DMD č. 18 pro 18. 4. 2013. Téma: Křup

„Dupni, Vochomůrko! Dupni víc!“ zaprosila ještě jednou víla a po tvářičce se jí skutálela slza.
Vochomůrka dupnul, jak nejvíc mohl, a pod patou mu křuplo. Led prasknul, voda ve studánce se zaleskla ve slunci a víla se usmála.
Vochomůrka se usmál zpátky, a tak tam stáli, usmívali se na sebe a kousek stranou se divil Křemílek.
Koukal na ně a dušička se mu třásla, protože poznal, že něco končí. Že už nebudou dlouhé zimy pod pruhovanými peřinami, že té době, kdy s Vochomůrkou hospodařili v pařezové chaloupce, už je konec. Rozpadla se stejně jako led na studánce.
Potichu odešel mlázím.

Na počátku jsem byla ukrytá a nevěděla jsem, jaká je vlastně má podstata. Pak přišel člověk a v okamžiku mého zrození se ozvalo hlasité křup. Trvalo ještě pár dní, než se ukázalo, co jsem vlastně zač, ale láska a trpělivost člověka nakonec dokázaly své. Stála jsem po jeho boku celý život. Měl krásnou ženu. Spousty dětí, pro něž jsem byla bojovým ořem, kolébkou a později automobilem. Než jsem se nadála, zestárl člověk a já s ním. Už nedokázal léčit moje šrámy a já skončila na skládce. Léta jsem se ztrácela. Naštěstí mě zahojil nový člověk.
Znovu jsem krásná houpací židle.

(227)
Dřív jsem míval hodně behaviorálních problémů. Táta říkal: „Christophere, tvoje behaviorální problémy mě přivedou do hrobu!“. Je to nesmyslná věta, protože do hrobu vás nemohou přivést ani problémy, dokonce ani nemoc nebo úraz ne. To mají na starosti pohřební služby. Zjistil jsem si to, ale když jsem to tátovi řekl, měl v obličeji tento výraz :-( .Podle Siobhan to znamená smutek. Já si to nemyslím. Kdysi jsem zkoušel, jestli hnědé předměty vydávají jiné křupnutí než zelené, když je rozšlápnete. Použil jsem při experimentu tátovu dýmku a táta se tvářil takhle, ale nebyl to smutek. „Teď jsi mě naštval, Christophere“, řekl.

Se zaťatými zuby snášel, když se Edon ocital v náruči žen. Chápal, že je nutné udržovat si náležitou pověst – slabost pro krásné chlapce mužnosti nepřidává. Ale když jej v krčmě spatřil v objetí Nětky, vřela v něm krev. Ta nenechavá kuběna mu seděla v klíně a sápala se po uchu. Všichni věděli, že Nětka se vyskytuje ve společnosti těch nejbohatších pánů, ten večer se nechala slyšet, že pro tak krásného a vzácného kavalíra udělá cokoliv jen z čisté křesťanské lásky. Kašpar polkl hněv a odkráčel.
Za pár dní přerazil Edonovi nos. Krásné kuběny ano. Krásného Mikuše v Edonově loži nevydržel.

Alja poprvé viděla Izu spravovat zraněnou ruku jako dítě. Silné křupnutí, které provázelo opětovné zlomení kosti se dlouho vznášelo nad hlavami všech v jeskyni.
Od té doby uplynulo již mnoho let. Ajla byla pro lid klanu prokletá a naučila se mnoho nových věcí. Ještě nikdy však sama kost nelámala. Byla ale léčitelka a žena ležící před ní trpěla bolestí a souhlasila s lámáním kosti.
Jondalar ji pomáhal. Pevně držel ruku nemocné ženy. Dělal vše co mu Alja řekla. Když uslyšel křupnutí, nepustil ruku, ale Alja na něm poznala, jak silně se ho to dotklo. Hlavou jí proběhla vzpomínka na Izu.

Pitomá komise. „Chaloupka krásná, perník slaďoučký, pec prostorná a lopata vycíděná,“ chválila protivná předsedkyně. „Ale málo se o vás ví, drahoušku. Marketing!“
Baba jedna. Co je ona, čarodějnice, proti takové babizně.
Seděla nad těmi návrhy už hodiny a pořád ne a ne dostat správný nápad na slogan. Křupavý, křupavější, nejkřupavější. Pche! To je tak pro mimina. Tohle má na billboardu každý. Ona ale není leckdo, musí mít něco lepšího. Přeci musí existovat něco víc než jen trapný superlativ. Třetí stupeň.
Pche, ona by... počkat! Proč by ona nemohla mít další stupně? Třeba čtvrtý: ještě více křupavější a pátý: nejvíce nejkřupavější!

http://a-totalita.livejournal.com/25775.html

Křupy, křupy u chalupy, něco se k nám plížilo,
ježí se mi všechny chlupy, kéž by nás to sblížilo.
Temný stín to zvíře vrhá, kouše, saje, vřeští, trhá
a má drápy, sápy, sápy...
Stařena netuše, tiše a bezduše
dál sedí nad prací a přízi drhá.
Kdo vezme odvahu zjevit se na prahu
a vyjít obludě v ústrety vstříc?
Já bych jí ukázal, kdyby mě nevázal,
nejasný pocit, že nezmůžu víc...
Oči má krvavé a dech má smrdutý,
jistě mě rozsápe, už to vím natuty...
Dnes už jsem veliký, sním čtyři knedlíky,
tenkrát to nebyl vrah,
byl to můj vlastní strach.

Poplach!
Narušitel!
Falzifikátor!
Někdo pronikl do Albatrosovy Alabastrové Síně!
Běžel prázdnými chodbami paláce s mečem v ruce. Chvíle pro akci! Konečně Albatros někoho zajímá!
Proč si nedal panáka?
Vběhl do místnosti, kde na piedestalu stál majestátní, vycpaný, moly prolezlý Korunovaný Albatros.
A u něj stála postava, s tváří zakrytou kapucí. A v ruce držela papír a tužku!
Narušitel se zřejmě chystal Albatrose obkreslit a později napodobit.
To nedopustí! Po sedmdesáti letech existence PIFKA konečně splní svůj účel.
"Odhoď tužku!"
Narušitel se prudce otočil. Moc prudce. Pochva jeho meče srazila Albatrose z podstavce, kde se mu z hlasitým křupnutím ulomila hlava.

V podpalubí panovalo nesnesitelné vedro a ještě nesnesitelnější hluk. Námořníkům se na zádech perlil pot. Tváře měli černé od střelného prachu a oči zarudlé. Děla hrkala a drkotala na lafetách. Rány třaskaly ve zběsilém tempu. Fregata se otřásala pod zpětnými nárazy. Voda vztekle syčela na rozpálených hlavních. Rozkazy zanikaly ve všeobecném rámusu. Nebylo jich třeba. Posádka pracovala jako stroj.
Náhle loď zaúpěla. V krátké odmlce se ozvalo burácivé zapraštění... Tupá rána a mohutné šplíchnutí.
„Proklatě! Přerazili nám stěžeň! Miřte jí na trup! Ke dnu s ní!“
Děla zadrnčela.
„Nabít a ven!“
Děla zahrkotala.
„Pal!“
Rána za ránou a černý dým.