DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

Chtít se učit plavat byl pitomý nápad, proletělo Crowleymu hlavou dřív, než dopadl do vody.
Stihl ještě třikrát zhanobit jméno Boží a potom se nad ním hladina definitivně zavřela.
Když už polykal ďáblíčky, chytil ho kdosi za ruku.
„Takže teď jsem něco jako tvůj anděl strážný?“ zapředl Azirafal s andělskou nevinností. To už byli na břehu.
Crowley se nonšalantně klepal v osušce. Černé, samozřejmě.
„Dr-r-r-rh hu-bu.“
„Pitomče. Málem jsem ti musel dávat první pomoc,“ zehučel anděl.
„Fuh. Dýchání z hú-úst ho hú-ú-úst...“
„Nechutné.“
„Ho.“
Ticho.
„Naprosto."
Ticho.
Potom mu Azirafal cvrnkl do nosu.
„Ale stejně jsem rád, žes to přežil...“

Pomalu tančili a dívali se jeden druhému do očí. Sklonil se k ní a něžně ji políbil. Usmála se.
„Tak dlouho ji hledal,“ neslo se sálem.
Křehké stvoření u dveří se schovávalo ve stínech a pozorovalo ty dva se zvláštním melancholickým úsměvem. Kdykoli bylo někým osloveno, plaše se usmálo; nikdo na odpověď ani nečekal. Všichni věděli, že je němá.
Zítra, opakovala si v duchu, zítra se vrátí domů.
Snad ji bude hledat, snad mu bude chybět... Jen pravdu se nikdy nedozví.
Časem se s tím smíří. Má přece ji - a ona zůstane jen němou vzpomínkou, která se rozplynula v moři.

Chtěl jsem Ti napsat báseň. Jenomže můj rytmus má vždy jednu nohu kratší, a proto jaksi pokulhává.
Chtěl jsem Ti zazpívat pod okny. Jenomže i havran se mezi pěvce řadí právoplatněji než já.
Chtěl jsem s Tebou mluvit. Jenomže nervozita mi hlasivky vždycky promění v Gordický uzel.
Chtěl jsem Tě náhodou potkat. Jenomže paní Náhodu se mi nepodařilo nijak uplatit, pokaždé náhodou nebyla doma.
Chtěl jsem Ti poslat dopis. Jenomže se mi nepodařilo uzavřít neposedná slova do klecí vět.
Napíšu to tedy zkrátka:
V hlubinách Tvých očí
se i ti nejzkušenější oční potápěči
změní v oční utopence.
A ještě rádi.

Počítám dny jako kuličky na počítadle. Počítám zprávy, vážím všechna slova. Pohybuji se na tenké hranici mezi sněním a realitou. Popouštím uzdu fantazii a vzápětí ji zase krotím se smutným povzdechem – protože co kdybych si dělala falešné naděje?
Minuty, hodiny, dny ubíhají a já pořád čekám na znamení. Srdce mě bolí, mám pocit, že umírám. Potácím se v hlubinách citů a bojím se uvěřit, že štěstí přijde.
Ale cítím podivnou jistotu, že jednou kuličky na počítadle dojdou a já se budu moci svobodně usmát. Protože vím, že všechny překážky jednou pominou a já se konečně přestanu bát o tvou lásku.

Srdce jej v hrudi kruto búšilo, pripomínajúc jej, že je nažive. Plné úzkosti, bolesti a vzrušenia sa trepotalo v kostenej klietke kvôli jej jedinému, kvôli tomu, ktorý ju uväznil. Čakala ho každý deň, trpezlivo hľadela do doliny. Ale deň prešiel a nikdy sa neukázal a vtedy ňou zalomcovala zlosť, skrývajúca žiaľ. Oči jej v žiare zapadajúceho slnka pomstychtivo zažiarili, otvorila ústa a začala spievať. Vždy sa našiel niekto, kto zablúdil k jej jazierku, kto ju v noci zahrieval v objatí. Ale nikdy to nebol on a za to nasledoval trest. A keď nymfine slzy vyschli, opäť sa zahľadela na východ.

