Moje články

Navazuje na Na tenkém ledě a na Ticho před bouří... A ehm... stačí "pokrevní" sourozenci?
----
Chvátala špinavými ulicemi k přístavu. Dělostřelba dávno ustala a ona se děsila se toho, co tam najde.
„Fanny!“
Tak jí nikdo neřekl už dlouho. Otočila se po hlase. Stál na protější straně ulice. Na tváři měl ještě stopy střelného prachu. Byly doby, kdy si byli bližší než sourozenci. Pojilo je pouto druhů ve zbrani. A Frances nikdy nepřestalo mrzet, že se rozloučili ve zlém. Když pak přišla Skřivánka varovat, ani se nepozdravili.
Teď děkovala Bohu, že ho vidí... Živého.
„Tome, co tady...“
„Kapitán mě poslal, abych tě našel dřív, než uděláš nějakou pitomost. Ale obávám se že pozdě...“
Mlčky přikývla.

Nesoutěžní... zase plevelím, já vím... jenže ty poslední témata jsou vážně plodný a dobrý
----
Pravá. Levá.
Oblouček. Oblou...
Znova!
Pravá. Levá.
Oblouček. Oblouček.
„No vidíš jak ti to jde! Ale tváříš se při tom strašně legračně...“
Zastrčím vyplazený jazyk.
Co pak můžu za to, že když se soustředím, tvářím se jako chovanec nějakýho ústavu?
Skříííp. Zoubky se zaseknou do ledu.
„Zkus to znova. Plynule“ povzbuzuje mě kamarádka. Sama kroutí piruety.
Šteluju se do výchozího postavení.
Pravá. Levá.
Oblouček. Oblouček.
Jo! Já jedu! Po zadu! A plynu...
Prásk! Skříííp! Plác!
„Proč se válíš?“
Potupně se zvedám na kolena.
„Ten led práská... Nemůže se probořit?“
„Je mínus dvacet. Led má půl metru. Ten se neproboří. Znova!“

Odehrává se na vrchovišti krátce po Tichu před bouří a navazuje na Krev není voda
----
Frances se opírala o svou starou, loveckou pušku. Její hlaveň zůstala chladná. Ještě neklesla tak hluboko, aby obrátila zbraň proti těm, které nazývala přáteli. Cítila v zádech nesouhlasný pohled.
„Pohybujete se na tenkém ledě, slečno Doyleová. Nejste v postavení, kdy byste mohla dávat najevo sympatie s...“
Jen si odfrkla. Byly doby, kdy si Fitzgeralda vážila. Teď se styděla, že s ním má vůbec něco společného... Že mu důvěřovala...
„A vy nejste můj velící důstojník“ odsekla chladně. Už jí nestál ani za špetku úcty. Sebrala se k odchodu. Zamířila k pobřeží, odkud se neslo vzdálené hřmění děl. Nepokusil se ji zadržet.

Ještě jedno nesoutěžní
----
S prvním se setkala v Řásnovce. Nápis byl už napůl smytý deštěm. Sotva ho přečetla. Nevěnovala mu pozornost.
Na druhý narazila na oprýskané zdi domu nedaleko kostela sv. Jakuba Většího. I na něm se už podepsal zub času. Přesto se jí ho podařilo rozluštit. Hlásal: Žlutý kvítek zvítězí nad všemi špatnostmi!
Když pak v Liliové, jen pár kroků od podmračeného nárožního kamene uviděla jasně zářící: Chyťte Širokka!, začala mít pocit, jako by ji pronásledovaly. Všude kam se vrtla, na ni ze starých zdí pomrkávaly nápisy psané křídou, mnohdy ve spěchu.
A pak náhle zmizely. Hledala je. Nikdy už je nenašla.

Navazuje na Poslední cestu... A to jsem si říkala, že už jsem Robovu rodinu týrala dost
Modlitbičku jsme převzala od tud a upravila ji svým potřebám.
----
Ze vsi se ozval jasný hlas kostelního zvonu. Odbíjelo poledne. Kathleen postavila polévku na stůl a sepnula ruce. Zvolna začala odříkávat každodenní modlitbu a děti se k ní postupně přidávaly. Bez prostestů. Bez protažených obličejů. Jack s Patem se nepošťuchovali a nedělali na mladší sestry pitvorné obličeje. Michael nekoukal z okna, kde co lítá. Všichni stáli se sklopenými hlavami a svorně odříkávali důvěrně známá slova.
Pane, dej svůj chléb těm, kteří ho nemají a svůj pokoj každému srdci...
Sedm tichých hlasů se spojilo jedinou prosbu. Jeden hlas však chyběl. Hluboký a vlídný. A židle v čele stolu byla podivně prázdná.

