Letopisy Narnie

Malá zvířecí sešlost.
"Víte," začal jezevec: "jedna dryáda povídala..."
Vzrušené mumlání ho přerušilo.
"Ty jsi mluvil s dryádou?!"
"Nu," podrbal se na hlavě jezevec: "ano, už to tak bude. Tak tedy mluvil jsem s dryádou..."
"Neuvěřitelné," vydechla veverka, která začátek vyprávění neslyšela.
Zajíc obrátil oči v sloup.
"A ta dryáda..."
Přerušil ho řinkot rolniček. Zvířátka se přikrčila.
"Ale... to není cítit jako bílá čarodějnice," odtušil kdosi.
"Aslan se vrací! Veselé Vánoce!" ozval se zvenku hlahol.
Po tajemném návštěvníku tam zbyl naditý pytel.
"Však jsem to právě chtěl říct," proklamoval jezevec.
Zajíc sáhl do pytle.
"Aslan, Aslan, hlavně, že mrkev je."

"Je to všechno na houby," prohlásila s výrazem Sokrata, který právě dovedl dalšího pošetilce k prozření, že vlastně nic neví.
"Houby nerostou. Ani tráva," povzdechl si její společník.
"Ta čarodějnice tu nadělá paseku a já jsem pak bez práce!" pokračovala ve svém monologu.
"Kdyby byl aspoň mech," posteskl si.
"Prej, že pranostiky a předpovědi už nepotřebujou, stačí jim "...za kamna vlezem a už nevylezem." a já se můžu jít klouzat."
"To nepochybně můžeš, rybníček je zamrzlý."
"Neslyšels, jsem bez práce!"
"Nikdo to nemá lehký, třeba já nemůžu sehnat ždibec trávy, aby nebyl zmrzlej."
"No, jo, ale ty, vole, nejsi rosnička!"

Zuzana s úsměvem zamávala z okna rodičům. Matka se ještě ve spěchu ohlédla a zamávala také.
Zuzana se opřela o okno a vzpomněla si na sourozence. Všichni jedou i s bratránkem za starým profesorem, chtějí zase vzpomínat na Narnii. Trochu ji mrzelo, že se nepřidala.
Ale pořád to nešlo. Prožila tam krásné časy, ale nechtělo se jí příliš vzpomínat. Byla to minulost, do které se nemohla vrátit, proto se vůči ní uzavřela. Snad jednou, až to úplně přejde, ale ještě ne.
Paní Gabrielu stejně moc neznala a tu Eustácovu kamarádku už vůbec ne.
Když později otevřela večerník, nevěřila svým očím.

Ukázal tázavě směrem k pumpě uprostřed louky.
"Nejsi první, kdo se na ni ptá.
Kdysi tu žili dva bratři se svými rodinami. Hospodařili a dobře se jim dařilo, ale jednou mezi nimi vypukl spor. Nikdo už neví, který z bratrů to zavinil. Tak či tak to došlo tak daleko, že proti sobě pozvedli zbraně. Jakmile to učinili, zachvátil jejich pastviny obrovský požár a ze dne na den byla z úrodných polí poušť. Když to viděli, zastyděli se a usmířili se. Na znamení smíru zakopali všechny zbraně. A na tom místě vyrostla pumpa."
"To je přece nesmysl!"
"Ne, to byl Aslan."

Drápy se mu zaryly do kůže a rvaly z ní cár za cárem. Plakal bolestí. Plakal nad svým utrpením a lví spár se zaťal ještě hlouběji, trhal vrstvu po vrstvě. Čím víc plakal sám nad sebou, tím víc jej tlapy drásaly. Až se nakonec obnažily nejspodnější hlubiny jeho já, ve kterých se ukrývala jeho malost, všechny ty drobné ústrky ostatních a ostatním, oplácení naschválů, opovržení, které choval vůči slabším, ustrašenost před silnějšími. Veškerá ubohost byla odkryta. A tehdy se rozplakal žalem na tím, kým býval. Plakal pro všechny, kterým ublížil. A když vzhlédl, zjistil, že obrovský lev pláče s ním.

