Letopisy Narnie

V Narnii už dlouho vládl mír. Měl by zavládnout i v jeho srdci, ale…
Častokrát se přistihl – i když se za to nenáviděl – že touží po válce. A ne nutně po válce, vždyť by přece stačila docela drobná půtka, sotva týdenní potyčka na hranicích. Sám by vyrazil do boje – i když jej nesnášel – byl by v prvních řadách a riskoval by život, jen aby mohl v tu pravou chvíli zatroubit na Zuzanin roh.
Sevřel darovaný bílý kapesník a nešťastně složil hlavu do dlaní. Ano – byl by se všeho odvážil… Jenže v Narnii už dlouho vládl mír. A pan Tumnus plakal.

Edmund klímal v zahradním lehátku, Eustace v trávě, hlavu položenou v klíně Jill, rodiče v altánu hráli šachy, krásné líné odpoledne. Petr si odkašlal: „Teď, když jsme tu všichni..“ Nedořekl, protože v ní náhle vzplály pocity z poslední doby, tušení neúplnosti, nedostatečnosti, chybějící části celku, a ona vykřikla: „Ne, nejsme tu všichni!“ Snící se probrali, Edmundovy oči byly najednou obrovské, maminka se rozplakala a bílá královna spadla na zem.
„Přece není možné, že ona už nikdy..“
Stromy zaševelily, vítr přinesl vůni Zuzanina parfému, dětského pudru, domova a štěstí. A také Aslanův hlas: „Nikdy je pro vás příliš velké slovo, děti.“

Něco scházelo. Bylo to jako škubání v chybějící končetině, pálení, na které nelze dosáhnout. Bolest, bolest, bolest. Zasykla, protože si nepřítomně zatrhla nehet až do krve. Neměla by tu tak sedět a dělat ze sebe chudinku. Ale všechno kolem ji dusilo.
Zprudka otevřela dveře své stísněnosti a za nimi - místo starých závějí - najednou nebylo nic, jen tichý šum vzduchu po dešti. A Aslanovo jméno znenadání, jako když se vytrhne trn z paty, přestalo bolet a přineslo zpět známou vůni a melodii. Ten večer s odleskem zlata v koutku očí poprvé vyprávěla svým dětem příběh o jednom starém domě a skříni.

"Vaše Výsosti," uklonili se.
"Nezlobte mě," rozesmála se Lucinka, "můžu si přisednout?"
Faun se posunul a udělal vedle sebe místo.
"O čem si povídáte?" zajímala se.
"Ále... stěžuji si na pana Bobra," zahudrala jakoby nespokojeně paní Bobrová.
"Copak provedl?"
"Jako by v poslední době ztratil všechen elán. Pořád jen sedí doma. Když si vzpomenu, s jakým zápalem stavěl naši hráz. Ale kdeže loňské sněhy..." náhle se odmlčela.
Pan Tumnus se chápavě pousmál.
"Co se stalo?" zeptala se po chvíli ticha zmateně Lucinka.
"To nic," paní Bobrová si otřela oči, "došlo mi, že teprve teď vím, co to loňské sněhy jsou."

Každý rok sněžilo a nikdy netálo. Ptáci zmlkli, zem sténala pod ledovým příkrovem, semena spala utopená v hloubi, světlo bylo jen vybledlou tmou.
Nebyl nejstarší, nebyl nejchytřejší, nebyl nejkrásnější a jen nakratičko byl nejmladší. Všichni měli něco, co postrádal. Křivdičky a drobné nespravedlnosti, smyšlené i skutečné, se střádaly. Srdce nezmrzlo; zmrzutělo.
Jaro přišlo náhle a bylo zázračné. Kráčeli jím mlčky, dojatí, okouzlení. Nebezpečí jim šlo za zády, ale jeho moc slábla. Přesto v mysli studil střípek: strach o ztraceného bratra.
Když kropil slzami už tak dost mokrou trávu, nevadilo mu, že brečí.
Lev plakal také.
Slzami, které odplavily špínu viny.

