Moje články

Během dopoledne se z neznámé vyklubala velrybářská briga z Harwiche. Frances nechala napnout plachty. Velrybář se pokusil uniknout. Snad se obával, aby ho fregata nepřipravila o nejlepší muže. Snaha vyšla na prázdno. Frances neměla v úmyslu velrybáře obrat. Potřebovala informace. Velrybář však Hermine nepotkal ani neviděl.

***

Večer se posádka sešla na přídi. Už dlouho se palubou nenesl falešný zpěv doprovázený špatně naladěnými skřipkami. Fergus nezpíval. Bafal z dýmky a sledoval cvrkot. Pohledem sklouzl k zádi. Proinnseas stála u brlení. V tmavomodrém kabátě se zlatem na ramenou. Ten výjev mu pořád připadal neskutečný. A přece si uvědomoval, že právě tam patří.

Skřivánek doprovázející konvoj vězeňských lodí do trestanecké kolonie se dostane do střetu se starým nepřítelem.

Odkaz na první díl zde.

Jednotlivá drabble jsou chronologicky propojená odkazy.

Lovecké výpravě pana Barkleho se podařilo obohatit důstojnickou jídelnu o pár kusů místní zvěřiny. Větší starosti dělaly Frances zásoby dalších potravin. Kolonie neměla mnoho přebytků, které by mohla fregatě postoupit. 
„Myslím, že tady jsme skončili, pane Laytone,“ pronesla vážně, když byly poslední sudy s pitnou vodou uloženy v podpalubí. 
„Vyplujeme?“
„S ranním odlivem.“
Neměli důvod se déle zdržovat. Svůj úkol splnili, jak nejlépe dovedli. Tři ze čtyř vězeňských lodí bezpečně dovedli do cíle. 
Čekala je plavba přes nekonečnou rozlohu oceánu a kolem mysu, jehož jméno námořníci vyslovovali pouze šeptem, zpět k domovu. Než doplují, podruhé překročí rovník a obeplují svět.

Kráčeli k domu guvernéra. Pod střevíci skřípal písek. Odpolední slunce žhnulo k nesnesení. Frances cítila v zádech prázdné pohledy. Vězni v žaláři bez mříží.
Guvernér je přijal v salónu. Nablýskané pozlátko uprostřed prachu a utrpení.
„Měly připlout čtyři,“ pronesl nezaujatě.
„S lítostí musím oznámit, že Harpyji jsme ztratili.“
Guvernér ledabyle mávl rukou. Nikdo nebude truchlit pro ztracené duše.
„Máte ještě něco na srdci, kapitáne?“
„Mám na palubě šestnáct mužů z Chiméry. Osvědčili se a mám podstav.“
„Chcete mít takovou chátru v posádce? Nezdá...“
„Pašeráci a zlodějíčci. Ale schopní námořníci.“
„Je to vaše zodpovědnost.“
O šestnáct hladových krků na hrbu méně.

Dny splývaly. Večer se posádka scházela na přídi. Báchorky prokládané přístavními odrhovačkami rozptylovaly zemdlelost z dlouhé plavby. 
Toby lodníky zaujatě poslouchal.
„Až doplujeme, zlíbám první holku, kterou potkám,“ kasal se Torney.
„S holkama je kříž. To já zaplatím všem rundu,“ přisadil si Bowes.
„Neposlouchej je,“ ozval se Fergus. Opíral se o brlení a bafal z dýmky. 
„Tam kam plujem, čeká jenom smrt. Radši se drž na lodi.“

Osm měsíců ode dne, kdy vypluli, se z koše ozvalo očekávané zvolání. Toby sledoval cizí nevlídnou pevninu. Přístav, který si maloval v představách, hledal marně. Jen chatrče roztroušené po pobřeží. 
Fergus měl pravdu.

