DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

Hlavu vzhůru – hezká slova,
jak je ale vážně brát,
hlavu zvedat zas a znova,
když pak přijde další pád?
Klamná naděj rychle zbledne,
když si osud zamane
a kdo z prachu hlavu zvedne,
hned zas přes ni dostane.
Svět je krásné místo k žití
kdo se v něm však narodí,
bít se musí o přežití,
ač se k tomu nehodí.
Dokaž světu, že máš na víc,
zkoušej dále bojovat,
když je stále všechno nanic,
odkud na to sílu brát?
(Možná je to k podivení.
Vždyť mi jde jenom o bodík.
Co však psát, když za to není
ani jeden komentík?)

"Co koukáš, jako by ti uletěly včely, Tadeáši?", ptá se hostinský právě přišedšího štamgasta Tydlitáta.
"Uletěly mně včely! Roj visí na jabloni, Timea se zamkla v baráku, ječí jak Viktorka a hrozí rozvodem."
"Hlavu vzhůru, kamaráde, každý gordický uzel je nutno rozetnout", ozve se Jimram Šoustek, poté, co nechal záletů, Tydlitátův spoluštamgast.
"Méďo, půjč mi kastrol!", houkne na hostinského a vzápětí se obrátí na motorkáře u vedlejšího stolu:
"Dovolíš, příteli, vše v pořádku vrátím...", praví rázně a motorkář v mžiku sedí u své kofoly jen v trenýrkách, tričku a ponožkách.
Jimram vybíhá v koženém, s helmou a hrncem k Tydlitátům.

Malé děti není možné unavit natolik, aby si ráno chtěly přispat. Naše rána začínají s drobnými obměnami takhle:
"Mami!" (jásavý hlásek) "Už je den!" (nadšeně)
"Běž do postýlky, miláčku." (v polospánku) "Vždyť je ještě tma."
"Mami, otevři oči, za želvuzejema je světlo, uvidíš!" (přesvědčivě)
-Tolik k hypotéze o delším spánku při stažených žaluziích.-
"Broučku, já jsem dneska vážně moc unavená. Nechceš si vlézt na chvíli ke mně?" (vyčerpaně)
"Ale já nejsem vůbec unavenej." (krátká pauza na zamyšlení)
"Mami?" (s upřímnou ochotou) "Já ti pomůžu se probudit, jo?"
Drobné prstíky mi roztahují víčka.
"Výborně, mami!" (povzbudivě) "Tvoje hlava už je vzhůru!"

"A tak Durga konečně zranila démona Raktabiju, ale jakmile jedna kapka jeho krve dopadla na zem, zrodil se z ní nový démon!"
"A jak to bylo dál?" zeptalo se otrhané dítě.
Stařec nastavil snědou ruku a počkal, dokud mu v dlani nezacinkalo pár mincí.
"Durga si přivolala bohyni Kálí, která uťala hlavy všech démonů, nabodla je na své kopí a nechala si jejich krev kapat do svých úst, aby další démoni nemohli povstat z prokleté krve."
Přerušil ho zásah míčem do nosu. Děti ho dávno přestaly poslouchat. Sáhl si na obličej. Tekla mu krev. Oba starci se zvedli a odešli.

Hlavu vzhůru. Hlavně si nevšímej těch lidí...
„Mami, co to dělá?“
„Nech ji být.“
„Ale proč tam leží a bručí?“
„Někteří lidé to nemají v hlavě v pořádku. A potom se chovají poněkud jinak, víš?“
„A proč tam leží? Co když je jí špatně a ona se nemůže hýbat?“
„Tomášku! Nechoď k ní!“
„Paní? Není-“
A teď toho mám dost. Nejenže si Kiara usmyslela, že chce na kašel bylinkový čaj, ona dokonce chce podbělový! Takže už hodinu lezu v parku po zemi a hledám podběly.
„Vypadni, nebo tě nakrájím do polívky!“
„Mamí, ona zlá!“
Asi mezi dětmi nebudu příliš oblíbená...