přímé pokračování Dobré zprávy
----
Harris podal Frances úředně vyhlížející obálku. Hladká, červená pečeť se ve světle lucerny matně leskla. Opatrně ji rozlomila a začetla se do listu. Když dočetla, svraštila čelo.
„Předpokládám, že to nebude zadarmo...“
Harris přikývl.
„Smím vás přijmout pouze pod podmínkou, že už nikdy nevstoupíte na tento ostrov“ oznámil jí stručně.
„Nikdy?“
„Leda na přímý rozkaz. A radím vám, nesnažte se o vytáčky. Právě jste utekla katovi z oprátky. Budou vás sledovat. Každý váš krok... Ještě jednou šlápnete vedle a už vás nic nezachrání. Takže mi to teď odpřisáhnete.“
Potřásla hlavou. Doživotní vyhnanství byl malý trest za chyby, kterých se dopustila.

Za inspiraci a nápad děkuju Lejdynce, která ve mě probudila vzpomínky.
----
Šedesát kilometrů. Třicet sedm mil... Nohy už skoro necítím. A tak jen sedím a sním...
Slunce nesměle probleskuje mezi mraky. Zlaté a šedé.
Hladina jezera se leskne v jeho paprscích tisícem malých penízků. A v ochranné náruči skalisek mrkají hlavičky stulíků. Zelené a zlaté.
Prastarý mostek se klene mezi ostrůvky. Letopočet z kamene už dávno smazal čas. Ztrácí se v zelenkavém šeru starých dubů. Jejich větve se proplétají jako prsty milenců. Hluboký, tichý les. Končí až tam kde začínají hory. Zelené a šedé.
Šedesát kilometrů. Třicet sedm mil... Nohy už skoro necítím. A tak jen sedím v loďce a sním.

Nesoutěžní... když on na mě tak poulil ty svý kukadla :-)
----
„...Před koupí si mládě pečlivě prohlédněte. Zkontrolujte, zda má kompletní opeření, zda není rozčepýřené. Zvláštní pozornost věnujte také pařátkům. Ty musí být kompletní a plně funkční...“
Bžuiiim.
Vypínám televizi.
„Tyhle bláboly přece nebudeme poslouchat, že ne Horáci?“
Podívám se na svého poněkud neupraveného společníka. Jen na mě mrkne granátkovýma očkama a skloní hlavinku. Optarně mu vískám peříčka. Sám se těma svýma pokroucenýma prstíkama podrbat nedokáže. Slastně přivírá očka.
„Horáci, dáš mi pusinku? Jó? Dáš pusinku?“ škádlím rozcuchaného přítulu.
Ďob. Ďob. Ďob.
Zobáčkem mi jemně oždibuje nos.
Kdepak! Příroda Horácovi možná nenadělila na těle, ale milejšího kamaráda bych jen těžko hledala.

Předchází Krev není voda
----
„Mám přísný zákaz vpustit koholiv, kdo nepatří k posádce.“
Frances zaklela.
„Tak otevřete tu bránu nebo ne!?“
Měla za sebou tři hodiny chvatné jízdy přes vrchoviště. V dešti, ve tmě a za neustálého burácení větru. Tělo měla rozlámané. Každičký sval ji bolel. Nohy se jí třásly únavou i z nezvyku. Neměla ještě náladu na to se dohadovat s kdejakým usmrkancem. A už vůbec ne se snaživým usmrkancem. A tenhle třasořitka patřil k jejich elitě.
„Ne. Jak jsem řekl. Plukovník vydal roz...“
„Jestli mi hned neotevřete, poručíku, tak vám tu vaší zabedněnou palici ustřelím!“
Natáhla kohout pistole. Mladík zbledl.
„Jak chcete.“