Jarní les zpívá. V korunách stromů se ozývá souboj o hranice. To, co zní jako libé trylky, jsou ve skutečnosti pěkně ostré nadávky. Zelené prstíčky listů se natahují ke slunci. Pozvolna stoupá k zenitu. Pálí na tvářích. Ze spadaného listí mrkají bílé oči sasanek. Úzká stezka lemuje koryto potoka. Šplhá po skále. Vápenec ohlazený deštěm i tisíci podrážek se leskne a smeká pod nohama. Zvědavý čenich zavětří. Tlapky zašustí v mrtvých vlnách loňského života. Cítí ji. Stříbřité krůpěje třpytící se v mechu. Tůňku pod pěnovcovou kaskádou. Vlhký čenich se dotkne padlých kmenů v korytě. Pěnovcová kaskáda zmatněla. Voda vodopád opustila. 

Čtveřice lodí ukrajovala míli za mílí z nekonečné šedomodré dálavy. 
Frances vyšla na palubu. Pravačku zavěšenou v květovaném šátku. Do tváří už se vrátil život, ale stále byla nezdravě vyhublá. Přehlédla konvoj. S trochou štěstí jim do cíle zbývaly dva měsíce. Přetrvávající únava ji přiměla k návratu do kajuty. 

Odpoledne přebíral hlídku pan Milton. Chybějící bílá na límci hlásala, že si vysloužil povýšení. Nově nabytá zodpovědnost tížila na ramenou, když hlídka oznámila blízkost hory ledu. Následoval záchvěv úlevy, když se objevil pan Layton.
„Informujeme kapitána?“ 
Starší muž zavrtěl hlavou.
„Je dost daleko. Bezpečně se vyhneme.“
Nebylo potřeba rušit kapitánův odpočinek.

Nečinnost ubíjela. Zpočátku zdvořilostní návštěvy pana Laytona se postupem dnů změnily v živé pracovní debaty.
„Kapitán Grenville tvrdí, že ho postihla náhlá slabost. Všechno hodil na poručíka Cardena,“ spustil hned ve dveřích.
„Tak slabost...“ ušklíbla se.
„Pomozte mi vstát.“
„Je to rozumné, madam?“ 
Pan Layton zalitoval, že nemlčel. Byl si docela jistý, že doktor Dobbler by to neschválil. 
Frances však nežádala o svolení.
Na palubě Skřivánka panoval čilý ruch. Chiméra mu zdatně sekundovala.
„Možná by se ta Grenvillova slabost mohla protáhnout,“ zhodnotila, než se jí zatmělo před očima.
„Myslím, že je na čase se vrátit, madam,“ pronesl, když ji podpíral.

Claude Bertrand se zmateně rozhlédl. Zdálo se, že dým je mnohem hustší než obvykle. Ještě před pár okamžiky po jeho boku stál poručík Tellier. Najednou ho nikde neviděl. Veškerá palba utichla. On však nedal rozkaz.
„TAK SNAD ABYCHOM ŠLI.“
Ohlédl se za hlasem. Pohledem padl na vysokou postavu v černém plášti.
„Nikam nejdu. Musím zůstat a zvrátit průběh bitvy!“
A konečně si vyřídit účty s tím...
„TO UŽ NENÍ VAŠE STAROST.“
Pomalu si začínal uvědomovat neodvratnou skutečnost.
„Snažíte se mi na značit, že… Já si ale vůbec nevzpomínám, co se stalo.“
„BYL JSTE ZASTŘELEN. ALE MÁ TO DĚVČE DOBROU MUŠKU.“

Pan Layton stál u brlení. Čelo mu brázdily vrásky únavy a starostí. Konvoj dohnali předevčírem. Od střetu uplynul sotva týden. Zmrzačená Hermine se statečně držela na dohled. Alespoň nepatrná úleva. Pan Barkley s panem Miltonem si vedli dobře. Když se však opatrně ptal doktora na kapitána, odpovídalo mu mlčení ve tváři šedivé nevyspáním.

***

Frances sledovala doktora Dobblera zvadlýma očima. Pravačku znehybněnou v závěsu. Tváře měla propadlé. Odrostlá koťata střežila její klid. Nesnažili se je vyhánět. Chabě laskala lesklou srst.
„Kdy mi dovolíte vstát?“
Hýčkal si právo neodpovídat. Neudržela v ruce lžíci, ale hnala se do vstávání. 
To bylo dobré znamení.

