Moje články

A/N: Volné pokračování minulé pidipovídečky
Stephen seděl za stolem a právě preparoval převzácného středomořského tesaříka, když se Sophie otřásla od kýlu až po ráhnoví. Zoufale vzhlédl. Z vosku užmoulal dvě kuličky a zacpal si uši. Nebylo mu to však nic platné. Šalupa se chvěla pod zpětnými nárazy děl.
„Nabít!“ nesl se dělovou palubou Jackův zvučný hlas
„Pal!“
Stephen vdychl.
„Pal!“
Sklenice s raritním ještěrem z pobřeží severní Afriky se s řinkotem roztříštila. Stephen zaúpěl. Jak dlouho ten exemplář sháněl! Nešťastně odpočítával vypálené rány. Čtyři. Pět... Čtrnáct.
„Konečně...“ vydechl s úlevou. Čtrnáctým, posledním výstřelem skončilo Jackovo každodenní dělostřelecké cvičení.
„Pomalé! Takže pánové znova!“
Stephen zoufale zavyl.

A/N: Asi to tu nikdo nebude znát, ale třeba se pletu. Snad nejsem úplně mimo téma.
Když se Stephen onehdy na koncertě v Port Mahon seznámil s tím velkým, mladým námořníkem, netušil jaký získá dokonalý vzorek pro svá filosofická a psychologická bádání. Netušil to ani ve chvíli, kdy mu Jack nabídl na Sophii místo lodního felčara.
Jackův svět byl malý, od přídi k zádi měřil jen několik desítek stop a jeho obyvatele tvořilo slabých devadesát mužů. A právě oni představovali cíl Stephenova vědeckého vyžití. Jako pod mikroskopem mohl sledovat věčně mrzutého chráněnce Killicka, mladého kadeta Babbingtona nebo věrnou duši - kormidelníka Barreta Bondena. Jackův svět byl malý a přece nekonečně rozmanitý, ztracený v rozlehlých dálavách Středozemního moře.

Na zádi Černé perly seděl s pohřebním výrazem kapitán Jack Sparrow. Nešťastný pohled kokršpaněla upíral kamsi do prázdna. Ruce měl bezvládně složené v klíně. Chlapi z posádky ho obcházeli velkým obloukem a doslova po špičkách, aby ho snad nevytrhli z jeho zadumanosti. Jen občas po něm hodili kradmým pohledem, zda se neprobral k životu.
S dupotem z podpalubí vyšel Will Turner. Jeho zrak okamžitě padl na netečného Jacka.
„Co se mu stalo?“ zeptal se kolem procházejícího pana Gibbse.
„Pssst! Ne tak nahlas“ zašeptal Gibbs a ohlédl se po Jackovi „Truchlí. Když jsme nabírali vodu, tak ve křoví ztratil svůj klobouk“

Nevěsta kráčela ke kostelu se šťastným výrazem ve tváři zavěšená do své matky.
„Maminko já se tak těším“ zašvitořila nadšeně.
Abys nesplakala nad výdělkem, pomyslela si její matka. Na venek se však na svou dceru povzbudivě usmála.
„On je tak úžasně pozorný, milý, dokonalý...“ rozplývala se dál nevěsta. Oči jí zářily neskonalým štěstím. To jsem si o tvém otci říkala taky, problesklo opět hlavou její matce.
Ženy vešly do kostela. Už se čekalo jen a jen na nevěstu. Ta se tetelila samým očekáváním. V předu vedle poručíka Bushe seděla schoulená postava, která prozrazovala, že kapitán Hornblower našení své nastávající nesdílí.