Arabela tomu nemohla uvěřit. Pohádky končívají dobře! Ale Fantomas zklamal a ona teď objímala mrtvé Petrovo tělo.
„Nechám vás tu do večera, abyste se mohla rozloučit,“ vyštěkl posměšně Rumburak. „Ale zítra bude svatba!“
Neobtěžovala se odpovídat a pokračovala v pláči. Rumburak se odporoučel.
Nevěš hlavu, dceruško, zacukrovala jí do ucha holubice, hned jak jí usedla na rameno, Ryška mi právě řekla, kde sehnat mrtvou a živou vodu. Jen nevím, v čem je přinesu.
Arabela si utřela oči a usmála se.
„Co říká, princezno?“ vykňourla Mařenka.
„Potřebuje nádobu, aby mohla přinést vodu.“
„Stačil by pytlík od svačiny?“ sahala Mařenka do kapsy.

„Tohle nikdy nezvládnu!“ postěžoval si malý kluk staršímu muži.
„Nemůžeš to tvrdit, když jsi to ještě nikdy nezkusil, Richarde,“ odpověděl potichu muž.
„Ale vždyť ta kniha má přes pět set stran. To si nikdy nemohu zapamatovat.“
„I kdyby měla tisíc, ty to zvládneš!“ prohlásil pevně muž.
„Opravdu musím?“ ozvalo se smutně. „Raději bych šel na lov.“
„Nemusíš. Nutit tě nebudu, ale ty sám víš, že je to potřeba. A teď zvedni hlavu, vypni prsa a postav se tomu jako pravý Cypher!“
„Dobrá,“ povzdechl si mladý klouček a vzal do ruky Knihu počítaných stínů.
Již nikdy si Richard nestěžoval, protože pochopil.

Ten okamžik miloval Angelus asi nejvíc. Okamžik, kdy stál proti dívce a lehce jí třemi prsty nadzdvihl bradu, aby se mu dívala do očí. Jeden dva centimetry vzhůru; za staletí dovedl ten pohyb k dokonalosti. Palcem neomylně vyhledal to místečko pod uchem, které zrychluje tep, ukazovák položený na dunící krční tepně. Topil se v dívčích očích, které už nemohly uhnout, očích prohloubených vzrušením, úlekem a nejistotou. Tehdy řekl ta správná slova, která rozbušila srdce ještě prudčeji a vehnala krev tam, kde jí bylo třeba. Sklonil se a zlehka se dotkl rty jejího krku, aby uslyšel ten vzdech. Pak se zakousl.

Nechápala jsem co se stalo. První dva týdny byl králík hodný a najednou začal dělat naschvály. Bobkovat začal na koberci místo svého záchodu, kam celou dobu chodil. Když jsem se ho snažila dát na záchod, tak jsem jen čekala kolik nových šrámů na ruce si odnesu.
Na to že mu nebyly ještě ani tři měsíce mi začal pěkně lézt na nervy.
Jediné, co si teď můžu říkat je - Hlavu vzhůru, stačí už jen překonat pubertu, kdy to bude ještě horší a pak se snad zase vrátí ta chundelatá roztomilá koule. Zatím mi musí stačit, že si rád chodí pro pohlazení.

V posledních dnech strašně pršelo. Ovečka byla celá zmoklá, srst skrz naskrz promáčenou dešťovou vodou. Nešťastně se mačkala mezi ostatními ovcemi, aby se vzájemně zahřály.
Když konečně vysvitlo sluníčko a svými paprskovitými prsty vysušilo Ovečce srst, až krásně voněla létem, zjistila, že Vlkovo znamení zmizelo.
„Bééé?“ řekla smutně, protože dostala strach, že Vlk ji nepozná.
S hlavou vystrčenou vzhůru z ohrádky vyhlížela, až se vynoří z lesa, aby za ním mohla hned přicupitat a on ji nemusel v celém stádu hledat.
Ale jednoho dne si trošku přispala a to natropilo katastrofu. Vlk o kus dál cenil zuby na jinou ovci.