Tesaře Prestona pohřbili v průběhu první hlídky. Doktor Dobbler si unaveně promnul čelo. Nesmělé kroky ho přiměly zvednout hlavu. O‘Neill rozpačitě žmoulal čapku. Nejprve chirurg zaváhal. Pak pomoc neodmítl. Jones se také potřeboval vyspat.

Neklidné sny drásaly staré rány. Střípky vědomí drcené bolestí tonuly v kalných slzách laudana. Hlasy se slévaly v hučení příboje.
„Moje vina... Cromhlinn… Všichni… Mrtví...“
Útržky nesrozumitelných slov volaly po smíření. Chirurgův zmatený pohled. Bolestné uvědomění ve tváři trestance.
„Vy víte o čem mluví, O‘Neille?“
Laskavý dotek chladného plátna na čele. Poprvé nahlas vyslovil, co dávno věděl.
„Mohlo nás zemřít mnohem víc.“
Odpuštění kolébalo ke spánku.

Kolem stolu v důstojnické jídelně seděla početná společnost. Hovor vázl. Všichni víc pili, než mluvili. Jen dvojici podporučíků začínalo těžké víno rozvazovat jazyky.
„Pane Evansi, prý jste se zlepšil ve výpočtech,“ oslovil mladšího chlapce doktor Dobbler. 
„Ano. Poručík Doyle, mi pomohl. Od ní jsem to konečně pochopil...“
Sotva to dořekl, dlaň mu vystřelila k ústům a zrudl až za ušima.
U stolu zavládlo ticho. Pan Lindsey upřel pohled třetího důstojníka. Ten prudce vstal od stolu.
„Omluvte mne, pánové. Musím na hlídku.“
„Pane Evansi, myslím, že jste toho vypil přes míru,“ pronesl Tom ve snaze zachránit situaci. Bylo však příliš pozdě.

Frances se probrala z dalšího prchavého snu. V ústech měla vyprahlo. Tělo v jednom ohni. Chtěla zavolat Jonese. Slova drhla v hrdle. Odpovědí bylo prázdné mlčení. 
Pak se ozvalo klapnutí dveří a dvojí kroky. Tlumené hlasy se rozplývaly mlze. Dotek na zápěstí. Tikot kapesních hodinek bodal ve spáncích. Dlaň na rozpáleném čele. 
Zamžourala do komíhavého světla lucerny.
„Vypijte to.“
Nebránila se hořké pachuti ani sevření Jonesových rukou. 
Když doktor Dobbler odstraňoval krví a hnisem prosáklé obvazy, mlčel. Odulý, růžovočervený květ živil obavy.
„Doktore, jestli... Napíšete...?“
Přikývl. Nechlácholil milosrdnou lží. 
Když se pouštěl do boje s bujícím nepřítelem, nevěděla o světě.

Talíře s hrachem téměř přetékaly. Večeři provázela směsice holedbání i slz. Bocman se tvářil, že nevidí, jak se Fergus modlí ke svaté Brigitě. Navenek smířený. Uvnitř to vřelo. Zklamal Proinnseas. I sám sebe. Nemohl pomoci. Trestance ke kapitánovi nepustí. Malý Toby se přisunul blíž.
„Dělmistr povídal, že kapitán je jako kočka. Má devět životů.“
Mozolnatá dlaň prohrábla čupřinu rozcuchaných vlasů.

Ležela v závěsném lůžku. Roztěkaná mysl uvězněná v okovech obvazů. Bertrand byl mrtev. Měla cítit úlevu. Nepřicházela. Tělo zoufale volalo po spánku. Přicházely jen prchavé okamžiky neklidné dřímoty. Prameny bolesti se plíživě rozpínaly z pravého ramene. Dokud ji docela nepohltí.
 

Dvojice fregat se kolébala bok po boku. Pan Layton s obavami sledoval čluny převážející kořistnou posádku. Neušly mu nevraživé pohledy lodníků vůči zajatcům. Sotva jim je mohl vyčítat. Přehlížet je však nemohl. 
Večer sešel na marodku. Doktor Dobbler při pohledu na jeho unavenou tvář vytáhl lahev koňaku. Naplnil dva pohárky.
„Preston se sotva dožije rána.“
„A kapitán?“
Doktor mlčel. Nechtěl dávat falešné naděje. Ani sýčkovat. Už viděl jak se zkomplikovala i lehčí zranění.
První důstojník dlouze upil. Pod rukama mu kypěl pořádný hrnec potíží. Oddechne si, až doženou konvoj a doplují do přístavu. Tam snad doplní posádku. A vysadí zajatce.

