DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

Těch hrozných pocitů se nemohl zbavit. Robin přijel na Gateway kvůli nebezpečným misím do hlubin vesmíru a díky jedné z nich si teď mohl dovolit, na co si jen vzpomene. A každý jeho den byl peklo.
Chtěl se obětovat, odpálit svoji loď do černé díry, aby ta druhá, i s ženou, kterou miloval, mohla uniknout. Ale stal se pravý opak. Kvůli dilataci času ještě teď Klara a ostatní nekonečně pomalu padají do nitra černé díry. Do konce svého života bude Robin vědět, že někde u vzdálených hvězd ho jeho láska viní z toho, že ostatní zradil, aby se sám zachránil.

„Raději bych to přece jen nedělal, otče.“
„Tobě nic nehrozí,“ oponoval bývalý opat. „A pokud jde o mě – inu, žil jsem dost dlouho.“
„Vůbec nemám představu...“
Opat přikývl. „Ano, mistře Ayre. Pojďme.“
Sotva vstoupili do Mandaly, zastavila se a poprvé po staletích ukázala své pravé kosti: kámen, dřevo, kov. Ayre polkl.
Opat ho jemně pobídl: pojď dál.
Došli do středu obrazce.
Tam se bez varování propadli do Vody.
Paní na ně už čekala, oděná v plášti z nejtemnější modři. Prosvítalo jí světlo. Ayre užasle pustil starcovu ruku.
Opat rozpřáhl paže: „Ave, maris stella...“
Přikročila, objala ho a políbila na čelo.

Oheň kreslí stíny po stromech, spolužáci jsou opilí a Mara někam zmizela.
„Kde je Mara?“
„Kde by,“ odpoví, „je to rusalka, ne? Běhá po lese a láká poutníky do hlubin.“
Smějí se, pitomci. Rusalka, tu přezdívku jí vymysleli, že má zelené oči a věčně mokré vlasy.
Přitom ona jen miluje tu chladivou vlhkost, když jí pramínek vody stéká po zádech.
Nejhezčí holka z ročníku. Moje Mara.
Stojím na okraji lesa.
„Maro,“ hlesnu nejistě.
„Tady jsem,“ ozve se ze tmy. Vykročím tím směrem.
„Maro?“ volám a pod nohama mi měkce čvachtá bláto.
„Pojď... už jsi skoro u mě.“
A já jdu.

Klesám anebo snad padám - všude samé modro a ticho, to ticho, jen tlukot mého srdce. Tam… tam…
Tam je! Rudá plápolá na obzoru. Bílé paže mě objímají a ze rtů jí splyne šepot, proč, můj princi?
Protože tě miluji, chci říct, ale mluvit se zdá nemožné, jako by mi na prsou ležel mlýnský kámen - dýchat nemohu.
Snad pláčeš, lásko? Chutnám sůl na svých rtech, když ji líbám, a její oči se třpytí jako drahé kameny.
Kameny… balvany, kterých mám plné kapsy - přinesl jsem ti celé hrsti na náhrdelník, lásko!
Zajíkám se něhou a zavírám oči. Dobrou noc, malá mořská vílo.

Tam kdes v mořské dálavě zmizela údajně nepotopitelná loď pod hladinou. Naši tři hrdinové však snadno vyplavali.
„Támhle je ta dvojice!“ upozornil jeden.
„Našli si nějakou plošinu. Snad se zachrání!“ zadoufal druhý.
Třetí se kysele usmál. „Hádám to tak půl napůl. Ona je nahoře, on ve vodě.“
„Taková láska!“ litoval druhý. „Byla zaslíbená jinému, ale miluje tohohle, chtěla s ním zůstat až do konce!“
„Netrapme se, přátelé. Nám je hej. Patří nám teď moře celé!“
Tři citrónky pluly a bylo jim spolu krásně. Putovaly daleko širým oceánem.
Až je na korálovém ostrově také dostihl osud – pozřela je strašlivá mořská babizna.

