DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

Odmalička ji učili, že má plout s davem a nevyčuhovat. Sklapnout podpatky a mlčet. Neměla na to povahu, takže byla samý průšvih. Část jich odpracoval otec v akcích Z, část jich prostě přešli díky jejímu dobrému prospěchu a angažovanosti v Pionýru a SSM. Naučila se žít i s neprominutelnými škraloupy ve formě matky vyloučené z KSČ a tetičky v západním Německu. Gympl jí ještě dovolili; že na práva nebo žurnalistiku může rovnou zapomenout, sdělili jasně. Technický obor, když bude mít štěstí. Dostala se na chemii, průměr známek nedokázali popřít. Sametovou revoluci dostala k dvacetinám. Konečně mohla beztrestně zvednout hlavu vzhůru.

Lorelei se zhluboka nadechla a zadržela dech. Natočila se na jednu stranu, pak na druhou, a v očích se jí objevil náznak paniky. Rychle vyhledala pohledem tetu Natašu, která se na ni přívětivě usmála, než se jí pokusila do vlasů naaranžovat bělostný závoj. „Sluší ti to.“ pronesla přiškrceným hlasem a zadívala se na zmijozelskou ex-primusku do zrcadla. Ta jí pohled oplatila.
„Nezvládnu to.“
Hlavou se jí honil katastrofický scénář pokažené svatby, kdy ženich dorazí v duhově zbarveném županu, družičky s růžovými boa, a místo šampaňského si budou připíjet Roweniným kakaem.
„Hlavu vzhůru, zlatíčko, taky sis mohla vzít někoho z Nebelvíru.“

Vítejte na stanovišti V bunkru. Není zde signál, takže pro tuto šifru neposkytujeme nápovědy. Jen radu: Nepropadejte panice! Neklesejte na mysli! Hlavu vzhůru!
Po chvíli usilovného brainstormingu a luštění.
„To je marný, to bez klíče nerozluštíme.“
„Počkej, není to morseovka? Když s něčím nemůžu hnout, určitě je to maskovaná morseovka. Zkus to, Davide!“
„Morseovku už jsme zkoušeli nejmíň třikrát. Potřebujem ten klíč.“
„A není v té radě?“
Po další chvíli usilovného brainstormingu a luštění sklonil David hlavu do dlaní. Pak zvedl pohled k nebi, aby požádal o nápovědu aspoň tam, ale oči se mu zastavily o strop.
„Pánové, mám klíč!“

Z kuchyně se linul kouř, po schodech kapala voda a v uších přítomných pořád zvonil nedávno vypnutý požární poplach.
Komukoliv, kdo obyvatele akademie znal víc než zběžně, bylo jasné, kdo je viníkem celého požáru. Momentálně seděla v chodbě na zemi, před sebou formu na bábovku a tvářila se zdrceně. Simbacca k ní přicupital, sedl si vedle a šťouchl do obsahu formy. Ani jemu se do toho moc nechtělo.
[„Ber to z té lepší stránky,“] snažil se ji povzbudit, [„z té tvé krupicové kaše byl nakonec super balistický gel, z tohohle by možná šlo dělat brnění.“]
Dost o tom ale pochyboval.

Hlavu vzhůru, říkávali jí. Neboj se. Vše má svůj konec a vše skončí. Nic nemůže trvat věčně. Bude zase dobře, uvidíš.
Jenže ona už nevěřila. Cítila, že konec bude brzo. Ale pro ni. Věděla, že se zpátky nevrátí, nezažije zase klidný mír, kdy vše skutečně bude dobré… Teď ji jenom všichni uklidňovali planými řečmi, kterým snad ani sami nevěřili.
Ale i když se vše zdálo nevyhnutelné a blížilo se jako světlo na konci tunelu, nebyla smutná. Nechtěla nikomu udělat radost svou bolestí, slzami a obavami. Stále byla hrdá.
A tak s hlavou vztyčenou vešla do tábora, odkud se nikdo nevrátil…