Potápěla se a klesala ke dnu jako nějaká loď. Marně se snažila zachytit, marně tápala po jakékoliv římse, okraji či jiném záchytném bodu, který by jí pomohl vytáhnout se nahoru.
Ale byla to zbytečná práce. Spadla tam a už nebylo cesty zpět. Srdce jí tu a tam vynechalo úder, mozek vypovídal službu.
Doufala, že je to jen pouhý sen, pouhé bláznovství. Chtěla se vynořit na povrch, nebýt ztracená zde. Ale to nedokázala ovlivnit, osud už neležel v jejích rukách. Moc ztratila s jediným pohledem.
Hodně hlubokým pohledem.
Pohledem, kdy se Hermiona zadívala do očí profesora letvarů a bezhlavě se zamilovala.

Služebná vešla bez zaklepání. Přinesla dopis z Torchwoodu.
„Dejte to sem,“ zabručel pan Jones a sebral obálku.
Byl to Darcyho rukopis. Žena vycouvala.
Ianto se zamračil.
Četl:
Ach vaše oči! Jak nebe jasné,
po kterém mračna neletí.
Chladné jsou tak, a přece krásné,
jak brána příštího století.
Ach vaše rety! Mladosti plné,
chvějí se jak květy ve vánku.
Srdce mé nad nimi vášnivě trne,
když ukládávám se ke spánku.
Ach vaše úsměvy! Vždy tolik milé,
vzbuzují ve mně dojetí.
Je to snad ode mě pošetilé,
chtít zemřít v hlubinách objetí?
Beze slova list spálil.
Přesto mu na tváři zazářil úsměv.

Prokletí se vyplnilo. Propadám se do spánku, hluboko, hlouběji než se kdy kdo odvážil. Tak kratičký okamžik, malá ranka na ukazováčku a svět se mi ztratil v předlouhé noci.
Pokud je věštba pravdivá, mohl bys mě probudit. Ve svém nekonečném snu jsem stále s tebou. Vrací se mi naše tajné schůzky ve stájích, ale fantazie pracuje dál. Vidím naše štěstí i smutky. Sleduji naše nikdy nenarozené děti, jak si hrají, rostou, dospívají. Prožila jsem s tebou už desítky životů – a také už jsem vedle tebe mnohokrát umírala. Tak ráda bych vyměnila všechny ty sny za jediný skutečný okamžik s tebou...

Ostrov jsme objevili náhodou. Domorodci byli přátelští a za nabízené sklíčka jsme získali hromadu perel. Kapitán rozhodl, že se pár dní zdržíme.
Spatřil jsem ji druhý večer. Plavala v zátoce. Byla tam pouze ona a já. Její omračující krása mě naprosto uchvátila. Modré oči, vlasy rudé jako právě zapadající slunce. Usmála se a já jí naprosto propadl.
Vždycky jsem šel za hlasem svého srdce. Plaval jsem za ní a ona se stále vzdalovala od břehu. Pak zmizela pod hladinou. Ponořil jsem se.
Místo nohou měla ploutev. Usmála se.
Ucítil jsem, jak mě obklopují její rudé vlasy.
Něžné pohlazení.
Polibek.
Bezvědomí.

"Pánové, já jsem se vám zabouchnul. Je tak dokonalá," začal vzdychat Kruege nad korbelem piva.
"A všimla si tebe, jo?" zasmáli se Poeta s Mallerem.
"No jasně. Ba co víc! Byl jsem její první. Byla tak čistá, neposkvrněná. Ty dokonalé křivky. A když jsem vnikl do jejích hlubin... To byla málem moje smrt. Úplně mě mrazilo."
"Tak to je vážný. Von se fakt snad zabouch. No, to se nestává tak často. Na to se musíme napít." Maller objednal další rundu piva.
"A kdo je vůbec ta slavná neznámá," vyzvídal Poeta.
"Poznal jsem jí díky tobě. Sněhová závěj pod hradbama pevnosti."