Chrám Matky boží v Paříži

Měl jsem rodiče. Mor je sklátil.
Měl jsem bratra. Chráněnec ho zabil.
Měl jsem cnost. Cikánka ji zničila.
Měl jsem víru. Brzy zmizela.
Co bylo, to bylo,
nic z toho nezbylo,
co by se hodilo.
Měl jsem peníze. Bratr mi je vzal.
Měl jsem žáka. Jako tulák žije dál.
Měl jsem chráněnce. Zesnul žalem.
Měl jsem soka. Zemřel. Málem.
Nyní, já kněz Notre Dame,
pro svou krutost dobře znám,
stojím před peklem nevítán.
Měl jsem lásku. Provaz jsem jí dal.
Měl jsem úctu. Kostky jsem s ní hrál.
Měl jsem život. Hrob teď mám.
Neměl jsem nic. Zemřel jsem sám.

Náměstí se koupalo v paprscích odpoledního slunce.
Tančila. Rytmus hudby ji unášel daleko od veškeré společnosti. Sukně kolem ní vířila, jako by byla živá. Její zpěv byl krásnější slavíka. Vskutku andělské stvoření.
Dav kolem jen omámeně zíral. Tak jako pokaždé. Až na-
"Cikánka! Čarodějnice!" Vzadu se ozval syčivý hlas, který ji zamrazil až do morku kostí.
Ohrnula rty do úšklebku.
Byl tam zase. V černé sutaně s fanatickým výrazem. Ďábelský kněz.
Povzdechla si. Co by měla udělat, aby ji přestal pronásledovat jako stín? Aby ji přestal nenávidět? Aby jí už konečně dal pokoj? Co?!
Šibeniční konstrukce jí zapraskala v odpověď.

Bylo za pět dvanáct. Jeho srdce už tlouklo jako o závod. Rozběhl se vzhůru po schodech. S každým krokem si připadal lehčí. Konečně vyběhl na zvonici.
Tady byly. Stále tak tvrdé, stále tak krásné. Stále stejné. Pohladil Gabrielu.
"Jste připraveni, přátelé? Dnes musíte zpívat lépe než kdy jindy! Ať se lidé třesou! Thibaulte, dnes žádné zahálení!"
Ručička se posunula a hodiny teď ukazovaly za minutu poledne.
Ještě jednou přehlédl svých milovaných šest zpěváků a pak dal pokyn pomocníkům. Zvony se začaly rozhoupávat. Zvoník stál napjatě před největším z nich. Pak se srdce zvonu poprvé rozezvučelo.
Hřmot. Lup. A bylo ticho.