Družina projížděla horským průsmykem a Edvin trpěl. Zejména díky ozvěně totiž byly zpěvy neúnavných minstrelů ještě nesnesitelnější než na otevřeném prostranství.
Náhle veškerý pohyb ustal, cosi zjevně předku kolony bránilo v postupu a i zpěvy utichly.
„Co se děje, u všech ďasů, lavina snad kryje trasu?“ dotázal se Edvin lehce podrážděně, když se prodral do čela.
„Hleďte, sire,“ kývl jeden z panošů kupředu.
„Z laviny tam ani smítko, postavíme ptáčkům pítko?“
„Musíte se podívat výš, sire.“
Zvedal hlavu výš, ještě výš, až to viděl. Na samém vrcholku skály seděl povětší bílý drak.
„Tak dojdeme pro meče, ať se cesta nevleče…“

Podvedli mne. Dali mi třetinu světa, ale jakou? Dostal jsem jen temnotu a chlad. I ta asfodelová louka je plná smradlavého plevele.
Jednou jsem se zamiloval. Moji bratři rozhodli, že Persefona musí být dvě třetiny roku s Démétér. A pak, že nejužší vztah s matkou mají synové.
Mám přilbu neviditelnosti. K mi je čemu, když je tu tma?
Každého, kdo sem vleze živý, musím propustit.
Jedinkrát jsem uspořádal hostinu. Hypnos usnul, Kéry nechutně srkaly, otec prohlásil, že moje žena je k sežrání, a bylo po srandě.
Můj život je prostě v háji.
Ale protože jsem bůh, je navěky jen můj.

Byl bál Pod maskou král se skryl
Ten jeho žert měl zábavu co cíl
Protančil večer s Boleynovic Annou
Tu rodinu má do osudu psanou
Leč tuto ženu získat není snadné
Doma ho čeká lože chladné
Z něhož syn těžko vzejít může
Dál prudká touha žene muže
Žádá o rozvod s Kateřinou
Pro jinou ženu církev jinou
Jaké s papežem saky paky
Dala mu sebe, syna dá brzy taky
Tak hlavu vzhůru Odplouvají mraky
Teď mají dceru Přijdou další děti
Jako se rodí po staletí
A budou navždy štastní spolu
Bez žárlivosti vzteku bolu
Však za tři roky hlavu dolů

Před lety pracoval Anchel na ambasádě coby tlumočník, takže nemělo cenu řešit, jak to s náma bude dál. Jenomže všechno se mění, včetně velvyslanců, a Anchel měl dvě ne zrovna lichotivý možnosti. Vrátit se do Gruzie, nebo pracovat na gruzinským velvyslanectví v Rusku. Tehdy jsme si plně uvědomili, že obojí je o hubu. Žádost o trvalý pobyt byla podmíněná prací, kterou neměl.
Když už to vypadalo, že návrat do vlasti ho nemine, byl jsem celkem hodně zoufalej.
„Hlavu nahoru, to zvládneme,“ neztrácel naději.
Měli jsme kliku. O měsíc později vešel v platnost jeden zkurvenej zákon. Konečně jsme se mohli vzít.

„Držte řadu.“
Dudy řvaly a skřípěly mnohonásobně silněji než muži. Nálada byla veselá. Všichni se těšili. Někdo vykřikoval názvy klanů a pokaždé mu byl odpovědí sborový ryk bojovníků.
„Hlavu vzhůru!!“
Jeden z vojáků doběhl k veliteli s hlavou Henryho de Bohun naraženou na píce.
Robert se na ni nakvašeně podíval.
„Kéž by ti ta rozšklebená držka i tam nahoře zůstala, blbečku. Za tu sekeru by ti to patřilo,“ odplivl si a hned nato se hurónsky rozesmál.
„No a pak jsme je rozdrtili,“ vyprávěl Liam.
„Tys tam vážně byl, strýčku?“ kulily děti oči.
„A kdo myslíte, že běhal s tou hlavou?“