Zvuk trhané látky drásal spánky. Drtila pachuť kůže mezi zuby, když vyndával kuli z rány. Milosrdná mdloba nepřicházela.
Horace Layton scházel na marodku s rozpolcenými pocity. Boj utichl, ale vítězství nebylo beze ztrát. Záchvěv úlevy vystřídaly obavy, když spatřil kapitána v chirurgových rukou.
„Hermine se vzdala. Velení převezme pan Barkley,“ oznámil. Taktně odvrátil zrak. 
„Pan Whitrow?“ 
Nepřítomnost druhého důstojníka znepokojovala.
„Padl.“
Uznání už se nedočká. 
„A její kapitán?“ 
Otázka pálila naléhavostí. 
„Také mrtev.“
Pokusila se vstát. Musela ho vidět. Potřebovala se přesvědčit. Dva páry paží ji zadržely dřív, než tělo vypovědělo službu.
„Pokoušejte to a už s rukou nikdy nepohnete!“

Pistole jí vypadla z ruky. Bílá vesta se barvila krví. Vpíjela se do sukna i hedvábné podšívky u kabátu. Bolest tříštila mysl na kusy. Pořád byla na živu. 
„Proinnseas!“
Výkřik plný úzkosti. Dotek ztvrdlých dlaní. Fergus z paže strhl šátek. Přiložil ho k ráně.
„Pomozte. Mi. Vstát.“ 
Nutkání pokračovat v boji vábilo. Měla by zůstat. Dokud se nepřesvědčí, že neminula. Dokud se Hermine nevzdá. 
„Musím vás odsud dostat!“ 
Hlava se vzpírala. Síly docházely. Tělo se podvolilo. 
Doktor Dobbler sešíval bok lodníka Torneyho, když se objevil O‘Neill. Podpíral kapitána. Frances se sotva držela na nohou. Obličej sinalý. 
Pak ji vůle opustila.

Příliš pozdě si uvědomil, že to udělal zas. Zaslepený sebejistotou spolkl tomu zrzavému skrčkovi návnadu i s navijákem. Teď ta stará kocábka tepala krásnou Hermine s zuřivostí teriéra. Přesto věřil, že se mu průběh bitvy podaří zvrátit. I ve chvíli, kdy se přes brlení převalil běsnící příval. Pořád měl početní převahu.

Frances se se svým družstvem prodírala k zádi. Pan Whitrow vedl útok přes příď. Hustý dým oslepoval. Každý krok vpřed byl vykoupený krví. Protivníkovou i vlastní. Muškety štěkaly z ráhnoví. Potom se dým rozptýlil. Záblesk zlata v modři a karmínu upoutal pozornost. Vystřelila. Prudká bolest ji srazila na kolena.

Děla utichla. Dvojici fregat stále halil dým. Poslední nádech před skokem do vody. Pak přišel sled rozkazů. Trup zaskřípěl o trup. 
Fergus v ruce svíral tesák. Na paži uvázaný šátek. Nepřirozená zbraň těžkla v mozolnaté dlani. Nikdy se doopravdy nebil. Ne se zbraní v ruce. Přesto se přihlásil jako dobrovolník. 
Proinnseas stála u brlení. Neměla by tam být. Kdysi věřil, že z ní Roibéard vychová městskou slečinku. Ta představa zemřela dávno před tím, než ho na pláži mezi Ceallaigh a tím, co zbylo z Cromghlinnu, sebrali vojáci. 
Stála tam, velela do útoku a on nemohl nic než jí krýt záda. 

Zdánlivě váhavá odpověď z paluby Hermine napáchala na přídi Skřivánka značné škody. Brlení na galionu bylo roztříštěné. Tesaře Prestona zasáhla utržená kladka. Odnášeli ho s rozšklebenou ránou nad levým spánkem. Obličej měl zakrvácený téměř k nepoznání. 
Ústí hlavní čtyřiadvacetiliberek se šklebila z opony hustého dýmu. 