Ta neskutečná podoba. Otevřela staré rány a krutě do nich vnikla. Nelze se bránit. Je to osud. Bude nás pronásledovat dnem i nocí.
„Má lásko. Jsme si souzeni.“
Vždy tomu tak bylo a ani v tuto divnou dobu tomu není jinak. Cítím to.
Láska je silnější než prokletí té čarodějnice. Podruhé nás již nerozdělí.
„Viktorie?!“zarazil jsem se. Už podruhé stála na okraji útesů. Mluvila na mě, ale já ji neslyšel. Skočila…
Přísahal jsem, že ji neopustím. Skočil jsem tedy a zakousl se.
Voda jí omývala obličej a smývala krev, když se její oči otevřely a bílé tesáky se zaleskly.
„Barnabasi?“

Den. Vedro.
Lidé z Pouště si vody příliš cenili, než aby ji plýtvali na něco tak bezvýznamného, jako je pláč. Matka mu prostě odešla zabalit, otci ztvrdl pohled a připnul mu šavli. Přátelé to přijali se stejným stoickým klidem, jako Saliho vybrání.
Když uviděl Maliku, rozbušilo se mu srdce. Měl ji rád a ona jeho ne.
„Odcházíš do hlubin Pouště?“
„Zemřít, protože si mě pamatuje.“
„Mě taky, co nevidět mě zavolá, abych stála po jeho boku.“ Smutek v hlase.
Sebral veškerou odvahu.
„Miluju tě!“
Místo odpovědi ho políbila na tvář a odběhla.
Slunce rychle vysušilo slzu stékající mu po tváři.

After Clyntahn's 'Rakurai' succeeded and she sat at the deathbed of her husband, Prince Nahrmahn, Princess Ohlyvya felt as if someone ripped her heart out. But in this case, love got the chance to conquer death.
When Merlin 'resurected' Nahrman's personality in the virtual reality, she felt blessed beyond belief. She was again able to hold conversations with him, ask his opinion, see him.
And then the impossible happened. With the VR suit she could submerge herself into Nahrmahn's new reality and actually feel him again. Death couldn't reach into the depth of the electronic world.
Nahrmahn and Ohlyvya kissed.

Záchranný modul byl unášen svou hybnou energií skrz nekonečný prostor hlubokého vesmíru. Všechny systémy běželi na minimální výkon, ale v modulu byly dvě živé lidské bytosti.
Ženské tělo se vzepjalo v křeči orgasmu a jejich sténání se slilo v jedno. Lehl si vedle ní, nechopen dalšího pohybu. Oba těžce vydechovali.
La pettite mort – malá smrt, pomyslel si hořce, pohladil ji něžně po vlasech a vrhl pohled na jeden z ovládacích panelů. Ručička byla už dávno na nule.
"Miluji tě," zašeptal jí do ucha.
"I já tě miluji," odpověděla mu.
A poslední co viděl, než ztratil vědomí, byla její nádherná tvář.

„Miláčku, udělal jsi mi obrovskou radost. Společná dovolená v Egyptě, pojedeme na velbloudovi, navštívíme pyramidy, budeme se potápět.“
„Lásko, už se těším, až budeme spolu sami a strávíme společný čas.“
„Jsi úžasný, skvělý, miluji tě.“
…na dovolené
„Netušila jsem, že velbloud plive, že u Pyramid jsou davy turistů a nechutné horko. Ale stejně je to nejlepší dovolená, protože jsem tu s tebou.“
„Myslím, že potápění nás nezklame. Plivat po tobě nikdo nebude, ve vodě nebude horko a myslím, že ani davy turistů.“
„Miluji tě.“
„A teď se potopíme mezi korály. Pozor, je to hluboko.“
„Lásko, kde jsi? Dochází kyslík.“
„Nééééé!!!!!“