DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

Obdivoval ji. Proslulou primabalerínu. Éterickou osůbku. V záři reflektorů vířila jako pírko. Špičkami se sotva dotýkala země. Byl u vytržení, když subtilní dívka tak energicky tančila. Vábila ho ladnými pohyby paží. Představoval si, že jimi laská jeho a ne vzduch.
Když ji poznal blíže, miloval její oči, vějíře řas, úsměv, její šarm, pohotovost, laskavost, inteligenci. Zasypávala ho polibky a bonmoty. Opíjel se štěstím.
Věnovala mu své čisté srdce. On na oplátku jí dal sám sebe. O líbánkách se plavili parníkem přes oceán.
Nesmlouvavá bouře rozjíveně dováděla. Moře pohazovalo lodí jako míčkem. Hlubina rozevřela chřtán.
Baletka dodnes oplakává svou životní lásku.

Zlomený stěžeň. Potrhané plachty.
V teď již klidných vlnách oceánu se houpou ulámaná prkna. A těla.
Malý smutný kormorán letí nad troskami, ale nenachází jej - ani mezi utonulými námořníky, ani v prchavé chvilce naděje mezi vyčerpanými muži v jediném záchranném člunu, který přežil řádění živlů.
Náhle se vrak převáží a dosud ponořený kapitánský můstek se dostane nad hladinu. Do zábradlí je zaklesnuto tělo z posledních sil třímající lodní záznamy. Na krku má medailon s pramínkem vlasů. Plavých. Cizích...
Skřekem kormorána se Anna vzbudí a v slzách po tisící poklekne k modlitbě za život muže, který už stejně nikdy nebude její.

Procházky při měsíčním světle. Květiny. Básně. Premiéry v divadle. Dárky. A navíc to všechno myslel vážně. Chtěl se s ní procházet po plážích, něžně se milovat ve světle svíček a dát jí svou duši, své srdce.
A žádná to nechtěla.
„Proč?“ ptal se Incuba.
Liam si před zrcadlem upravoval kravatu.
„Moc si to bereš Matěji. Romantika je mrtvá. Už dávno vykrvácela někde hluboko v kanále. Ženy nechtějí romantiku. Chtějí prachy. A i když si schopen je zabezpečit, stejně ti utečou anebo tě podvádějí. Ženy chtějí nebezpečí a nejistotu. Vzrušení. Takže zahoď šípy amore. Přestaň hledat opravdovou lásku. Hledej opravdový sex.“

Když bylo Holčičce malé snad osm,
věřila pohádkám, nebi a kosům.
V patnácti letech neznala lásku,
panenku v duši strojila v krásku.
Když Víla tichá dvacet let měla,
nebyla hravá, smavá a smělá.
Za čtyři roky potkala rytíře.
Když se chtěl sblížit, nemohl přes mříže.
Řekla mu, že v duši stále má Panenku,
že není nebe a že měla milenku,
že v ní je bolest a vysoká zeď.
Usmál se, řekl jí: ‚Ptáčku, tak leť.‘
Po roce přišla pak Kráska mu vstříc,
věděla jistě, co chce mu říct:
Zemřela panenka v hlubinách podvědomí,
odešla bez studu, bez smutku, bez svědomí.

Molly nebyla, vážně nebyla dobrá v utěšování lidí. Děsila se neředěného zármutku, rozmazané řasenky i falešných úsměvů. Nebyly to pocity, co jí vadily, vadila si ve vypjatých situacích sama.
John patřil k jednomu z nejnepřístupnějších druhů pozůstalých. Nebránil se vtipkování a tvářil se vyrovnaně, ale v nestřežených okamžicích sevřel rty i víčka a kondolence přijímal s prázdným výrazem člověka, který lituje něčeho, co zůstane navždy nevyřčené.
Ani vědomí, že oba ztratili někoho, na kom jim záleželo, nedokázalo překlenout propast mezi ním a Molly. Naopak. Koneckonců, bylo jasné, kdo tu hraje roli vdovce.
To Johna připravila dlažba o středobod solárního systému.