„Miřte na hlavní stěžeň!“ 
Rozkaz se nesl dělovou palubou od osádky k osádce, když první salva nepřinesla kýžený výsledek. Nepodařilo se víc než neškodně protrhnout hlavní plachtu. 
Dusot bosých nohou plavčíků s prachem. Děla zahrkala do střílen. Dělmistr Robson upravil náměr. Jedno po druhém děla zaburácela. Ozvalo se zapraštění. Osádka Mlátičky Billyho zajásala.
Dostali ji.

A potom Frances došla k potoku. Odložila škopek s hromádkou prádla na vyprání a stáhla z nohou punčochy. 
Otloukala o kameny košili, když se ozvaly dětské hlasy. Zvedla hlavu.
„Vy nemáte nic na práci?“
Kluci si vyměnili provinilý pohled.
Frances vytáhla ze škopku punčochu. Zarazila se. Byla černá, trochu zvláštní. Rozhodně jí nepatřila.
„My...“ zakoktal první.
„...se chtěli zeptat...“ ošil se jeho kamarád.
„Z vás to leze jak z chlupatý deky.“
„Proč nikdy nenosíte šaty?“ vyhrkli oba naráz a zrudli.
„Žádný nemám. Chytej a per.“
Hodila punčochu po chlapci. Ta jako by byla živá. Proklouzla mezi prsty. Zmizela v potoce.

A potom šla bocman prát. Z koše na prádlo vysypala nevzhlednou pestrobarevnou hroudu a jala se ji třídit. Pestrobarevná hromada se zmenšovala a zmenšovala a místo ní vzniklo několik rozličných kupiček. Bílá, červená, barevná, tmavá... 
V koutě se krčí hromádka s vlněným oblečením. Když v tom vrznou dveře. Kupičkami se prohání černá chundelatá pohroma. V čokoládových očích svítí šibalské jiskřičky
"Cos to zase ukradl!" láteří bocman. Zkušenými hmaty a chvaty vytahuje kapitánovi z tlamy zmuchlanou, poněkud onošenou a oslintanou ponožku. Tuhle nepoznává. Je černá. Snad vlněná. S mongramem. Bocman pokrčí rameny a odhazuje ponožku na vlněnou kupičku v rohu. Nedoletí

Odpověď Hermine na Skřivánkův pozdrav přišla se zpožděním. O to byla hrozivější. Řev děl se odrážel od zčeřené hladiny. Dvojici fregat halila duchna hustého dýmu. Trupy se otřásaly zpětnými rázy. Rozkazy zanikaly v mohutném hřmění.
„Pane Chapmane, dostaňte nás k ní blíž!“
Pak Frances nechala nabít karonády. Na velkou vzdálenost se zdály neškodné. Z blízka se změnily v ďábelský vynález. Tam kde koule z dlouhého děla dřevo čistě prosekla, tam šířily zkázu jako liška v kurníku. Dubové fošny se po jejich náporem tříštily. Ostré třísky přinášely smrt a zmar. Muškety štěkaly z košů.
„Nabijte kartáče!“
Bylo třeba vyrovnat nepoměr sil.

Frances sestoupila na dělovou palubu. Pan Layton se dotkl klobouku. Ukazováky námořníků vyletěly k čelům. Jiný kapitán by přišel s květnatým proslovem o králi, Bohu a o vítězství. Ona věděla, že dlouhá prohlášení jsou zbytečná a to, co je čeká, má s Bohem jen pramálo společného.
„Chlapci, miřte přesně.“
Hermine bude tvrdý oříšek.
Odpovědí bylo souhlasné zahučení. Zahlédla Ferguse v osádce Mlátičky Billyho. Ve tváři měl soustředěný výraz. Střelmistr Robson měl ústa roztažená v divokém šklebu.
„Pane Laytone, začněme.“
První důstojník přikývl.
Děla zahrkala do střílen. Potom zahřměla. Trup se otřásl. Hladinu moře zahalil dým. Vyzvali Hermine k tanci. Přijala.

