Letopisy Narnie

Provedu vás. Zaměstnání? Kdepak, prostě mě to baví. Peníze? Tady je nevedeme.
Ano, ta voda ve vodopádu teče nahoru. Přírodní zákony, hm? Myslím, že tu tak úplně neplatí. Ostatně lidské také ne. Konec civilizace, to jste trefil!
Jo, lidi chodí nazí. Někteří. Vidíte, támhleti jsou oblečení. Mají to tak radši. Ti dva, co si tak zaujatě povídají, jsou vrah a jeho oběť. Teda byli. Pomsta? Ale no tak! Slzy a odpuštění, nejspíš ano, ale to mají dávno za sebou.
Nebojte, lev dětem neublíží! Jenom se kočkují. Hehe, že si neděláte starosti o to jehně!
Anarchie?
My tady tomu říkáme Nebe.

Už zase se prali.
Odtrhla je od sebe, ale neřekla nic. Rozuměla jim. Ponížení tolik pálilo, když jste byli kdysi králové. Bylo jí zase dvanáct. Jenže k čemu vám jsou léta, když je nemůžete prožít s těmi, kdo vás jimi provázeli.
Když je magie stáhla zpět do Narnie, plamínek naděje se znovu rozhořel.
Za uplynulý rok se jí skoro podařilo zapomenout. Až teď jí došlo, jak moc si přeje, aby bylo všechno jako dřív.
Rána do hlavy, když poznala, že tyhle ruiny bývaly Cair Paravel.
Nejhorší bylo přiznat si, že i když je ze svých sourozenců nejrozumnější, pořád to bolí.

Když šustot křídel červenky
je průvodcem, byť nestálým,
snad setkáme se, vy a já.
Ve tmě pod čtyřmi korunami
se vaše cesta započne,
až k řece, dolů povedu vás.
Při dýmce pravdu povím vám.
Kdo neposlouchá, olituje,
tři pilíře se zachvějí.
V chvat útěku se změní cesta.
Dobro již není bezbranné.
Hodiny míjí a kraj krásne.
Vůně vyprané kočky šelmy
je vůní vpravdě vítězství.
Rytířem jest člověk navždy.
Paní Bobrová protočila panenky.
"Pane Bobře, obyčejně ti do tvé poezie nemluvím, symbolismus a archaismy mi nevadí, ale ty musíš mít pořád nějaké extrahráze! Vůně vyprané šelmy?! To už není ani legrační!"

Čekal, trpělivě, protože trpělivost a klid mu byly vlastní. Bez své družky se cítil osamělý i ve společnosti tolika přátel, takže zůstával zahloubaný do sebe.
Chodila varovat ty, na které se chystala pohroma, pomáhala jim ukrýt se v lesích. Schvaloval její jednání, vždyť byli jako jedna duše. Raději si nepřipouštěl, že před čarodějnicí stejně není záchrany. A že jednou možná dojde i na ně.
Náhle mohutný buk pocítil, že je zle. Chlad silnější než mráz venku ho zachvátil od kořenů po větvičky, míza v něm tuhla.
A stříbřitá dryáda se zářivě zeleným šatem přibyla mezi kamenné sochy v prokletém zámku.

Nemusela pádlovat, loďka sama věděla, kam má doplout.
Po moři barvy krve, přišlo třetí den moře pokryté květy leknínů.
Dívala na ten zázrak a srdce se jí svíralo víc a víc.
Dnes večer dopluje k hranicím světa, tak jí to bylo předpovězeno již dávno. Jen ona jimi může prostoupit a vrátit se jako nová bytost, která přinese světu mír.
Loďka začala prudce zrychlovat a dosud nehybné lekníny se zvedaly ve vysokých vlnách, pak zastavila u malého ostrova.
Před ní stála ona sama - malé dítě.
"Ukaž mi tu hranici!"
Dítě se usmálo: "Hranice světa jsou jen v tobě samotné!"
Rozplakala se..

