DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

Hlubiny vesmíru. Hlubiny moří. Z hlubin našich niter...? Kde všude číhá smrt? Proč přemýšlet nad smrtí? Protože to přikážou? Kolik z nás se smrtí zabývá? Šamani prý museli „zemřít“, aby byli smrti blíž.
Proč se vlastně lidé snaží zkoumat hlubiny a riskovat svůj život? Hlubiny nebe. I tam lze zemřít. Nemáme křídla a stejně létáme. Nemáme žábry a stejně se potápíme do hlubin. Co nás nutí, abychom létali do vesmíru? Hledáme tam snad smrt? Kolik lidí se zabývá smrtí… Deset? Tisíc? Je normální, zabývat se smrtí? Pro vědu? Ano. Jinak bychom to nedělali. Nebo ne. Je to morbidní. Smrt? Život?

"Zahajuji osmistou devětadvacátou schůzi Rychlých šípů," pronesl Mirek. "A kamarádi, musím vám něco říct."
Tvářil se u toho tak slavnostně, že to zaujalo i Bohouše tradičně šmírujícího za oknem.
"Já... budu se ženit!" rozzářil se jako žárovička. Nenechal nikoho z šokovaných přátel říct ani ň a dál si mlel svou.
"... Je tak krásná, tak úžasná, tak nádherně voní - její vlasy, má vlasy jako bohyně! Nejžhavější polibek, jaký jsem kdy dostal - ne že by nebyl první, ale to nic nemění - podívejte, prstýnek! Jarko, kamaráde, půjdeš mi za svědka?"
Toho večera Rychlé šípy rozpustily klub. Rychlonožka si napsal epitaf a šel se utopit.

Proud vody je oba strhl a dopravil na dno nevyužité šachty.
"Do prdele." postěžoval si Kent.
"Víš jak si říkal že to se mnou nevydržíš? Teď budeš muset, ale ne dlouho."
"Bille, já to teď dost podělal."
"Já vim, sme mrtvý."
"Bille, promiň, všechno, byl jsem pěkná osina."
Bill na něj zamžoural, ale neviděl ho. Hladina pomalu stoupala.
"Byls."
Sáh. Plesk.
"No tak. Tady?"
"Nebo kdekoliv jinde. Víš Bille, ty tři měsíce, i v tom nechutným počasí, byly..."
"To byly."
Sáh.
"Billy, představ si, že je tu všude zlato, že je to naše žíla."
"Kente..." usmál se ve tmě Bill.

Jak krásně zářilo! Již z dálky mne vábilo! Nádherné. Úžasné. Dech beroucí! Něco tak skvělého jsem v životě neviděla! Bylo to, jako když jsem se vyklubala z vajíčka a poprvé spatřila svět. Až na to, že teprve teď jsem poprvé spatřila svět v celé své kráse! Vše se najednou zdálo nějak hezčí.
---
Je tohle láska? Je tohle cit? Je to to samé, co cítím sama k sobě a svým bratříčkům a sestřičkám? Alespoň je to stejně jasné a zářivé! Musím se k tom dostat blíž.
---
A pak světlo pohaslo, ďas mořský zavřel tlamu a za rybkou se slehlo širé moře.

Tolikrát o tom snila. Že se s ním konečně setká tváří v tvář. Že s ním bude moci mluvit. Že s ním bude o samotě, kde ji nebude hlídat bdělé oko strážců, nebo se na ni závistivě a nenávistně dívat její spolužačky.
Tak chvíle nastala. A ona nevěděla, co má říct.
Byl tak úžasný, krásný a nebezpečný. Byl to upír. Ta přitažlivost smíšená s bázní ji ochromovala. Přesto ho milovala - a toužila po tom, aby její city opětoval.
V hlubinách jeho temných očí četla lásku, touhu... a hlad.
Pak jeho černé oči zrudly.
V hlubinách jeho očí uviděla vlastní smrt.

