DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

Konečně se odhodlal; i když mu to trvalo ze všech nejdéle. A ano, Šéf mu musel promluvit do duše a celou záležitost mu náležitě osvětlit, ale koho to zajímalo? Už tu stál, před dveřmi pokoje, s dárkem v ruce, ale ten koneckonců nebyl vůbec podstatný. Natáhl se pro kliku a zaváhal.
No tak, Stane, hlavu vzhůru. Kenny tě potřebuje; seš jeho kámoš, kdo jinej by tam měl sakra jít, když ne ty? Tohle je to nejmenší, co pro něj můžeš udělat.
Nádech, stisknutí kliky, otevření dveří. Stan vkročil do studeného nemocničního pokoje.
"Čau vole, jak je-"
Jenže postel byla prázdná.

„Hlavu vzhůru, příteli!“ stařičký kouzelník si prohrábl plnovous.
„Vzhůru?! Vždyť o ni mám zítra přijít!“ zoufale sykl přes mříže Sir Nicholas de Mimsy Porpington, dva dny předtím odsouzen k smrti stětím za jedno nepatrné pochybení s rovnáním zubů...
„Zaručuji vám, Sire,“ odvětil hrdě stařík, „že o hlavu nepřijdete.“
Vyčítal si vlastní bláhovost, ale podvědomě čekal na zázrak. Doufal, že do šatlavy vtrhne posel se spěšnou zprávou, že kata raní mrtvice, že těsně před úderem sekery se něco stane... Nestalo. Před žádným z pětačtyřiceti seknutí.
Nejhorší na tom ale bylo, že staříkovi vlastně nemohl nic vyčítat, slovo dodržel: O hlavu nepřišel.

"Hlavou vzhůru",prohlásil Bravd Střeďan. Lasička si povzdechl.
"Neříká se hlavou vzhůru, říká se panna nebo orel. Jen obrazně samozřejmě",dodal rychle, když se jeho přítel už už chystal namítnout, že když na jedné straně mince hlava Patricije, a na druhé potvora se sedmi hlavami a šesti rohy, je logické, že se říká Hlava, nebo potvora. Po této informaci však zavřel pusu, protože hádat se s Lasičkou stejně nemělo cenu, a hodil mincí.
"Potvora", řekl, když mu dopadla zpět na dlaň velikosti polévkového talíře.
"Teď jsem ti přeci... ale co, vyhrál jsem!"
Bravd se zatvářil kysele, ale podal mu úlovek.

Plížili se temnou chodbou, smrděla jako týden staré ponožky, ve kterých se vyválela mršina krysy, ale v dnešním světě… Na trůn se dostala královna Dítě, jak se jí přezdívalo, a zničila všechno, na co šáhla.
Konečně konec, konečně nějaké světlo… Ale ten pohled… zvedl všechny žaludeční šťávy i ten nestravitelný oběd. Dívka hlasitě polkla.
„Hlavu vzhůru, jestli tohle je to nejhorší, zvládneme to, jen… musíš věřit.“ Zašeptal chlapec a něžně ji políbil na líčko.
Asi mu chtěla ukázat, že se nebojí… Dělat to neměla, jakmile tu hlavu zvedla, něco zasvištělo a pak bum, královna má nový míč, novou hračku. Sladké…

Eddard byl uvězněn v podzemní kobce, v černočerné tmě, jen se svými myšlenkami a svou bolestí. Ta ho stravovala žhavými plameny, vystřelujícími z jeho nohy do celého těla. Ale nejvíc ho trápila vzpomínka na milovanou rodinu...věděl, že je ve smrtelném nebezpečí.
Snad, kdyby se označil za zrádce a uznal Joffreye za krále, mohl by se s nimi vrátit domů. Nikdy by nevěřil, že by se mohl přiznat k něčemu, co nespáchal, ale byla to jeho poslední naděje.
"Hlavu vzhůru, Nede...až tohle bude za tebou, odjedeš na sever, domů, na Zimohrad.." jakoby slyšel hlas svého mrtvého přítele, krále Roberta.

