o jeho snubní prsten.
Vztek, který ho v tu chvíli přepadl, by se dal nazvat šíleným.
Prudce se rozmáchl a nůž Paulovi zabodl do dlaně. Ta se zkroutila v bolestné křeči.
Na tuhle chvíli Paul vzpomínal ze všeho nejraději. Ne pro tu bolest, nýbrž proto, jak mu Arthur tehdy řekl: „Ty víš, že tě mám velmi rád.“

Venku byla zima, větrno a obloha byla nepřátelsky šedá. Choulil se v domě u kamen a prohlížel si Gauguinův portrét.
Co když ho opustí, co pak? Zaplavil ho pocit beznaděje a zoufalství. To by nemohl přežít.
Kdosi vstoupil do místnosti. Vincenta popadl prudký vztek a vrhl se na příchozího s břitvou. Gauguin vytřeštil oči a couvl.
„Zbláznil ses?“ křičel na něj.
Vincent zpanikařil, když si uvědomil, co provedl. Se studem vyběhl do zimy a zastavil se až v rue du Bout d'Aeles.
Bolest uvnitř byla nepřemožitelná. Bezmyšlenkovitě napřáhl ruku nad levým uchem a ťal. Obličej mu zalila jasně červená krev.

Radí nám dobře. Kdo jiný zná kraj líp? Kdo jiný ví, kde předvézt římský majestát?
Je zima a vlhko. Přesto, půjdeme tudy.
Mezi stromy je tma. Ideální místo zaútočit. My jsme tu s přáteli. Půjdeme tudy.
Děti už chtějí jít zpátky domů. Projdeme tudy a pak zpátky k ohni.
Začalo to.
V mokru a šeru se na nás snesli jako sršni. Arminie?
Oštěpy, meče a dýky otevírají naše těla. Arminie!
Křik, válečné skřeky, pláč dětí a žen. Příteli!
Nemohli se ubránit.
Některé si odvedli v řetězech domů k ohni.
Některé podřezali germánským bohům.
Většina zůstala na cestě v Teutoburském lese.
-----------------------------
Během bitvy na území dnešního Německa v roce 9 n. l. zanikly tři římské legie (asi 20 000 lidí včetně žen a dětí, které vojáky doprovázely) vedené Publiem Quinctiliem Varem. Arminius byl náčelník kmene Cherusků, který se s Varem spřátelil a přivedl ho do léčky. Tato bitva představuje jednu z největších a nejdrtivějších římských porážek v historii. článek na Wikipedii
Název je "předělávka" známého výroku připisovaného císaři Octavianu Augustovi 'Vare, Vare, redde mihi legiones meas' (Vare, Vare, vrať mi mé legie) a znamená Vare, Vare, vrať nám život a krev. Všechny chyby nechť padnou na moji hlavu :).

Kap. Kap.
Kap.
Kap.
Jsem krev.
Jsem žlutá.
Jsem ostrohranná.
Patřím vyhublému muži. Jeho kostra leží na špinavé zemi.
Vytékám z něj hadičkou, kterou má – hluboko! – zabodnutou v ruce.
Oči má zavřeny. Víčka mu cukají.
Je nemocný. Mnou.
Ten doktor, sedící na židli a čtoucí Berliner Illustrierte, to povídal.
Že jsem špatná. Nepřirozená.
Je prý ve mně něco jedovatého.
Sama to vím.
Ošklivý prášek.
Dali mi ho, abych mohla ven.
Dali mi ho, aby zjistili, proč se podobám
své druhé krvi v jiném těle. Stejném.
Budu zdravá, když mne přelijí jinam?
Budu jiná?
Budu červená?
Kap. Kap.
Kapkap.
Lehitra'ot.
Kap.

Seděl na břehu Vltavy před svým domem a pomalým pohybem čistil čepel mohutného meče od zbytků kůže a hnědých vlasů mladé dívky, která se snažila otrávit svého manžela.
Staroměstský kat se smutkem ve tváři zavzpomínal na událost před jedenácti lety.
Všechna krev je červená, nezáleží na tom, jestli je to urozený Pán nebo obyčejné měšťanské děvče.
Ta dívka, ten její čin, připomínalo mu to jeho dávnou lásku, která vedla k tomu, že se stal katem.
Možná to byl jeden z důvodů, proč mu toho dne sklouzl meč a místo setnutí hlavy dívce srazil vaz.
Zřejmě je čas řemeslo přenechat mladším.
A/N: Kurzívou jsou myšlenky popravčího. Snad je zřejmé o koho se jedná. Omluvte prosim případné menší historické nepřesnosti.