DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

Již třetí noc hnali beduíni velbloudy v šíleném trysku stále k jihu. Dělali jen krátké přestávky v chórech, aby velbloudy přespříliš neunavili, aby je nakrmili, napojili a sami aby se trochu občerstvili a zakrátko zas dál, do pouště, k Asuánu. Při jedné takové zastávce se Staš zvedl ze svého místa a přišel k Nele, která seděla v koutě opřená o stěnu Chóru, jedla datle a trochu je skrápěla slzami. Když si k ní Staš přisedl, statečně stiskla zoubky, aby potlačila vzlykot. „Nelo, neplač,“Řekl hoch „vím jistě, že stíhání pokračuje. Brzy se setkáme s tatínky. Vrátíme se domů, neboj se.“

O smrti své milované se dozvěděl téměř před rokem. Tři z jeho hlav už na ni přestaly myslet, další se dokonce platonicky zamilovala do zlaté rybky, jedna hlava měla neustále migrénu, takže nemyslela na nic jiného, ale se zbývajícími dvěma byl problém. Jedné pořád slzelo pravé oko, ale statečně to sváděla na alergii. A poslední, to bylo nejhorší, ustavičně skládala veršované nápisy na hrob.
Tak si drak odletěl stěžovat jednomu svému kamarádovi.
Ten na něj upřel svých deset očí: „Hlavy vzhůru, příteli, ještě jsem tu já.“
Drakovi proběhl mráz po zádech, ale kupodivu nebyl nepříjemný. Naštěstí měl jen jedna záda.

Přicházejí chodí kolem cupitají šustí otevírají dvířka dýchají spěchají rozhlížejí se sahají shýbají se mrkají dávají si vlasy za ucho mávají rukama plíží se po špičkách přemýšlejí hledají šoupají nožkama po kameni hladově se dívají na stůl natahují ruku odhánějí berou hrozen mezi prsty tahají. Ještě trochu trošičku. Povolí. Jedí šťáva jim stéká po bradě a kape na podlahu.
Protahuji prsty jeden po druhém.
Zvedám hlavu.
Pátrám na talíři.
Vidím.
Stojí zírají otáčejí se rozbíhají se nedýchají otírají se o roh klopýtají nahýbají se padají odírají si kolena zvedají se běží kulí oči křičí tápají po stěnách zírají.
Já vidím.

Kobra potichounku syčela. Hlavu vzhůru a čekala, až na ní přijde řada. Fáris sousto pečlivě rozdělil napůl a kus sušeného masa dal hadovi. Ráif se bál a zároveň byl fascinovaný tím, co vidí. Kolem se plazily desítky hadů.
„Fárisi?“
Muž na něj upřel pohled. Skoro, jako když had sleduje kořist.
„Ano?“
„Jsi ten slavný hadí poustevník?“ Ráif bez přemýšlení hodil kus masa malé pouštní zmiji.
Kývnutí. „Změní to něco?“ Syčení.
„Ne.“
Jak se den krátil a teplota klesala, tak hemžení hadů pomalu ustávalo. Ráifovi se zavíraly oči. Usnul, ani si nevšiml, že se mu malá pouštní zmije stočila na hrudi.

„Já se na to můžu vykašlat. Tohle v životě nesložím dohromady,“ rozčiloval se manžel nad stovkami dílů z Ikei.
„Místo aby si člověk dovezl smontované skříně, tak si tady celý víkend hraje se skládáním puzzle,“ pokračoval v lamentování.
„Možná by sis mohl přečíst návod a jít krok za krokem,“ snažila se mu poradit manželka.
„Návody jsou pro blbce, inteligent zvládne i chaos,“ odvětil ji.
„No když myslíš.“
…po několika hodinách
„Já se na to vykašlu, jdu na pivo, dodělám to někdy jindy.“
„Hlavu vzhůru,“ povzdechla si manželka, „když otevřu návod, zvládnu to pravděpodobně i já. Tímhle tempem bych se nedočkala.“