Oba bratři seděli dost sešle na kapotě Impaly a Dean obtahoval andělskou čepel.
„Až se Cas ukáže, osobně ho zabiju,“ huhlal. Sam mu položil soucitně ruku na rameno, ale Dean ji setřásl. „Ten zmetek neví, že ho zrovna nutně potřebujeme?“
„No, než se Castiel ukázal, vždycky jsme se obešli i bez něj,“ pokusil se Sam neúspěšně bratra povzbudit. „Hlavu vzhůru.“
Dean zaklonil ironicky hlavu. „Zkoušeli jste ho volat?“
„Samozřejmě, snad na všechny způsoby, ale nemáme telefon tam nahoru,“ zabručel Sam.
Dean chvíli propichoval svým nejlepším „sereš mě“ pohledem oblohu nad nimi.
„Casi?“
Kapota se najednou promáčkla pod vahou křídel navíc.

Antonie litovala, že tam vůbec chodila. Službukonající strážník jí zjevně nevěřil: „Měl její auru? Ale prosím vás... Aura je jedinečná a neopakovatelná, neoddělitelně spjatá s nositelem. To si představujete, že tu holku vcucnul do sebe, nebo co? “ Policajt pokrčil rameny. „Případ je uzavřen, cizí zavinění se vyloučilo. Ostatně, zrovna pro vás je to jen dobře. Pokud se nepletu, byla jste s dotyčnou krátce před její smrtí, nebo ne? Hm, hm...“
Tihle lidé bdí nad naším klidným spánkem, pomyslela si ironicky. Najednou prudce zvedla hlavu. „Vcucnul ji do sebe...“ No ovšem. Přesne tohle udělal.
Takže jí ten policajt přece jen pomohl.

“Pane!” Spěšný posel předpisově sklapl paty. “Jednotka vašeho bratra vyrazila do útoku.”
Zatracený Frederik.
Horkokrevný mladý hlupák, který si neuvědomoval, že přesné načasování a koordinace je při vedení boje nedocenitelná.
Praštil pěstí do stolu tak vztekle, že se po stole rozstříkl inkoust.
“Pane!” Další spěšný posel ho zastihl, když už se chystal do sedla. “Jednotka vašeho bratra se dostala do kleští.”
Zatracený Frederik.
Kůň vycítil jeho rozčilení, vzepjal se a zaržál.
“Pane!” poslední spěšný posel ho dohnal u bojiště. “Hlavu vašeho bratra narazili na kopí a nesou ji coby zástavu.”
Ztracený Frederik.
Teď už zbývalo jen jedno. Zavelel.
“Do boje!”

Vysoký stolek, na něm tác, na kterém leží několik broušených chromovaných nástrojů. Ostré světlo.
Pak jsem tu já. Zapresovaný do kovového křesílka. Pohyb vyloučen.
A on. Svou práci, mučení, má zjevně rád.
„Hlavu vzhůru!“ procedí mezi bestiálními rty. Ze stolku bere břitvu a přiloží mi jí ke krku.
„Kdes byl?“ vystřelí první otázku. A já začínám odpovídat.
Po chvíli, když plynulost mých odpovědí poklesne, bere další nástroj, tentokrát dvoubřitý, a dál se táže.
Otázka stíhá otázku, dost už toho ví a klade doplňující dotazy.
Na poslední dotaz bere nějaký děsivý elektrický stroj: „Jak to chceš vzadu - rovně nebo do ztracena.“

Kristián seděl na mé posteli a hlavu měl v dlaních. Podezírala jsem ho, že brečí jako malý kluk. Nedivila jsem se. Situace se vyvinula poněkud jinak, než čekal. Lhala bych, kdybych řekla, že já to čekala. Nikdy bych si nemyslela, že Jonáš udělá takovou šílenost.
„Co budu dělat? Ve škole se nemůžu ukázat!“
Zamyslela jsem se. Ne, že by neměl pravdu. Traviči byli v současné chvíli schopní sežrat je oba zaživa.
„Kristý, hlavu vzhůru. Nemůžeš přestat chodit do školy. Musíš ukázat, že se nebojíš, tos mi přece řekl sám!“
„Zabijou mě!“
„To nevylučuju, ale strachem jim uděláš radost! To nepřipustím!“