DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

„Kdo to kdy viděl, líbat žáby! Fuj!“
…
„Tahle cesta je příliš trnitá, pojedeme jinudy.“
…
„Pěkná bledá mrtvola, ale už musíme jet dál.“
…
„Ne, o ty ptačí šaty nemám zájem. Nejsem sběratel kuriozit.“
…
Tak projeli celý širý svět.
„Hlavu vzhůru, princi, konečně už na nějakou tu princeznu přece musíme natrefit. Tady to vypadá nadějně …“ utěšoval jej věrný sluha.
Princ opravdu pozvedl hlavu a spatřil na cimbuří obrova hradu na kopí napíchnuté hlavy těch, co se pokoušeli princeznu osvobodit před ním.
„Nemyslím si … jedeme domů.“
Tak se stalo, že si princ Opatroň žádnou princeznu nenašel a do žádné z pohádek se nedostal.

„Hlavu vzhůru,“ řekl Andrew. Kdyby to neznělo úplně chladně, skoro by to Richardovi bývalo připadalo milé. Tedy, milé oním specifickým andrewovským způsobem, který se od způsobu, jímž tento výraz chápal zbytek populace, přece jenom mírně vzdaloval. Ale i tak by mu to připadalo… ehm, milé.
Richard Carpenter si stáhl rukávy níž. Byla tu zima, a bělostné dlaždičky ten pocit ještě umocňovaly. Načínali tu dole pátou hodinu a pořád se ještě neblížili k cíli. Mít emoce normální osoby, už by byl frustrovaný až hanba. A opravdu by potřeboval slyšet něco milého.
„Výš. Děkuji.“
Richard vzdychl.
Klienti někdy vážně netuší, oč přicházejí.

"Připravená, dívko?"
Skúšajúci na mňa vrhol Pohľad. Prikývla som, zhrabla svoj štvorstránkový výtvor na tému tyristory a sadla si oproti nemu. Tí predo mnou mali samé A-čka, B-čka, najhoršie D, nemalo by to dopadnúť zle.
Podala som skúšajúcemu papiere, ten ich spočítal a odložil.
"No, dívko, koukám, že toho ve vás moc není. Pevně věřím, že vás k obvodům nikdy nikdo nepustí."
Padla mi sánka.
"Ale aby se neřeklo, že jsem vyhodil všechny ženy v ročníku, dám vám to za E." Zasmial sa vlastnému vtipu.
Bez slova som akceptovala index a vyšla z kabinetu.
"Hlavu vzhůru. Alespoň tě netrápil dlouho."

Jeskyni našli úplnou náhodou. Při sbírání zkamenělin ve starém lomu Ivanovi ujela noha a zahučel do díry. Druhého dne se vrátili s baterkami.
Díra zpočátku vypadala spíše jako nora, ale po pár desítkách metrů se rozšířila do velkého dómu zdobeného krápníky. Když se však vydali dál plazivkou, podařilo se jim narušit křehkou statiku podzemí a chodba se za nimi zavalila. Stěží se doplazili do malé jeskyňky bez východu.
„Hlavu vzhůru, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být líp.“
„To se ti řekne, ale jak se odtud chceš dostat?“
„Doslova hlavu vzhůru. Podívej se na támhleten komín. Určitě někam musí vést.“

Vcházím do arény a hned cítím, že tyto hry jsou jiné. Pokud budu dnes poražen, jistojistě zemřu.
Zvedám hlavu, abych spatřil svého soupeře. Překvapeně zírám do Priscovy tváře. Vypadá stejně vyděšeně jako já. To mám bojovat právě s ním? Priscus je přítel...
Ztratím štít – Priscus zahazuje svůj. Pak mu vyrazím z ruky meč. I svůj upustím a bijeme se dál pěstmi. Oči mám plné krve a potu a písku, nevidím, neslyším, nevím, už ani, jestli chci vyhrát... pak nás odtrhnou od sebe.
Zvedáme hlavy k císaři. Zvedá ruce – vyhlašuje nás vítězi oba.
Ani on nemá odvahu postavit se síle příběhu.

