DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

Pomalu se propadal do dvojí hlubiny. První hlubina byla mořská, ale nebyla to ona, která z něj vysávala život. Vzdal se. Dal do toho souboje všechno, ale ani to nestačilo. Byl zdrcen trojím způsobem. Svou bezmocí, svou prohrou a svým selháním, když stvořil ninju, jehož organizace byla největším nebezpečím současného světa. Neuspěl ani v boji, ani v lásce. Neuspěl vlastně v ničem.
Seděla na parapetu a s napětím sledovala vodu, která jí měla přinést odpovědi. Tentokrát nemyslela na vesnici, ani na Akatsuki. Tentokrát poprvé se bála jenom o něj.
Čekala na zprávu dlouho. A když konečně přišla...
Zjistila, že vyhrála.

Íkaros rozpřáhl perutě a odvážně skočil z hradeb Mínoova paláce. První okamžiky měl víčka pevně semknutá, ale pak mu jemný Západní vítr načechral vlasy. Mladík se trochu zalekl božího doteku, bůh mu však ukázal svou laskavou tvář. Srdce Íkarovo zahořelo láskou. Mocněji mává křídly, vystavuje bohu své šlachovité tělo na odiv. Západní vítr dál laská Íkarovy vlasy, paže, tvář. Propletou se tělo mladíkovo i tělo boha, Íkaros zapomíná na otcovy rady a letí s novým milencem výš a výš...
Marně hledal Daidalos svého syna. Jen peří zůstalo po mladíkovi na hladině.
Od těch časů se Krétě zkroušený Zefýr raději vyhýbá.

První umírá nevinnost. Vilém plave, co mu síly stačí, chce vyhrát sázku s nebezpečným loupežníkem. Když udýchaný na břehu žádá svoji výhru, netuší, že stejný polibek by si Hynek vyžádal, kdyby prohrál.
Druhá umírá láska. Ve vlnách jezera se Vilém cítí nespoutaný. Všechno se zdá být jednoduché. Zachytí Valdemarův pohled a usměje se. Když však vystoupí na břeh, Vilémovy oči znovu zahalí smutek a hněv.
Třetí umírá naděje. Ve vzduchu voní růže a vřes, na hladině jezera se zrcadlí bílá oblaka. Když Vilém naposledy vzhlédne a nalezne své smíření, v černé vodě pod nevysokou skalou topí se Jarmilin bílý šat.

Nikdy si nemyslela, že jí byl osud příznivě nakloněn. Možná proto, že byla příliš sobecká. Mohla by děkovat už jenom za fakt, že se, coby jedna ze sedmi sester, provdala i s maličkým věnem. Ale vadilo jí, že skončila v chalupě. Mohla být vděčná za to, že jí tělo oslabil pouze jediný porod, přesto nesnášela muže za to, že mají jedno dítě. Přežila válku, ale ztrácela svůj život zbytečným krášlením.
Štěpána nebyla šťastná. Chtěla být milovaná. Manžel k ní vřelý cit nechoval, tak si lásku našla sama. Neshledávala nic špatného na tom, že se utopila v modrých očích svého švagra.

Po příchodu na Sibiř je čekalo nemalé překvapení. Vlastně je nečekalo vůbec nic. Nekonečný les a nastávající zima. Soňa objala Rodiona a on věřil, že to společně zvládnou. Její láska mu zas a znovu dodávala sílu, když po celodenním mučení těla na nucených pracích odcházel do lesů a kácel (ukradenou sekerou) dřevo na srub.
Rodion chlácholil Soňu pokaždé, když svým tělem získala cokoliv, co jim pomáhalo přežít.
Veškeré nesnáze zmizely, když v noci společně zalezli pod medvědí kožešinu a přesvědčovali jeden druhého o síle lásky.
Jednoho dnes se Raskolnikov z hlubokého lesa nevrátil.
Druhého dne se Soňa utopila v Jeniseji.

