DMD č. 18 pro 18. 4. 2013. Téma: Křup

V Třeskoprskách se chystala mikulášská nadílka.
„Uděláme čerty ze švestek,“ řekla Fifinka.
Bobík šel na půdu pro sušené švestky. Vtom zaznělo hlasité křupnutí a pád.
Fifinka přiběhla k potlučenému Bobíkovi. Vyčítavě pronesla:
„Už několikrát jsem říkala, že ten žebřík potřebuje opravit!“
„A co udělat pojízdný žebřík?“ napadlo Myšpulína.
Brzy měl vynález hotový. Dvě tyče, dole připevněné pohodlné stupátko.
„Když se sešlápne,“ vysvětloval, „vyveze vás nahoru!“
Bylo to báječné.
Později Fifinka požádala Pinďu, aby jí shora přivezl suché prádlo.
Když byl Pinďa v polovině žebříku, křuplo to a stupátko se zastavilo.
Pinďa nakonec slezl sám.
Druhý den přinesl Bobík nový žebřík.

Stíny se prohloubily. Přes trávník přeběhla postava. Přikrčila se ke zdi, proklouzla oknem a neslyšně se plížila chodbou.
Snažil se uklidnit. Věděl, že je jeho úkol důležitý. Nestávalo se tak často, že by obyčejné soukromé očko, jako byl on, rozlousklo tak důležitý případ. A věděl o tom jen on. Policie už nad tím zlomila hůl.
Ozvalo se pronikavé křupnutí a on si uvědomil, že to byly jeho vlastní kosti.
„Slušný křup,“ mínil hlásek. „Dobrá kvalita. Tak pojď bagetko, zvu tě k večeři."
„Milánku, a hlavně se s tím křupanem netrap dlouho.“
„Neboj, mami, dnes to bude něco jednoduchého. Třeba minutka.“

Křup, křup, ozval se zvuk kroků na sněhu a Natálka se ještě více schoulila jako by snad mohla úplně zmizet.
Křup, křup, slyšela jak někdo prochází okolo dřevníku, kde se schovávala. Ty kroky jí zněly v hlavě jako dunění zvonů. V tu chvíli přestala vnímat řvaní německých vojáků, pláč a výkřiky, občasný výstřel i hukot plamenů.
Natálka se třásla zimou, ale bála se pohnout, bála se dýchat. Chtělo se ji brečet a volat maminku, ale přesto strnule ležela a nevydala ani hlásku.
Křup, křup ozvalo se, a pak kroky utichly. Voják stál přímo u ní! V duchu odříkala dětskou modlitbu.

„S lepšícím se počasím, ubývá studentů v lavicích,“ pravil pan doktor s úsměvem.
„Snad se nám tím u zkoušek trochu ruší konkurence,“ pomysleli si zase škodolibí studenti nultého ročníku právnické fakulty, jejichž osud závisel neoficiálně na tom, kolik regulérních prváků vyletí od zkoušek.
Desetiminutovou přestávku ale provázelo tak hrobové ticho, že se v něm ani učit nedalo. O to víc pozornosti vzbudila dlouhovlasá slečna, jež začala ke svačině dlabat sýr a KŘUP. Takovou tu kravinu, kterou snad každý z nás musel ochutnat, aby zjistil, že v té plastové vaničce je přebytek sýra, který s příslušným počtem křupavých tyčinek nelze zkonzumovat.

Věšty věšt!
Čáry máry, abrakadabra...
Auuu! Vzlyk! Brek. Hurá!
Fňuk, fňuk, fňuk.
Chá-chá!
Vzteky vztek.
Běž!
...
Hej hou, hej hou, héj?!
Šepty, šepty.
Ááááííí!
Klid!
Šepty, šepty.
Prosím!
Hmmm.
Šepty, šepty, šepty.
Tak jo.
...
Lá-la la la la lá, lá la la la lááá. Cvrliky cvrliky...
...
Grrr! Vzteky vztek!
Šroty, šroty, šroty...
...
Jéééé!
Křup!
Mlask.
M-mm!!!
Chroupy, chroupy.
H-hhh! Lapt, lapt!
Žuch.
Muhahahá!
...
Nééé!
Fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, vzlyk...
Tes, tes, tes.
Buch.
Skříp. Klap.
Íhahá! Klapyty, klapyty, klapt.
Né!
Strk. Skříííp. Buch.
Líb.
Mlask.
Kašly, kašly, kašly. H-h-h!
Óóó!
Jééé!
Hurááá!!!
...
A žili šťastně až do smrti.