Umírali jeden vedle druhého v temné jeskyni. Už ne jako nepřátelé, právě naopak. Byl to zázrak, poslední zázrak před smrtí hladem a vyčerpáním, která je odváděla jednoho po druhém.
Nyní i on viděl, ne, pouze matně vnímal přítomnost hrstky trpaslíků i trollů, kteří se kolem něj shlukli. Kamenná dlaň mu překvapivě jemně stiskla rameno a pod hlavou ucítil vlhké rukavice.
Když Čekan Krvezbroť znovu otevřel oči, rukavice už nebyly mokré a hladily ho po tváři. Skláněla se nad ním milovaná tváře Železné Palice. Po všech úkladech, utrpení a ranách osudu byli opět spolu. Usmál se a jeho rty zahřál polibek.

Zašuměl les, když jsem tě prve spatřil
jak sedíš si v trávě něžně zasněná
v lehkých šatech, které vítr ti mocně bouřil
mou láskou snad navždy spasená
Jemný stín vrhl se mi náhle přes čelo
a srdce znenadání mi zabušilo hladce
tušil jsem, že snad by krutě žalem zemřelo
kdyby ses na mě neusmála sladce
Nořím se do hlubin věčného zatmění
a slunce bílou lilii nikdy už nerozvije
nám lidem z lesa hluboce v pokoře skloněným
Moje láska k tobě mě jednou zabije
až uvidím tvůj nádherný svatební bílý šat
ve větru s cizím ženichem krásně a lehce si vlát

„Vybral jsi skvělou restauraci, Wille. Ta romantická atmosféra…“
„To jo…“
„Jsi prostě skvělý.“
„Myslíš?“
„Víš, jsem s tebou moc ráda.“
„Hm…“
„Cítíš to stejně?“
„Co? Jo… jasně…“
„Uvažovala jsem… no, o naší budoucnosti. Napadlo mě…“
V kapse mu pípla vysílačka. S omluvou se vzdálil.
„3.7 slyší. Co se děje, Kudrnáči?“
„Našli tu bombu. Je na dně jezera v Hyde parku. Cowley chce…“
„… abychom tam šli my,“ doplnil Bodie. „Dorazím zhruba za půl hodiny.“
„Ale co tvoje rande?“ nechápal Ray ochotu svého parťáka.
„Věř mi, že případná smrt v hlubinách se mi momentálně jeví jako lákavá alternativa…“ zhodnotil Bodie průběh večera.

„Zhřešil jsem, Otče,“ zašeptal Alexandr.
„Mluv, Synu boží,“ pobídl ho klidně zpovědník.
„Před týdnem jsem zabil upíra.“
„To není hřích, to je tvé poslání.“
„Ano, ale… v jeho očích, které viděly věky, hořel oheň života, který nenosí mnoha živých. A když jsem mu řekl, že ta, kvůli které to všechno podstoupil, je mrtvá, ten oheň zmizel. Skrze ty oči jsem viděl jeho nezměrnou bolest. Něco, ať už to bylo cokoliv, v jeho dávno mrtvém srdci umřelo podruhé. Ovládla mě lítost, lítost pro toho démona.“
„Byl to zplozenec pekel a zemřel, protože si to zasloužil.“
„Ne, zemřel, protože ji měl rád.“

Jak viděla tu spoušť, cítila jisté zadostiučinění. Republiková flotila byla namaděru a ti, co přežili, zemřou brzy. Ze svého modulu měla výborný výhled na celou scenérii, až jí pohled spočinul na něm. Plácal se ve vakuu a každým okamžikem se měl udusit.
Zasloužil si to za to, co jí provedl, ale… vzpomněla si jak ji jako malé pomáhal vstávat, když spadla. Jak jí ošetřoval odřená kolena a půjčoval svůj plášť, když jí byla zima. Jak stál vždy za ní a líbal ji na čelo když… chm, přeci ho nenechá zemřít v hlubinách vesmíru. Ještě si s ním trochu láskyplně pohraje.