Snídani nechala vydat ještě za tmy.
„Čeká nás perný den, pánové,“ utrousil pan Layton a z podnosu si vzal ještě jeden sendvič.
„Jak znám kapitána, do oběda bude hotovo,“ ozval se pan Barkley.
„Važte slova, mladíku. Pýcha předchází pád.“ napomenul mladého důstojníka pan Chapman.
„Dáte si ještě kávu, Horaci?“
Nabídl konvici s horkým nápojem prvnímu důstojníkovi.
„Jste laskav. - A kruci…“ zaklel pan Layton tlumeně. Šálek naplnil sotva z poloviny. 
„Pánové, je čas jít.“
Odložil prázdný šálek a nasadil si klobouk.
Obloha zešedla, když byla děla po celé délce lodi připravena. Stačilo gesto, aby zahřměla.
Clauda Bertranda neprobudí vůně ranní kávy.

Tonuli ve tmě, přestože noc se nachýlila. Přízračné ticho rušilo jen šumění vln hladících příď fregaty a tlumené skřípění trupu. Frances po krátkém spánku vyšla na záď. S mečem u pasu a pistolí skrytou pod kabátem. Vyměnila si němý pozdrav s panem Whitrowem a prvním důstojníkem. Dlouhým, soustředěným pohledem sklouzla k inkoustové obloze. Četla v ní jako v knize. Ubývající Měsíc byl jejich spojencem. Hvězdy průvodcem. Odvrátila zrak od Kříže pod břichem Kentaura. Oranžové oči nepatřily nebeským tělesům. 
Hermine byla tam, kde ji chtěla mít. 
„Pánové, vyhlaste poplach. Tiše.“
Až obloha vybledne, vezmou si právo první salvy. Nebude Bertranda varovat.

Betrand se chytil na udičku. Než zhasli lucerny, svolala důstojníky. Naposledy se ujistit, že každý ví, kde je jeho místo a úkol. Čekala je nebezpečná hra i záludný protivník, co se neohlíží na pravidla. Pokud se Hermine podaří zahákovat, povede abordáž sama. Velení nad Skřivánkem převezme pan Layton. 
„Hlásím se jako dobrovolník,“ ozval se Benjamin Milton pevně. 
Čekala, že to udělá. Už dávno nebyl děcko. Každý, kdo s ní půjde na palubu Hermine, bude kandidátem na smrt. Nerozšíří ten seznam o syna jediné přítelkyně. 
„Ne, pane Miltone. Vy zůstanete zde. Pan Layton bude potřebovat spolehlivé muže.“
Stín zklamání vystřídalo pochopení.

Claude Bertrand vyšel na příďovou nástavbu a roztáhl dalekohled. Té malé, letité fregatě se stále dařilo udržovat znatelný náskok. Hnal se za ní už skoro celý den, slunce už se sklánělo k západu, a přiblížil se jí sotva o pár mil.
„Zatracenej zrzavej kripl!“ zaklel polohlasem zcela v rozporu se svým uhlazeným, naškrobeným zevnějškem a stiskl ruku v pěst. Nešlo mu to na rozum. Nemesis byla stará, těžká a pomalá, pokud došlo na stíhání i manévrování. Hermine se ty staré necky neměly rychlostí rovnat. 
Ten venkovský balík určitě vymýšlí nějakou přízemní fintu. Ale tentokrát mu to nevyjde. Tentokrát ho dostane!

Skřivánek uháněl k východu jako o život. Frances přecházela s panem Laytonem po velitelské palubě, zatímco pan Whitrow s panem Daviesem se uctivě stáhli na levobok, když se na zádi objevil Jones s podnosem s topinkami a konvicí čaje.
„Váš oběd, madam.“
Po letech už věděl, že v očekávání boje kapitán palubu neopustí.
„Děkuji, Jonesi. - Dáte si se mnou, pane Laytone?“ obrátila se na prvního důstojníka a nabídla mu šálek čaje.
Jones přešlápl.
„Mám vám připravit slavnostní uniformu, madam?“
„K čertu se slavnostní uniformou, Jonesi.“
„Tak bych alespoň vykartáčoval a vyžehlil...“ odvážil se navrhnout.
„To můžete. Až bude po všem.“