„Zaspali jsme.“ konstatuje Ianto. „Je skoro poledne, to už nemá cenu do tý práce chodit.“
Chvíli mlčí a rozpomínají se na večírek. Lisa se rozhlédne po pokoji, kde je naaranžována na posteli, křesle, židli a taky na podlaze spousta hadrů.
„Vážně jsem měla včera tvoje sako?“ ujišťuje se.
„Jo, moc ti slušelo.“
Přichází detaily.
„To byla ostuda. Ty tanečky! A určitě z toho bude fotodokumentace! Nechci to vidět!“
Ianto ji uklidňuje a taky sebe: „Hlavu vzhůru! To byl Angelo Colasanto a Alonso Decastelo, já je vůbec neznám.“
„Proč mě tedy tak bolí hlava, když včera pil Angelo a ne já?“

Všechno šlo do háje. Opustila mě přítelkyně. Většina peněz propadla bance. A kamarádi? Žádní opravdoví kamarádi nebyli.
Celou noc jsem byl vzhůru, sám a zoufalý. A zvažoval, že bych mohl začít znovu.
Čtyři hodiny ráno, sedím v kuchyni. Klíče od auta na stole. Jediným rychlým pohybem je beru a vyrážím …
Netuším kam jedu. Nemám potuchy o tom, zda jsem vůbec naživu.
Dojel jsem k útesu u moře.
Na horizontu vidím světlo. Vychází slunce, stíny se plíží pryč a já jsem svědkem zrodu nového dne.
Cítím, jak mé tělo zaplavuje teplo. Mysl se uklidnila. A já začínám vidět svět novýma očima.

"Zvedni hlavu."
"Ne!"
"Ale ano. Zvedni ji!"
Skloní se ke mně Erwin a začne mi násilím zvedat hlavu.
"Sakra nech mě bejt, ty nevíš, jak mi je!" Křičím.
"Jistěže ne! Já totiž nikdy na rozdíl od tebe žádný takovýhle domov neměla!" Křičí zase ona.
"A teď už konečně zvedni tu svou hlavu vzhůru a podívej se na oblohu! Vidíš? Je stále stejná jako ve Městě. Jen možná trochu vzdálenější, protože už nejsme na hoře, ale zase jasnější, jak kolem nesvítí žádné lampy." Usměje se.
"V lese i ve Městě je obloha stejná. Je to stále ten samý svět. Tvůj svět."

„Sakra!“ zaklel Petr, když baterka jen zablikala a zhasla.
Měl pro děti připravit stezku odvahy. Teď se však sám nechtěně na jednu vydal.
Vtom mu někdo skočil na záda. A parádně ho vyděsil.
„Seš debil,“ ulevil si Petr, když zjistil, že to je jen jeho kolega - Marek.
***
Všechno bylo připraveno. Do začátku však stále zbývala necelá hodina.
Pomalu se procházeli kolem lesa.
„Hele!“ vykřikl najednou Marek a Petra tím znovu polekal. Když však oba zvedli hlavy, uviděli velkou padající hvězdu.
Něco si přej.
Podívali se na sebe a usmáli se. V té chvíli ještě nevěděli, že si přáli to samé.

Dmul se pýchou. V bitvě trvající několik dlouhých dní slavně zvítězil. Dokázal svou odvahu, lstivost a sílu. Teď byl konečně právoplatným pánem ostrovů. Nikdo další se neodváží proniknout do jeho lovišť.
Hrdým pohledem přehlédl uřezané hlavy svých nepřátel. Vyjmul jim lebky a sešil oči i ústa. Odstranil tuk a vysušil kůži horkými kameny a solí. Teď byly malebně rozvěšeny nad vchodem do náčelnické chýše.
Z chatrče vyšla jeho první žena. Věděl, že ho přivítá slovy plnými obdivu a úcty. Zvedla oči a pohlédla na řadu hlav.
„Jak jsi to pověsil, proboha?“ rozkřikla se. „Vždyť se ti to vysuší úplně křivě!“