„Kde to jsme?“ ptala se Zuzka
„V Narnii, v zemi, kde se každému dostane veškeré péče, kterou si zaslouží,“ odpověděl jí majestátní lev.
„A ve které galaxii to je?“
„Milé dítě, Narnie je země tvořená sny. Nachází se dále, než je možné popsat slovy. Není na mapě,“ usmál se na ni lev.
„Takže vlastně neexistuje?“
„Jistě že existuje. Jen se rozhlédni.“
„Jenže ta vaše Narnie nemůže existovat, když nikde není.“
„Ale ona existuje, tvé srdce to ví.“
„Neexistuje.“
„Do háje, jasně že existuje. Všichni to ví.“
Tak to je jasná schizofrenie, pomyslela si Zuzka. Počkat! Ten lev doopravdy právě promluvil?

„Vaše výsosti.“
Tón jeho hlasu byl zvláštní a přitom jakoby známý. Královně se náhle, zcela nečekaně sevřelo srdce. Trvalo dlouho, než pochopila proč. Myslel to vážně. Pro něj byla královna. Všichni její vojáci byli stateční a věrní. Ale tento jediný, ať si to uvědomoval, či ne, ji miloval. A Jadis to nebylo zcela lhostejné. Přese všechno byla žena.
Učinila jej svým osobním strážcem. Nepotřebovala ochranu, ale příčila se jí představa, že by padl. Tak se jediný člověk, který jí byl blízký, stal také její jedinou slabinou. Nemohla použít slovo.
Když ho její sestra zabila, vyhladit svět bylo náhle velmi snadné.

Laeta se narodila jen o minutu dříve než její dvojče, ale zdálo se, jako by byla starší o pět let. Hry, které si hrála, hrála i její sestra, věci, nad kterými přemýšlela, zkoumala i její sestra, kam se vrtla, tam šla i její sestra.
Když se poprvé postavila, sestra ji následovala.
Když zpívala první píseň, sestra se přidala.
Když poprvé ztýrala sluhu, sestra nezůstala pozadu.
Když chtěla nastoupit na trůn, sestra s ní soupeřila.
Když porušila slib, sestra jej rovněž nedodržela.
Když vyhladila armádu své sestry, její sestra vyhladila svět.
Těžko říci, která z nich byla nakonec krutější.
Jadis přežila.

Malá holčička i odvážná velká ségra. Bojící se náletů a tmy. Milující hry na rodinu. Bránící své sourozence, mlátící své sourozence, tak to sourozenci mívají. Přemýšlivá, obezřetná, životem poučená, a přece dítě, které chce věřit. Smějící se, plačící, radující se, zkoumající svět.
Dospělá žena, obyčejná žena. Vedoucí rodinné účetnictví. Peroucí prádlo, vařící pro hladové krky. Vyprávějící přenádherné, dechberoucí příběhy. Objímající, uklidňující, zakazující, vychovávající. Milující máma i manželka. Ochotně pomáhající s dětskými hrami. Občas toužící po návratu, nemohoucí se vrátit.
Několik let žila královským životem.
Zuzana nasadí papírovou korunu na dětskou hlavu a své slzy skryje za maminkovské „sluší ti to“.

Někdo to prostě musí říci. Tedy napsat. Hlavně když ještě není téma a chce se něco psát. Ty kachny - uvědomujete si to určitě všichni, ať už nostalgicky lkáte, nebo je vám to fuk - ty kachny byly docela obyčejnou závislostí! Žluťoučké, roztomiloučké, člověk si je spočítal, jak to vylezlo přes desítku přes dvě, tep se zvýšil, dopamin proudil mozkem a centrum odměny radostně poskakovalo, neurologové prominou. A co se dělá se závislostmi, milí mladí přátelé? Ano, správně, se závislostmi se loučíme! Pá pá, cigaretky! Pá pá, přejídání! Pivo každý večer, sbohem! Čokoládko, uvidíme se o Vánocích! Kachny, táhněte (to není neomalenost, kachny se tak prý pohybují. Tahem.)
Ten, kdo vymyslel tohle téma, byl prostě génius, víte?
ZAMÁVEJME KACHNÁM!
A vraťme se ke slovům.
Ano, tohle drabble má moc a moc slov.
Příští už bude v pořádku.
Krásný duben.
Mám vás ráda :-)