„Vypravujte nám ještě, jak jste se vyhnul choleře...“
„Jedině když mi znovu naleješ, starý šibale,“ usmál se Yanez a podržel proti světlu prázdnou sklenku.
Sambiliong ji dolil víc než poctivou měrou a s napjatou tváří se posadil mezi piráty.
„Alicantské, ten zázrak v láhvi a moje poslední pouto s Evropou - pil jsem jenom je. Týden jsem pak střízlivěl!“
Vítr se při těch slovech smísil se smíchem...
Když dořečnil a vypil zbytek vína, křápl sklenicí o zem. „Na paměť těch, kteří za nás položili životy.
A teď do práce - Sandokan čeká a já bych na to setkání nerad přišel s prázdnou!“

Nikdy nechodil po pevném, ať na zemi či ve výškách, vždycky došlapoval zpříma, měkce, jistě. Nikdy necítil nic než vyrovnanost, ať se radoval či plakal, vždycky si myslel, že s lidmi soucítí. Nikdy nepochyboval o Berlíně, ať tu byly mokřady či metropole, vždycky věděl, že sem patří. Nikdy nelitoval času, ať minulého či přítomného, vždycky se s nimi nakonec spojí i budoucnost. Nikdy nebyl sám, ať s ním byl či nebyl, vždycky byl součástí něčeho většího. Když Damiel zmizel, Cassiel zavrávoral, jako by chodil po lávce, jejíž lana se na jedné straně zpřetrhala. Jedno křídlo mu navždy mířilo k zemi.

Její hlas se mu zarýval do uší. Dřel jako zrnka písku.
„Pomůžu ti!“ Nabídla zčistajasna.
„Víš o něčem, co ještě nikdy nedostal?“ zeptal se Ráif.
Skřípavý zvuk, který byl smíchem.
„Chceš splnit jeho přání, nebo…“
„Nebo!“
Pohlédl bohyni do očí a věděl, že porozuměla. Chtěl ho zabít. Stisknout krk a zaposlouchat se do chrčení umírajícího, které bude následovat uklidňující křupnutí.
Hádek na jeho hrudy zasyčel.
„Nemůžu to udělat. Zničil bych domov.“
„Právě s tím ti mohu pomoct, ale prvně musíš udělat něco pro mě!“
„Co?“ vyhrkl.
„Sehnat mě nové tělo.“
Svědomí ho nezadrželo ani na jeden úder srdce.
„Udělám to!“

„Hele, co jsem našel to v kůlně.“
„Jůů, hryzavé házedlo!“
„Jenže už nehryže.“
„Ale házet se s ním dá, ne? Sleduj,“ mrknul George na bratra a hodil hračku obloukem přes místnost.
Křup.
Disk nabral faleš a přistál na polici mezi nádobím. Bachratá váza srážku nepřežila.
***
Když Artur skončil výchovný proslov a vrátil se do kuchyně, Molly seděla za stolem a chvěla se jí ramena.
„Neplač, kluky to opravdu mrzí. Zítra odtrpaslíkují celou zahradu.“
„Díky, žes jim vyčinil. Já bych to nezvládla." V hlase jí zazněl smích. „Víš, jak jsem ráda, že mám konečně důvod tu příšernost od pratety Tessy vyhodit?“

Ještě vzpomínám na tu noc, kdy jsem si utkala křehký svět z vrtošivých tónů klavíru, ohmataných listů knih a vůně posekané trávy. A potom jsem jej hýčkala a ukazovala každému, kdo se uměl dívat. Tiše a z dálky, aby se nerozsypal.
Ještě vzpomínám na ten den, kdy můj svět popraskal jako tenký led, a já slyšela, jak křičí, cítila jeho bolest a nemohla dělat vůbec nic. A potom jsem třesoucíma rukama lovila ze studené vody střepy a snažila se z nich postavit lepší budoucnost.
Ještě vzpomínám na ten večer, kdy všichni na břehu křičeli „plav“, ale nikdo mi nepomohl sbírat.