DMD č. 18 pro 18. 4. 2013. Téma: Křup

To, že se některé stavby bortily s časem, nehledě na všechny opravy, bylo pro většinu obyvatel normální. Aspoň to byl nový důvod je přestavět nově, nebo celé sídlo přesunou do výhodnější pozice.
To, že se stane tohle, ale nikdo nečekal.
Dobře, byla stará, ale přeci… měla vydržet všechno, tak co se stalo?!
Začalo to nevinným křup, což se na ní dalo považovat za normální halucinaci.
Pak to pokračovalo. Křupala jako čerstvě upečený chleba, jako ledová kra z Doby ledové.
Nikdo si toho nevšiml.
Teprve když kvůli poslednímu křup ohluchlo všech Sedm království, si to lidé uvědomili.
Zeď se roztrhla vejpůl.

Broadside after broadside resounded over the Bay like a rolling thunder. Two fleets of galleons were doing their best to reduce each other into splinters. Some of the huge majestic ships were locked together in a deadly embrace, crawling with boarding parties and defenders, their boards slick with blood.
HMS Kraken of the Royal Charisian navy fell somewhat behind her consorts during their long journey, which meant she was only now closing in to join the action. Her crew was trying to keep her out of the general mellee. A lone lucky cannonball flew into the main mast, breaking it.

"Je to nedůstojné!" přesvědčovala ho rozčileným šepotem madam Pinceová. "Souhlasím." přisadila si zástupkyně. "Neměla byste mi být místo oponentky oporou?" pohlédl na ni. Rty se jí zachvěly nevolí. "Pouze v záležitostech školy!"
Usmál se. Profesorský sbor se citelně odtáhl ke krajům tabule. "Ani bych neřekl." protáhl a nabral si další sousto, vědom si nesouhlasných kosých pohledů, kterými ho častovala lekavá profesorka Trelawneyová. "Nicméně v tomto okamžiku je to otázka čistě akademická, neboť vzhledem k mé snídani nemáte žádnou pravomoc, Minervo."
Nasupený výraz ředitelky Nebelvíru ho zahřál namísto kávy, která mu mezitím vychladla.
Tichem Velké síně zaznělo spokojené křup.
Miloval cornflakes!

Rjúk nikdy nelitoval toho, že slétl z říše šinigami mezi lidi. S ostatními bohy smrti byla nebetyčná nuda, jen tlachali a hráli spolu v kosti. Pohodit svůj zápisník mezi smrtelníky a zjistit, kdo ho zvedne a použije, bylo mnohem zajímavější. Ovšem skutečnou revoluci v jeho životě znamenalo objevení jablka.
Nešlo mu odolat. Byla kulaté, hladké a voňavé a krásně křuplo, když jste se do něj zakousli. Sladká šťáva se vám pak rozlila po celých ústech a ta bílá dužina... Od chvíle, kdy Rjúk jablko poprvé okusil, začal lidem rozumět o trochu víc. Konečně našel něco, pro co byl ochoten zabíjet.

„Neviděl jsi mého muže?“ zeptala se ho paní Ecaterina, když jí pomáhal s pracemi, které obvykle zastávala zavražděná služka.
„Ne, od rána jsem ho ani nezahlédl,“ zavrtěl hlavou. Přišlo mu zvláštní, že se ho na to paní ptá, protože Mihai Catargiu se málokdy pohyboval po dvoře, většinu dne strávil ve svých pokojích. Bylo divné, že se od té vraždy neukázal.
Iorghovu mysl obestřelo podezření, které se nabízelo. Bylo možné, že to udělal on? Vždycky ho považoval za podivína...
Ze zamyšlení ho vytrhlo zapraskání podlahy. Otočil se a spatřil ve dveřích pana Mihaie. Právě se vrátil z vesnice s novou služebnou.

Mrzlo až praštělo. Osamělý jezdec nijak nešetřil svého věrného oře. Zvíře bylo zpěněné, ale hnalo se dál zběsilým cvalem. Na namrzlé cestě zněla jeho kopyta jako vířící bubny.
Náhle se ozval ještě jiný zvuk - ostrá rána následovaná tříštěním dřeva. Kůň na cestě polekaně uskočil, uklouzl po zamrzle kaluži a ve snaze udržet rovnováhu shodil svého jezdce. Když se ho jeho pán snažil uklidnit, dostal za svou snahu kopanec. Hnědák zmizel za obzorem, nechávaje za sebou zhroucenou, bezvědomou postavu, ležící na cestě. Rozhostilo se ticho, které bylo po chvíli přerušeno vrzavě křupajícím zvukem. Lončák se přiblížil a šťouchl do ležícího rypákem.

