DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

Po posledním snu nastalo několik bezesných nocí. Zůstal v něm pocit blížícího se nebezpečí, ale nevěděl, jestli Crinu ještě ve snech spatří. Snažil se držet hlavu vzhůru a věřil, že ano.
Celé dny se soužil myšlenkou na přelud dívky ze snů. Byla skutečná? Všechno v jeho snech se zdálo jako opravdové, tak proč ne ona? Ale stále mu to nedávalo smysl. Někdy měl dojem, jako by jeho sny byly spíše vzpomínkami, než fantaziemi jeho mozku.
Všechno by to do sebe zapadalo. Ale proč si na to nevzpomíná? Co strašného se stalo, že lidé z jeho snů už v domě nejsou?

Údolím třeskl výstřel. Hravey zakopl a klesl na kolena.
„Bene!“
Vyhrkla leknutím. Svět se jí zhoupl pod nohama.
„Stůjte!“ Houkla na Ludlowa. „Harvey je raněný!“
Skupina se zastavila. Věděla, že dělá chybu. Věděla, že tímhle jediným rozkazem je všechny vystavuje jako terč. Ale nemohla jinak. Hravey nebyl jen námořník... Byl přítel... Byl jako starší bratr.
„No tak, Bene, vstávej!“
„Já už se k moři nedostanu...“
Ani hlavu nezvedl. Krev splývala s rudou šerpou. Měl pravdu. Nemohla mu pomoci. Vzala jeho mušketu. Napřímila se.
Sbohem Hravey.
„Jdeme!“
Ještě žádný rozkaz se jí neříkal tak těžko. Ale posádka je víc než přátelství...

http://a-totalita.livejournal.com/24591.html

"Paní Vomáčková, to se nemůžete divit, že vás bolí záda, když se takhle hrbíte. Postavte se rovně! Tohle není rovně, máte kulatá záda a vystrkujete břicho."
Pokusila se postavit nějak jinak.
"Počkejte, takhle ne. Nohy víc od sebe. Kolena tolik nenapínat. A pánev, musíte podsadit pánev:"
Teď už z toho byla docela jelen. "Co mám udělat ... s pánví?"
Podsadit, jste prolomená v kříži".
Rehabilitační sestra ji mordovala, dokud ji výsledek nějakým neznámým způsobem neuspokojil. "Jo, teď by to šlo. Posaďte se. A vstaňte a zkuste to znova."
Po páté už to trefila skoro sama.
"Tak - a ještě hlavu pěkně vzhůru!"

Vždycky měl smůlu na krásné ženy s krásnými jmény. Nazýval by to štěstím - kdyby ovšem neměl taky strýčka, který každou jeho známost stačil několika slovy rozvrátit.
Půl roku chodil s okouzlující Suzanne Brouskovou, než se odvážil představit ji doma. Stačila půlhodina a Suzanne z jejich domu utíkala s pláčem, doprovázena strýčkovým nelítostným zpěvem: "Zuzanóóó, chtěl bych míti tvoje jméno na prdeli vypáleno autogééénem..."
Oplakal to, málem strýčka uškrtil, Suzanne nebyla první - ale pak si řekl, hlavu vzhůru, příteli.
Jakmile hlavu skutečně zvedl, spatřil ji. Byla vyšší než on.
Když o měsíc později doma představoval Walburgu Blackovou, strýček mlčel jako zařezaný.

Unavená víčka odkryla výhled na podlahu. Z letargie mě vyburcovaly podivně rozhozené masivní, těžké, vysoké, šněrovací boty. Jedna špička směřovala ke dveřím, druhá trčela v děsivém úhlu k protilehlé stěně. Z bot vyrůstaly tenké nohy. „Asi jsou vykloubené,“ napadlo mne.
Můj pohled si klestil cestu vzhůru hustými, černými chlupy. Nezvykle vysoko zavadil o kolena. Zrychlil. Odrazil se od lemu šortek a přeskočil k ramenům. K jednomu se nakláněl půvabný, jemný obličej. Zářivé oči a chvějící se řasy. Dívka se líbezně usmívala.
Trochu pokrčila kolena, aby mohla dát hlavu vzhůru. Strop jí na rozloučenou pohladil vlasy. Moje řasy jí udiveně zamávaly.

"Někdy si dělám starosti," přiznal se jí jeden večer. "Vlastně skoro pořád. Vím, že jsi mi říkala, že nejsem zlý, ale... někdy myslím na tak špatné věci. A lžu... Co když se to proroctví nemýlí?"
Usmála se na něj. "Víš, řeknu ti jedno takové tajemství. Pokud si děláš starosti, jestli si zlý nebo dobrý člověk, jsi nejspíš dobrý člověk."
"Ale proč?"
"Protože zlý by si starosti nedělal. Navíc, nezáleží na našich myšlenkách, ale našich činech. Každý člověk občas myslí na temné a nevhodné věci - ale dobrého člověka poznáš podle toho, že je nevykoná.
Tak hlavu vzhůru. My to spolu zvládneme."

Přece to teď nevzdáš?! Dodával si kuráž a snažil se nemyslet na trapnost nadcházející situace.
Jak ponižující. Ostatní budou žonglovat, jen já ne. Každý si na mě bude ukazovat a smát se mi.
„Běžci se připraví na startovací dráhy.“
Už je to tady. Za pár vteřin se úplně znemožním… jako bych už tak neměl komplex méněcennosti. Pitomé šlachy.
Stoupl si vedle ostatních a pokusil se zahnat černé myšlenky.
„Hlavu vzhůru!“ zazněl rozkaz. „Připravit… vpřed!“
Dvacítka bezhlavých duchů vyrazila. S napřaženýma rukama, ve kterých se jim houpaly vlastní hlavy, se řítili chodbami Bradavického hradu. Bezhlavý Maratón prvních Merlinovských her právě započal.

„Mám strach, že to nezvládne.“.
„Je příšerný vidět ho takhle.“
„Tolik bych mu chtěla pomoct, jenže…“
„…nikoho k sobě nepustí.“
Zase o něm mluvili... Schoulil se do sebe. Nechtěl slyšet, vidět… nechtěl vědět, že jim dělá starosti.
Prý – my víme, jak se cítíš… Kecy! Jak by mohli? Připadal si… neúplný. Byl neúplný. Jedna jeho polovina, ta lepší, byla pryč.
Je tu řešení, pomyslel si.
To ať tě ani nenapadne!
Trhnul sebou. Ten hlas… tak známý… kde se tu vzal?
Zvedl hlavu. Na obloze, do té doby tmavé, zářila osamocená hvězda. Jakoby na něj mrkala…
„Tak dobře, bráško,“ zašeptal. „Nevzdám to…“

„Profesorka Grangerová se na poradu nedostaví?“ zeptala se ředitelka Minerva McGonagallová.
„Hermiona se omlouvá. Trpí ranní… indispozicí,“ zamumlal Severus.
„Jak jí je?“ zeptala se Minerva účastně.
Severus chtěl odseknout, že dobře.
„Včera se rozbrečela u reklamy na toaletní papír. Bylo tam prý roztomilé štěnáťko a ji to dojalo. Pak zjistila, že jsem jí zapomněl koupit její oblíbenou čokoládovou zmrzlinu, takže mě seřvala. Musel jsem se přemístit do Londýna a tu zmrzlinu koupit – v deset večer,“ vyhrkl.
„Hlavu vzhůru, Severusi, to zvládneš,“ stiskla mu Minerva povzbudivě paži.
Severus Snape by se radši postavil Voldemortovi a bandě Smrtijedů, než své těhotné manželce.