Frances sledovala dalekohledem vzdálenou siluetu silnější fregaty. Rozkazy velely zůstat na dohled konvoji. Chránit ho. Nepočítaly s protivníkem prahnoucím po pomstě. 
Nemohli se však Hermine postavit na místě. Ne pokud nechtěla dál hrát nekonečnou hru na kočku a na myš v nevýhodném postavení. 
Neviděla jinou možnost. Nejlépe konvoj ochrání, když ho opustí. Odvede Hermine pryč. Bertrand zaslepený mstou se chytí na vějičku. Staré, rozeschlé bárky pro něj nic neznamenaly.
Až padne tma, změní pravidla hry. Kořist se změní v lovce.
S trochou štěstí se s konvojem znovu shledají na předem daných souřadnicích. Nejpozději v přístavu. S trochou štěstí nedělá chybu.

„Nech těch zatracejch báchorek. Děsíš kluka,“ utrhl se na Hawkinse dělmistr Robson a naklonil se přes stůl k Tobymu.
„Neposlouchej ho. Jak znám kapitána, už má určitě nějakej plán. A až toho parchanta dostaneme, přijdeme si na svý. Už jsi někdy viděl zlatou guineu?“
Toby zaraženě zavrtěl hlavou. Nos si utřel do rukávu. Guinea byla v jeho očích i představách něco zcela nedosažitelného. Patřila víc do říše pohádek než do skutečného světa.
„Budou z nás boháči.“
„Dovopravdy?“ zeptal se Toby trochu nedůvěřivě, ale oči se mu zaleskly.
Robson přikývl. Že většina chlapů svůj podíl propije za večer v hospodě, neřekl.

Starý kormidelník Hawkins seděl za stolem, upíjel grog z cínového hrnku a téměř prorocky spustil, až malý Toby vyděšeně hekl:
„Věřte mi, tu loď řídí určitě samotnej belezebub nebo kníže pekelnej. Kapitán má pod čepicí a stejně nás našla. A bude nás ta proklatá loď pronásledovat třeba až na samotnej konec světa nebo ještě dál. Protože von si nedá pokoj. Už si vzal jednoho kapitána. Pamatujete? Teď chce i druhýho. Nikdy nás nepřestane pronásledovat. Popluje za náma třeba do horoucích pekel. Dokud kapitána nezabije a potom nás s sebou stáhne až na samotný mořský dno… Nebo dokud kapitán nezabije jeho.“

Prestonova parta na palubě Charlotte odvedla dobrou práci. Konvoj se konečně dal do pohybu. Čtveřice lodí vytrvale ukrajovala míli za mílí hladiny zčeřené západním větrem. Bělavé čupřiny vln laskaly oblé boky pobité mědí. 
Příď Skřivánka zkrápěla ledová vodní tříšť. Muži a chlapci vyslaní do košů očima vytrvale pátrali v šedomodré dálavě po sebemenší známce přítomnosti silnější fregaty. Dlouhé dny jim však jedinými společníky byli osamělí albatrosi na své nekonečné pouti napříč oceány. 
Benjamin Milton seděl obkročmo na brámovém ráhně, kam ho vyslal pan Barkley. Nízké zimní slunce nepříjemně oslepovalo. Odvrátil zrak k severnímu obzoru. Pak ji spatřil. 
Hermine je našla.

Frances pozvala ke stolu kromě svých důstojníků i kapitány vězeňských lodí. Panu Laytonovi bylo jasné, že za tím pozváním je víc než jen zvyk vyžadující od kapitána pohostinnost.
„Pánové, máme tady nepřátelskou fregatu a vy se loudáte jak na vyhlídkové plavbě!“ spustila, když ze stolu zmizely pečené ryby i lojový puding.
„To je ovšem vaše starost, Doyle,“ protáhl kapitán Grenville.
Frances zaměřila pohled na kapitána Slaighta.
„Pro příště si Charlotte vymění pozici s Chimérou.“
Slaight nasadil výraz plný nelibosti.
„Mně žádnej cucák nebude říkat...“
„Ten cucák ručí za vaši bezpečnost. Je tedy ve vašem zájmu dělat, co ten cucák řekne!“

Člun s panem Chapmanem a tesařem Prestonem vyslala k Charlotte nazítří po poledni. Vrátili se až po setmění.
Pan Chapman se chmuřil, když za nimi zapadly dveře kapitánovy kajuty.
„Je div, že se ten vrak vůbec drží na hladině,“ pronesl, když se na Charlotte zeptala. Preston jeho slova podpořil mnohem nevybíravějším slovníkem.
„Dá se s tím něco dělat?“
Preston pokrčil rameny.
„Snad bych s chlapci zvládl ucpat to nejhorší…“
V lepším světě by Slaightovi nesvěřili velení ani na říčním člunu. Svět měl však k dokonalosti daleko. Nezbývalo než napravit, co se dá, a doufat, že Charlotte dopluje do nejbližšího přístavu.