Křup.
Připoutaný Smrtijed řve jako tur, když mu kouzlem systematicky lámu prsty na rukou.
Vytáhnu nářadí - nože, pilky, knuty, obušky, palečnice, značkovací železa a další mudlovské vychytávky. Není nad starou dobrou ruční práci.
Vezmu jeden z nožů a pustím se do díla.
Smrtijed křičí.
„Budu… m-mluvit…“
Jasně, že budeš. Každý nakonec promluví.
Já jen chci mít jistotu, že budeš mluvit pravdu.
XXX
Předám bystrozorům záznam z výslechu, kde je uvedeno vše, co ten pitomec o Voldemortových plánech věděl. Ne že by toho bylo moc.
I ti dobří občas musí použít způsoby těch špatných, aby mohli vyhrát.
A na to mají mě.

Chrr, chrrr, chrrrrr. Vrrrm, vrrrrm.
Šťouch.
Zííív! „He?“
„Vrrrm, vrrrrm.“
„Hm.“ Zív. „Uá, uá, uá!“
Dup, dup, dup.
„He?“
„Vrrrm, vrrrrm.“
„Hm.“
Ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap.
„Hu?“
„Hu!“
Kop, kop, kop, kop, kop.
„Uf!“
Kop, kop, kop.
Ťap, ťap.
„Úf, uf.“
Ťap, ťap.
„Pššš…“
Dus.
Dus.
Dus.
Dus. Dus.
„Pššš…“
DUS. DUS. DUS.
DUS.
KŘÚÚÚÚP. KŘUP. KŘUP.
Křup.
„Túúúúú, túúúú.“
„Uáá, uááá, uáá!“
Buch, buch, buch.“
„TÚÚÚÚÚ, TÚÚÚ“
Buch, buch, buch.
„Túúú, túúú.“
BUCH!
„Tú…“
„Júúúú!“ Dup, dup, dup.
Říz, říz.
„Uf, uf!“
Ťap, ťap.
„Júúúú!“ Dup, dup, dup.
„Au.“
Říz.
„Mňam?“
„Mňam!“
Chrrrrrr…
Název povídky: Na mamuta!

“Mě ne, mě ne,” vykřikl a pokusil se ztratit mezi ostatními. Tentokrát se mu to povedlo a za oběť padli jiní. Nicméně ještě nebyl konec - nikdy není konec.
“No tak, co se tak tlačíte,” okřikl ostatní jeden velikán.
“Sakra nevidíte, že se tam nedostanete,” pravil někdo jiný a sám se snažil prodrat co nejdál.
“Au, no tak,” vzdychali mnozí.
“Nechte toho postrkování, ještě se tu všichni rozdrtíte!” pronesl kdosi. “Nebo hůř...”
Ale bylo pozdě. Celý pytel se převrhl a několik křupek vypadlo. Naštvaně jsem je sebral a hodil do koše. Jejich výkřiky radosti, že budou jediní přeživší, jsem už neslyšel...

Mrs Alice Meadows seděla na stráni nad hospodářstvím a vychutnávala si zlatavý obraz zářijového podvečera v údolí pod sebou. Jednolitou melodii zvuků venkova co chvíli narušoval ostrý bolestivý zvuk.
křup
U kamenné zdi kuchyňského dvora seděla na převráceném škopku Phyllis Holmanová a lámala suché proutky do otýpek.
křup
S každým zlomeným klacíkem jako by jí znovu pukalo zraněné srdce.
Křup za zmizelou iluzi lásky.
Křup za maminčin strach.
Křup za bratránkův opatrný cit.
Křup za tatínkovu zklamanou víru.
A ještě kolikrát, hlavně za tatínka.
"Odpustíš," pomyslela si Mrs Alice, "odpustíš a nezapomeneš. Snad i tebe čeká štěstí, smutná dospělá holčičko."