Počátek (Inception)

„Jsi ženatej?“
„Proč se ptáš?“
„Přijdeš mi tak. Jako... slaměnej vdovec, kterej čeká na návrat manželky.“
Jeho tvář byla dokonale bezvýrazná.

*
„Chci to zkusit, Dome. Aspoň jednou.“
Její rty.
*
„Řekl bys to předtím? Tak tenká hranice mezi snem a realitou... Chtěla bych tu žít věčně!“
*
„PŘESTAŇ! Já VÍM, co je pravda!“
Její slzy.
*
Mal – nezlob se, musím – nebo nás zničíš oba. A až budeme vzhůru, slibuju, že všechno bude lepší–
*
„A až se probudíme – Dome, kdy už se probudíme?“
Její bolest.
*
Co jsem ti to provedl, Mal–
*
Letěla vzduchem docela zlehka. Něžná spojnice mezi realitou a snem.
*
Její oči.
Slíbils!
*

Někdo, kdo tolikrát unikl smrti, by správně měl mít pud sebezáchovy prozkoumaný skrznaskrz. A přeci Kobba vždycky zas a znovu překvapilo, jak hluboko vězel. Čekal by, že bude po všem tom prchání před policií a nájemnými vrahy otupělý, ale naopak. Děsil se smrti víc, než považoval za možné, a zjitřená potřeba přežít ho křečovitě držela při životě.
Paradoxně mu nyní právě potřeba přežít v životě bránila.
Netušil, po kolikáté položil hlavu na železo, ale čekal. Nebe nad obzorem bylo rozsypané jako sklíčka v kaleidoskopu. Dunění sílilo. Bylo to Kobbovo srdce, nebo lokomotiva?
Na poslední chvíli vlak odbočil na vedlejší kolej.

Provazy řezaly do zápěstí a židle nepříjemně tlačila. Ochranka na ně mířila pistolí.
„Nemůžete nás zabít,“ procedil mezi zuby Cobb.
„Můžeme vás ovšem mučit,“ ušklíbl se nepříjemně zavalitý Mexičan.
Menší ze svázaných mužů zaskučel.
„Toho nepotřebujeme, zabít,“ zazněl rozkaz.
Syknutí tlumiče. Mezi Arthurovýma očima se objevila červená tečka.
Trhl sebou a bolestivě se nadechl. Cobb spal na židli na druhé straně místnosti.
„Dělej, Nashi! Chtějí ho mučit, kopanec!“
Černovlasý střízlík vyskočil a prudce trhl provazem přivázaným za nohu židle.
Svět se zatočil. Cobb se škodolibě usmál na břitvu před svým obličejem. Mexičan zavyl zlostí a noční můra se rozplynula. Žuch.