Simbacca se nezadržitelně řítil k zemi a brečel. Copak je to fér?
Poznal ji teprve před hodinou a teď už ji vinou zlovolného osudu nikdy neuvidí. Už teď se mu stýskalo, chyběla mu její vůně a bezpečí, jaké díky ní cítil. To teplo v bříšku, za nějž by dal všechno na světě. Nenáviděl Nar Shaddaa za to, jak mu ukázala ráj a pak ho o něj připravila. Propast pod ním se táhla do nekonečna, ale jednou dopadne a bude po lásce. Komu co udělal, že ji nemůže ochutnati více?
Proč musí umřít zrovna teď, když objevil nejlepší bageterii ve vesmíru?

Uhodil se o hladinu. Pak to ještě schytal od vlnobití. Moře, jisté svou kořistí, se uklidnilo. Chaluhy se mu omotaly kolem krku a snažily se ho uškrtit. Obklopila ho pěnivě bílá. Jak klesal, valéry modré, zelené a šedé nabývaly tmavších odstínů.
Svírala ho hlubina a příšerný strach. Umdléval.
K vědomí ho probral pronikavý, odporný zápach. Bylo mu zle, jakoby dostal mořskou nemoc. Zmateně se rozhlížel. Kde to jsem? Přežiju to? Otázky vyskakovaly jako puchýře.
Ocitl se v hlubinách útrob. Vedro, tíseň, strádání. Tolik se bál smrti!
„Bože, zachraň mě, prosím.“ úpěnlivě se modlil.
Třetího dne ho ryba vyvrhla na souš.

Byl krásný, vysoký, černých vlasů a jiskrných očí. Jeho rety dokázaly šeptat o lásce tak horoucně a podmanivě, že její kdys kamenné srdce roztálo a ona ho začala milovat hlubokou láskou.
„Jsi jen má, fialinko nádherná. Jsi čistá jak voda v horské bystřině a svěží jako první jarní vánek,“ ujišťoval ji a jeho ruka bloudila po jejích útlých zádech ve snaze najít zapínání živůtku.
Po návratu z bitvy, ó běda, byl konec jeho kráse. Celou tvář hyzdil ošklivý šrám, a to nejhorší: kulhal.
Něžná fialinka se ušklíbla a beze slova odešla. Nešťastník se vrhnul z vysokého útesu do mořských vln.

Z Petrohradu přijel velkostatkářův synovec na prázdniny. Nejdřív se na venkově nudil, pak potkal švadleninu dceru.
Černooká, štíhlá. Krásná.
Za letních nocí se její černé vlasy leskly na bílých polštářích jako havraní křídla.
Když s koncem léta odcestoval, stávala před branou, mlčela, slzy jí tekly po tvářích, než na ni poštvali psy.
Léto toho roku bylo horké, vody málo, jen v řece zůstávaly hluboké tůně pro toho, kdo věděl, kde hledat.
Jednoho dne nepřišla. Nikdo ji nehledal, panstvo slavilo zásnuby v Petrohradě, služebnictvo nezajímala.
Až s prvním mrazem ji našli; černé vlasy zamotané v rákosí.
A už nebyla vůbec krásná.

Stál na nejlepším místě v pokoji. Slunce jej ohřívalo proudem paprsků, pramenitá voda šuměla v jeho barevném květináči a čerstvá voňavá hlína jemně tiskla jeho kořeny. Byl nejkrásnější květinou.
Pak ji přinesli a postavili vedle něj. Růži tak něžnou, až se mu zatajil dech. Rudými plátky prosvítalo slunce a na lístcích se jí třpytily kapky jako perly. Zamiloval se.
Chtěl ji oslovit, ale zamrazilo ho. Váza. Stonek se mu sevřel úzkostí. Podřezaná. Tichá. Mrtvá. Chtělo se mu křičet. V duši měl ale jen nekonečné prázdno.
Po okvětním lístku mu stekla kapka rosy. Kořínkem nahmatal zavlažovač zabodnutý do hlíny a trhl.