Poslední dobou jsem jich vídal stále více. Asi o nich nevíte, ale člověk jako já je pozná hned. Louže, prázdné výklenky, otevřené dveře do průjezdu. Jsou to místa, kde se hranice našich světů dotkly. Jsou to otevřená okna do Narnie. Dlouho jsem tomu nerozuměl, ale když jsem dnes cestou domů spatřil souhvězdí, které na naší obloze není, došlo mi, že to není náhoda. On mě volá.
Píšu tento lístek, abyste si o mě nedělali starosti. Prosím, nehledejte mě, nejsem mrtev, naopak jsem více než živ. Žijte blaze!
A mimochodem ta okna jsou stále otevřená. Jen je třeba dobře se dívat.

Jestli byl dítě Štěstěny, tak ho jeho matka nenáviděla.
Kdykoli se začal něčemu věnovat, zničil buď všechno kolem sebe, nebo sebe, podle toho, co mu způsobilo do budoucna větší potíže.
Když se mu jakýmsi záhadným způsobem podařilo vyrazit na cestu (proč vlastně vyrazil?), přišel v krátkém sledu o peníze, zásoby a boty.
Docela ho překvapilo, že na hranice nedorazil nahý. Netušil, co leží za nimi, ale vlastně na tom nezáleželo. Smůlu měl všude.
Když na něj za hranicemi skočila puma a dvě hodiny si s ním povídala, došlo mu, že matka Štěstěna na něj čekala celou dobu tady.
V Narnii.

Slyším je, jak se pošklebují.
Prašiví psi. Smradlavé tlamy. Masožravky. Ano, tak nám říkají.
Už pro ně nejsme ani šelmy. Jsme příštipkáři, žereme drobky, žrali bychom i vlastní blechy, kdybychom je uměli chytit, říkají.
Ach, jak lžou.
Za co bychom se měli stydět?
Snad za to, že následujeme svou přirozenost?
Že obdivujeme sílu?
Že následujeme toho, kdo vládne?
Že sloužíme, abychom měli podíl na moci?
Že zabíjíme na rozkaz?
Že otročíme jen pro ten pocit výlučnosti?
Ne! My se nemáme za co stydět!
Tak proč mám pořád pocit, že mají pravdu? Řekni.
Proč mám pocit, že jsme všechno ztratili, Maugrime?

Učesat vlásky, naklepat peřiny, přečíst pohádku (o sněženkách schovaných v zimní závěji), zhasnout. Počkat chvilku na chodbě, vrátit se a zahnat noční můru. Kdo zaplaší moje pochybnosti, napadne ji maně, zatímco listuje ranní poštou. Ano, je šťastná, přesto – je to ta správná cesta? Má to tak opravdu být? Z obálky s jejím jménem vypadne bílý list, černá se na něm otisk obří lví tlapy, a ona se rozpláče, tiše a drobně, jako když na jaře prší. „Pššššt,“ manželova pevná náruč, tolik lásky v hnědých očích. „Je všechno v pořádku?“ „V naprostém,“ odpoví Zuzana, otře si oči a postaví na čaj.

"Klepu se jak stará vrba," zavrčel podrážděně.
Jeho společník se usmál.
"Člověk by řekl, že po první stovce potomků už jeden nebude tak nervózní, ale ani houby."
Z nory vyšla porodní fretka.
"Vaše manželka právě odrodila," oznámila spokojeně.
Otec se okamžitě vrhl dovnitř. Bylo ticho. Pak vyšel zklamaně ven.
"Čtyři holky jak buk. A jeden slabý třesoucí se uzlíček."
"Dovol mi se na něj podívat."
Myšák přinesl na prackách maličkého a podal mu ho.
Aslan se k němu sklonil.
"Z tvého syna bude jednou velký bojovník," řekl a dal myšákovi jméno.
Nikdy jsme ti neřekli, koho máš za kmotra, Rípčípe.