Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha

Chtěl nevídané možnosti,
a tak je osud rozdělil.
Dřív
bez sebe nedali by ránu.

Ona sedí. Sleduje, jak se pod ní potlouká od nevidím do nevidím a šátrá přitom kolem sebe jako slepá bába.

Teď na něj myslí,
kudy chodí. A on tápe.
Chybí mu nadhled,
jí nechybí.

On sedí. Kolem něj se proplétá vánek, švitoří. Volně kolébá nohama ve vzduchu, jako by ani netušil, co je mu okolo. Jeho ruce se třesou vzrušením z boje s obry. To ještě když byl včera mladý. Vyrazil bezhlavě...

cestou kupředu spadl
bezhlavý rytíř z útesu.
Bezhlavě hledat
svou vlastní hlavu v oblacích.

„Milá Juano Panzová, ženo moje!
odpočíváme s pánem v pevné tvrzi a je tu jeden bakalář, co umí i psát, posílám tedy pozdravení. Poté, co jsme vyjeli z domova, natrefili jsme na začarovaný hrad, zamčený železnou závorou. Když ji pán rozbil, našel dvacet nebesky krásných panen, zajatých černorudým ďáblem, zlostně se naparujícím. Jeho drápy v následném boji utržil mnohá zranění, avšak nakonec všechny panny šťastně osvobodil. Jak krásně děkovaly ve svém zpěvném - však neznámém - jazyce!“
...

„Milý manželi, udatný zbrojnoši! Sanchiček měl horečku, ale už je zdráv. Strýci Gutiérrezovi někdo vypustil kurník. Honili jsme slepice po celé lamanchské pláni ještě týden.“

Časoprostor vytvořil kličku a zakulatil se do hrany.
Zrovna jsem se vracela z tréninku šermu, samozřejmě v plášti a s železným mečem.
Po cestě jsem ještě vzala takový kámen, který by se skvěle vyjímal na zahrádce.
Když tu najednou vidím nějakého chlápka na vychrtlém koni ve zbroji. Říkám si, bezva, další magor...
Jenže on prudce zastavil, namířil na mě kopí a prý: "Stůj, proradný pacholku!"
Nemělo smysl mu vysvětlovat, že jsem holka...
Když pokračoval v podobném duchu "... A tímto ďábelským vejcem čaroděje jsi na mě lest bídně připravoval..." rozhodla jsem se probudit.
Na kámen do zahrádky mi nikdo šahat nebude!

Malý voříšek běhal kolem stromu a bouchal do něj klackem. Šel kolem velký vlčák.
“Co to děláš, mládě?” zeptal se.
“Já si tady hraju na rytíře.”
“Pro zrovna na něj?”
“Slyšel jsem o rytíři Donu Quijotovi. Chci být jako on. Nebál se dokonce ani obrovských ramenatých zrůd.”
“Ty jsi ten příběh neslyšel celý? Ty zrůdy byly větrné mlýny a on jen předstíral, že je něčím, co není. Ty toho raději nech a buď sám sebou.”
Psík přikývnul a odešel. Ale poučení si z toho nevzal. Cestou si plánoval, jak bude nesmrtelným a neohroženým strýčkem dobra a bude trestat všechno zlo.

Odpočívala na mezi s krajícem chleba, když přišel Sancho.
"Krásná paní, nesu vám psaní od mého pána!"
"Pro mne? Od pana Quijana? Co mi může chtít? Přečti mi to, neumím číst."
"Má zbožňovaná Dulcineo (to jsi ty, on ti tak říká) vydám se na moře, zkrotím pro Vás piráty a najdu smrt v hlubinách; budu bojovat s proradným čarodějem ... "
Po čtvrt hodině jej zastavila. "Vyřiď pánovi," usmála se, "že po něm nechci nic z tohoto dlouhého seznamu. Mám pro něj však jeden velký, takřka nesplnitelný úkol, v němž se může osvědčit jako ten nejlepší a nejchrabřejší. Ať si mne vezme."