„Já nechci umřít!“ zabědoval Ten druhý.
„Myslíš, že já jo?“ zavrčel jsem.
„Ale, ale když já si ještě nic neužil. Ze života jsem nic neměl!“ nenechal se přerušit.
„Tak já ti něco řeknu!“ rozhodl Ten druhý. „Byl jsi ten nejlepší člověk, jakýho jsem kdy potkal!“
„Že jich moc nezbylo,“ poznamenal jsem sarkasticky.
„Nekaž laskavě chvíli okamžiku jo?“ Poprosil mne plačky. „Já tě mám rád! Fakt!“
„No jo, vždyť já tebe taky. “ Polkl jsem a zadíval se na monitor. Saladin seděl na dně Seiny a proud proti nám hnal balvan, několikrát větší než my.
„Kolizní kurz!“ ozval se do ticha počítač.

„Netlačte se! Au!“
„Můžu za to? Tlačí se všichni. Héj! Nechte toho!“
---------------------
„Ehm, ehm…“
„Ano?“
„Mohl byste se trochu posunout?“
„Vidíte, že nemohl. A trhněte si!“
---------------------
„Haló, jste tu? Nevidím vás!“
„Já vás taky ne. Ale cítím, že jste blízko… Jako všichni ostatní.“
---------------------
„Krásný den, že?“
„To ano. Povídej mi něco, nudím se.“
„Já se s tebou nenudím nikdy.“
---------------------
„Hihi.“
„Pšt!“
---------------------
„Jdeme ke dnu! Bojím se! Drž mě!“
„Snažím se, ale nevím… Ostatní se pouští!“
„Už se neudržím.“
„Ne!“
„Pozor, vír!“
„Docházejí mi síly. Ztrácíme se. Sbohem…“
„Sbohem, můj milý…“
Děda odložil lžičku a napil se. Chce to ještě citrón.

Zjevil ses v mém životě veden zákony vesmíru. Nevybrala jsem si tě, nechtěla jsem tě, nebyl jsi mým snem. Byl jsi mou noční můrou, a přesto jsi teď středem mého žití. Držíš mě pevně ve svém objetí a já se ztrácím. Vzdoruji ti, ale není sil. Mít srdce, pukalo by žalem. Mít oči, ronily by slzy. Mít hlas, nesl by se souhvězdími. Křičela bych, ne však o smrti, ale o životě. O sluncích a kometách a hvězdném prachu a o vesmíru, jež je mi otcem i matkou. Jim dávám své sbohem, tažena do tvých černých hlubin, odevzdaná, smířená, tvoje… Planeta.

Nutno říct, že Master si svou poslední chvíli patřičně užíval. Spočíval hlavou Doktorovi v klíně a jeho úhlavní nepřítel, poslední Time Lord, měl co dělat, aby nezačal ronit slzy. Moc se jim ani nebránil.
„Já už zemřel dávno,“ zakrákal Master s úšklebkem. Ty hlubiny... bubny. Stále je slyšel, do posledního dechu.
„To nemůžeš, nesmíš. Zregeneruj se!“
Další úšklebek. Tohle všechno si přece už vyjasnili. „Ne.“
Doktor ho nikdy nahlas neoznačil za šílence, jednoduše sevřel jeho hlavu v dlaních a v slzách přitiskl své čelo na čelo. „Nenechávej mě tu samotného,“ zachraptěl.
Master zavřel oči. „A to bude tvůj největší trest.“

„Dam dam da dam dam dam da dam…“ prozpěval si Matěj a pochodoval s plastovými figurkami.
„Je krásné jak se mají rádi.“
„Řeknou si ano a pak už spolu mohou být až do chvíle kdy si jako Romeo a Julie zemřou v náručí někde hluboko, hluboko v poušti.“
„Ano. Ale jejich láska bude tak silná, že jako dvě holubice vyletí k nebesům a budou spolu navždy šťastni na výsostech.“
„Och všechny ty srdíčka a dárky…“
„A balónky a Krajky…“
„Kolikrát vám mám říkat, že vy mi na svatbu ani nepáchnete! A už vůbec ne jako organizátoři.“ Utnul je Liam suše.