Profesor Kirke navštívil Narnii jen jednou jako chlapec, ale její pečeť si nesl celý život. Zůstala mu zvláštní citlivost na to, čemu říkal “chvíle Aslanovy”. Okamžiky, kde se Jeho království prolamovalo na zem.
Zvlášť silně jej pocítil, když z auta před jeho domem vpodvečer vyklopýtaly čtyři utahané děti. Náhle zatoužil události formovat, urychlit, využít jako bránu a most do země, po níž se mu nepřestalo stýskat. Pořád ještě ví, kde jsou zakopané prstýnky…
Pak se mu před očima vynořila dychtivá tvář strýce Ondřeje. Aslan chraň.
Nebude opakovat jeho chyby. Jen otevře příležitost a nebude jim bránit.
A bude se modlit.

Les houstnul, mezi stromy se plížily stíny. Vzpomínky na sluneční svit, na hudbu a zpěv, na hlasy přátel se zdály být jen ozvěnou dávno vyprávěného, téměř zapomenutého příběhu. Temnota se kolem nich stahovala, spoutávala znavené nohy, zamlžovala mysl, zotročovala srdce. Zuzana tiše plakala, Edmund cedil mezi zuby nadávky a Petr kráčel s hlavou svěšenou k zemi.
„Nikdy se odtud nedostaneme,“ hlesl.
„On nás najde,“ zvolala Lucinka. „Copak mu nevěříte?“
Petr se otočil a pohlédl do sestřiných jasných očí.
„Věřím,“ zašeptal vyčerpaně.
„Já taky,“ vzlykla Zuzana.
„I já,“ zachraptěl Edmund.
Les se zlatě rozzářil.
Na cestě před nimi stál velký lev.

Dokud jeli, cítil pouze radost. Tolik jim chtěl poděkovat, ale nemohl ani mluvit. Teprve, když se přiblížili k táboru, uvědomil si, že se s nimi brzy setká. Dostal strach.
Ale nejprve se musel setkat s Ním. Třásl se strachy jako malé dítě a zoufale se ohlížel po svém osvoboditeli, ale ten hned odklusal.
"Co jsi spáchal, synu Adamův?" otázal se ho přísným hlasem.
"Já... zradil jsem," řekl tiše.
"A lituješ toho?"
"Ano."
"Odpouštím ti," řekl jemně a dotkl se jeho čela.
Edmund se zajíkl a vyhrkly mu slzy.
Aslan ukázal směrem k jeho sourozencům.
"Hleď, ať ti odpustí i oni."

Byl to vlastně dost neobyčejný dárek pro dívenku, která teprve nedávno odrostla dětským šatičkám. Ale i ona byla neobyčejná.
Chodívala pak často do zahrady a květiny kolem ní kameněly. Někdy sedávala celé hodiny u zkamenělých pampelišek a povídala jim o věčné kráse a nesmrtelnosti.
Jednou ulámala všem květinám hlavičky a poskládala z nich obrázky na zahradní cestičku.
Rok poté se skrz celou zahradu táhla kamenná třešňová alej. Cesta alejí byla pokryta kamennými květy pampelišek. Procházela se tam a byla šťastná.
O osm let později zničila všechen život.
Kdo ví, kdy se to stalo, že změnila v kámen své vlastní srdce.

Liduprázdná ulice, ticho. Lucerny v šeru září jako majáky, drožka a kůň se pomalu noří z mlhy. Mrholí, zkřehlý drožkář se choulí na kozlíku a pravidelný klapot kopyt jej uspává.
Zelená země v jeho snech zlátne září slunce, zpívá tisícem hlasů, žije a životem tepe. Je to jeho kraj, vládne tu, laskavě a mírně, v klidu všedních dní, nevšedně krásných.
Studená kapka mu steče za krk, probere se, zavrtí hlavou (on a král!) a pozvedne bič: „Hou, Jahodo, poslední zákazník, a pak jedem konečně domů.“
Od kol drožky odstřikuje voda. Ve světle lamp se v každé kapce odráží zlatý lev.