DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

Pusta rozpálená srpnovým sluncem. Hory rudých melounů, vinice zelených hroznů, vlhké horko malého rybníčku bahňáčku.
Správce kempu nám dovoluje ohradit si část louky pro dalekohledy. Ostatní návštěvníci chodí okukovat divou zvěř. Krmení bohužel nenabízejí.
V noci budou padat Perseidy, zítra bude zatmění. Večer je degustace místních vín. Moravští vinaři nalévají po loku do kelímků s gracií somneliérů a pochvalnými přívlastky nešetří.
Velké astronomické divadlo začíná. Z nebe padají hvězdy a my k nim zvedáme hlavy. Pod nejkrásnějším stropem postupně usínáme.
"Bolid, bolid, bolid jako prase!!!!"
"Dobytku, nechte lidi spát!"
"Vole, nemůžeš zařvat dřív?"
Odpusť prosím oběma stranám, mučedníku vědy astronomické.

Školní doktorka se nepřestávala usmívat způsobem kočky Šklíby. Natáhla ruku přes stůl: „Tak, Enid - můžu ti říkat Enid? Víš, proč tu jsi?“ zeptala se.
Enid se zhoupla v křesle a pokrčila rameny. Chvíle trapného ticha. „Apatie, předpokládám?“ řekla nakonec.
„Hlavu vzhůru, Enid. Nejdřív uděláme vstupní test,“ odpověděla doktorka. Enid znovu pokrčila rameny.
Pracovna páchla starým papírem a lékořicí a byla plná zarámovaných diplomů.
„Jsou pravé?“ zeptala se Enid. Šklíba ztuhla.
„Samozřejmě, že jsou.“
„A všechny jsou vaše?“
Doktorka neodpověděla, ale rty se jí stáhly do úzké linky.
Jestli mi začne ukazovat inkoustové skvrny, odpověď bude pokaždé netopýr, umínila si Enid.

I hrdina může mít špatný den, kdy mu všechno padá z rukou, nic ho netěší a cítí se přehlížený, nevyužitý a strašně unavený.
Kdo ví, jak se v té tiché téměř venkovské ulici ocitl.
Stanul u známých odřených dveří.
Nerozhodně pozoroval odlesky světla z oken. Věděl, že tam je útulná teplá kuchyně. Že tam bydlí přítel, který ho kdykoliv radostně přijme s otevřenou náručí. Jeho žena ho bude obskakovat a podstrojovat mu to nejlepší.
Vždycky dávají, co můžou. Štěstí mu však nedají, to není v jejich moci.
Nemá radši odejít?
Ale ne. Vřelé přijetí přece není málo.
Chmury zmizely. Zaklepal.

Dozvěděl jsem se, že rodiče usmažil zlý čaroděj. Řekli mi: „To zvládneš.“
Pak mě obvinili z útoků na studenty. Na omluvu řekli: „To bude dobrý.“
O rok později mě chtěl zabít vlastní strýc. Říkali: „To přežiješ.“
Pak můj největší nepřítel oživl a skoro mě zabil. Řekli: „Nebude to tak zlý.“
Zabili mi jediného příbuzného. Říkali mi: „Nevěš hlavu.“
Poté zemřel i můj největší ochránce, vzor a učitel. Řekli jen: „Časem to přebolí.“
Nakonec mi zabili řadu přátel a rozbili celou školu. I to jsem nějak překonal.
Nikdy mě ale nenapadlo, že mít rodinu a tři děti bude ten největší úkol.

„Vaše krása je nedostižná,“ pronesl princ ke krásné princezně.
„Ach,“ řekla krásná princezna. „Pokračujte, prosím.“
„Zlato ztrácí lesk ve srovnání s vašimi vlasy.“
Princezna spokojeně pohodila hlavou.
„Váš pas je tak útlý.“
„Přesně tak.“
„Vaše ňadra jsou hrotitá a nohy předlouhé.“
Skryla ruměnec za vějířem.
„Vaše krása je nebezpečná jako nabroušená dýka.“
„Cože?“
„Víte,“ poznamenal princ zamyšleně. „Moje sestra mívala panenku, která vám byla dost podobná.“
Princezna znejistěla.
„Píchla mě s ní do zadku,“ postěžoval si princ ukřivděně. „Tekla mi krev.“
„Co, prosím?“
„Od té doby mám raději baculaté brunetky.“
Otočil se na patě a s hlavou hrdě vztyčenou odešel.