Začala být celkem spokojená v šatech služky, zatímco její komorné chystali svatbu s princem.
Naučila se ohlídat husy, odnášela slepičí vajíčka do zámecké kuchyně na dorty a tahala si bodláky z copu. Ruce jí ztvrdly a tvář zhnědla.
Zvykla si na každodenní dřinu, ale pokaždé když se jí zdálo, že její život předtím byl sen, přišla k bráně a zvedla oči ke koňské hlavě, kterou tam princova nevěsta dala pověsit.
„Ó, Falado, věrný koni,“ řekla.
Hlava otevřela už jen oční důlky a z tlamy jí vyšlo: „Má princezna husy honí. Vidět tě tak tvoje máti, do hrobu ji hoře sklátí.“

"Smilníku! Proutníku! Prý - paní mého srdce jediná - a zatím to táhneš se dvěma!"
"Se třemi!"
"Se čtyřmi!"
"Dost, dámy. Nezaslouží si nás."
"Správně. Prý první... a... milovník... pché! Každý kandrdas toho umí v oboru víc! A přeber si to, jak chceš!"
Rozlícené divy uchopily kabelky a odešly proklínat mužské plémě ke kávičce, dortíčkům, šlehačce a koňáčku.
"Hlavu vzhůru, příteli," podával satirik prvnímu milovníkovi další ledový obklad, "buď rád, že jsou pryč. Co bys se všemi čtyřmi najednou dělal?"
"Víš, satiriku," na opuchající tváři prvního milovníka se objevil mimořádně nadržený výraz, "tohle mám promyšlené už dávno!"
Tentokrát zalapal po dechu satirik.

V posledních dnech na tom nebyl příliš dobře. Jeho psychický stav se stále zhoršoval, málokdy ho mohl ovládat. Každý večer chodil do místní kavárny povzbudit ducha zelenou vílou, ale někdy míval pocit, že absinth vše akorát zhoršuje.
Když se cítil zle, maloval autoportréty. Pomáhaly mu nahlížet do vlastního nitra, zkoumat svou duši, zpytovat svědomí a držet hlavu vzhůru vstříc nepříznivému osudu. Podle toho, jak se cítil, jeho obraz vypadal.
Tentokrát se na obraze mračil. Nehleděl přímo z obrazu, ale kamsi do dálky. Tvrdý pohled černých očí. Portrétu dominovala zelená, jako upomínka jeho neřesti a zároveň připomenutí, že naděje umírá poslední.

Motory se rozběhly a Tardis začala vzlétávat. Doktor se šibalsky usmál na Donnu.
,,Kam nás vezeš?" zeptala se.
,,Nech se překvapit."
Pak Tardis přistála a oba vyšli ven.
,,Ale to je Londýn!" zvolala Donna.
,,Ano, krásné místo."
,,Londýn! Nastoupím do vesmírný lodi a dočkám se Londýna!"
,,Je to i stroj času," poznamenal.
,,Londýn! Pch," utrousila a jeho poznámku ignorovala.
,,Hlavu vzhůru," řekl Doktor.
,,Ano, díky. Potřebuju nějaký povzbuzující slova."
,,Ale ne, Donno. Hlavu vzhůru. Podívej se na nebe," řekl a sám zaklonil hlavu.
Donna zdvihla hlavu vzhůru a spatřila, jak po nebi krouží vítězná válečná letadla.
,,Vítej ve vítězném Londýně."

Kitty se velmi neelegantně poskládala na pohovku v koutě sálu. Odmítnutí bylo hořké. Její sestřičky byly dávno za humny se svými manžely a ona zůstávala na ocet. Co víc, bez Lydie se jí nedařilo prorazit do té správné společnosti. To si aspoň myslela, když zasmušile sledovala důstojnický kroužek.
Jak z čirého vzduchu, objevila se vedle ní dobře naladěná Miss Jasper.
"Hlavu vzhůru, má milá," nadzvedla jí bradu vějířem a tvářila se tak vědoucně vesele, že by ji Kitty v první chvíli snad uhodila.
"Pro jedno kvítí slunce nesvítí. A vůbec, jeden z mých přátel by vás rád požádal o tanec."