Během dopoledne se z neznámé vyklubala velrybářská briga z Harwiche. Frances nechala napnout plachty. Velrybář se pokusil uniknout. Snad se obával, aby ho fregata nepřipravila o nejlepší muže. Snaha vyšla na prázdno. Frances neměla v úmyslu velrybáře obrat. Potřebovala informace. Velrybář však Hermine nepotkal ani neviděl.

***

Večer se posádka sešla na přídi. Už dlouho se palubou nenesl falešný zpěv doprovázený špatně naladěnými skřipkami. Fergus nezpíval. Bafal z dýmky a sledoval cvrkot. Pohledem sklouzl k zádi. Proinnseas stála u brlení. V tmavomodrém kabátě se zlatem na ramenou. Ten výjev mu pořád připadal neskutečný. A přece si uvědomoval, že právě tam patří.

Ráno vstala Frances ještě za šera. Na palubě panoval klid. Pozdravila pana Chapmana. Šedivý důstojník pozdrav opětoval.
„Charlotte se pořád opožďuje,“ pronesla vážně. Očima sledovala šedivou hladinu oceánu. Obloha na východě bledla. Trojice vězeňských lodí plula roztroušená na mimořádném prostoru.
„Celou noc pumpují,“ pokýval hlavou pan Chapman.
Slunce se zvolna vylouplo nad obzor. Plachty se zbarvily růžovým nádechem.
„Odpoledne vezměte člun a s Prestonem zjistěte, co mají za potíže.“
Jestli se neudrží pohromadě, budou snadný cíl.
Odpovědět pan Chapman nestihl. Z ráhnoví se ozvalo zvolání.
„Plachta přímo před přídí!“
V prvních paprscích zimního slunce se rýsovala tmavá silueta neznámé plachetnice.

První hlídka se překlopila do druhé poloviny. Ticho rušilo skřípění lan a úpění dubového trupu. Fergus zkontroloval konce lan. Z kapsy vytáhl dýmku. Očima padl na Tobyho. Kluk usnul u paty stěžně. Měl by ho vzbudit. Místo toho ho přikryl svou kazajkou.

***

Talíř s nedojedenou večeří se krčil vedle lodního deníku. Frances přecházela po kajutě. Hlava těžkla starostmi. Konvoj svazoval ruce. Jestli je Hermine objeví, nesmí nechat Bertranda vzdát. Pokud zajme on ji... Zaplašila černé myšlenky. 
Dveře kajuty vrzly. Jones chtěl nabídnout ještě pár topinek. Místo toho sklidil ze stolu. Navzdory neobvyklé hodině připraví čaj. Věděl, že kapitán spát nepůjde.

Frances se snažila upravit si kabát uniformy. Nad stolem se houpala větvička cesmíny. Před sebou měla talíř s nedojedeným švestkovým pudingem a čile kmitala jehlou, když vešel Tom.
„Katherine tě zve na Štěpána na oběd,“ oznámil.
Frances dokončila steh a zvedla hlavu.
„Nejsem zrovna nejpříjemnější společnost,“ ucedila.
„Mám vyřídit, že tě rádi uvidí, Fanny.“
Věděla, že to je od Katherine Miltonové pouhá zdvořilost vůči bratrovu příteli.
Tom se odmlčel.
„Nechceš ten kabát raději odnést ke krejčímu?“ zeptal se.
Věnovala mu všeříkající pohled.
„Založím tě, jestli...“
„Nejsem kurva, abys mě platil, Tome.“
Nenechá se vydržovat přáteli. Ale pozvání přece jen neodmítne.