Navazuje na Pochyby a předchází Někdy hrdina nestačí
Snad se aspoň trochu vejdu do tématu
----
Od západu vál chladný vítr. Přinášel déšť. Frances stála na hraně útesu. Upřeně sledovala ocelovou hladinu moře. Pátrala po Bertrandově Nemesis. Musela tam někde být! Ten večer, kdy se Bertrand objevil U Zubatý, zahlédla záblesk záďových luceren. Teď však bylo moře pusté a mlčenlivé. Nebo ne? Náhle měla pocit, jako by na jihozápadě cosi zahlédla. Bělavý obrys v záplavě šedi. Vytáhla dalekohled. A skutečně! Podél pobřeží mířila k severu loď. Nebyla to však Nemesis. Byl to Skřivánek! A plul do pasti. V tu chvíli se jí v mysli zrodilo rozhodnutí. Rozhodnutí, které spustí řetězec činů, na které nikdy nebude hrdá.

nesoutěžní... vzniklo cestou do školy, na koleni v tramvaji... třeba to někoho pobaví
----
Tafonomické okno, Lagerstätte
už se mi to pěkně plete.
Vápence a břidlice,
motá se mi palice.
Z plavuní se tvoří uhlí,
už mám mozek celý ztuhlý.
Že nepoznám araukarit,
to se můžu rovnou sbalit.
Prý mám popsat ostrakoda,
to zas bude pěkná pruda.
Koráli čtyřčetní a šestičetní,
musíme zůstat příčetní.
Plži, mlži, hlavonožci,
to už jsou lepší ostnokožci.
Přisedlí jsou dendroidi,
asi bych se měla klidit.
Trny mají acantodi,
tupě na tabuli hledím.
Z plazů vyvinuli se savci,
to proto asi nejsou plavci.
Že ptáci jsou dinosauři,
to tvrdí nám profesoři.
Tak protože zvrácené mám chutě,
zaměřím se na mamutě.

Jen se s námi napij hochu.
Pij, mlč a poslouchej mě trochu.
Zítra ráno nevzpomeneš nic
a svůj domov neuvidíš víc.
Pochodem vchod a přímo hleď!
Tam za mořem tě čeká svět.
Zbraně nabít! Zamířit a pal!
Čeká tě sláva, proč bych ti lhal?
Teď jsi voják pana krále.
Pochoduješ dál a dále.
Každý den máš příděl rumu.
Ze Španěl už nevrátíš se domů.
Pochodem vchod a přímo hleď!
Tam za mořem tě čeká svět.
Zbraně nabít! Zamířit a pal!
Čeká tě sláva, proč bych ti lhal?
Zbraně nabít! Zamířit a pal!
Čeká mě boj, smrt a v očích žal.
----
Původně jsem chtěla pseudozveršovat, kterak se Sharpova rota zpila pod obraz a tudíž maj totální vokno, jenže jak jsem psala, tak z toho vylezlo tohle... aneb člověk míní, drabble mění. Jo a vím, že to je děsně naivní a všecko, ale je to asi vrchol toho, co je mé (ne)básnické střevo schopno vyprodukovat. Insiprace přišla od tud

Doufala jsem, že se tomuhle vyhnu, ale tohle téma si o to řeklo... časově mezi Bouří a Prosbou
----
Od okamžiku, kdy se palubou rozlehlo řinčení bubnu uplynulo jen několik minut. Těď už byl každý na svém místě. Harris zachmuřeně sledoval nepřátelský dvojpalubník. Starý Hawkins zkušeně udržoval směr. Ani při vyhlídce na boj se nevzdal své fajfky. Ben Harvey a ostatní střelci se krčili v koši. Muškety nabité. Čekali jen na rozkaz. Sto šestasedmdesát mužů do půli těla vysvlečených a se šátky omotanými kolem hlav vyčkávalo na dělové palubě. Chystali koule, ucpávky, nabijáky. Plavčíci nosili náplně s prachem. Vše probíhalo klidně. Jako by se jednalo jen o nějaké cvičení. Přesto se v zatuchlém vzduchu vznášelo napětí. Tentokrát boji neujdou.

Nic lepšího ze mně asi nevypadne...
----
Dovolte, abych se vám předtsavil. Jmenuji se Bert. Pan Bert. A jsem jezevčík. Ale ne jen tak ledajaký jezevčík. Jsem jezevčík polohrubý. Nebo, jak říká panička, jsem čistokrevný podvraťák. A že se pod vratama protáhnout umím! Po mamince jsem zdědil fousky na čumáčku, po tátovi postavu. Ta paní, od které panička kupuje dobrůtky, říká, že mám hruď jak bejk. Taky mám pěknou sílu. Když hledám myší díry, lítá hlína a bláto pořádně daleko. To mi pak panička hubuje. Ale já vím, že mě má stejně ráda. Že by mě nikdy nevyměnila. Protože já sice nejsem „fon“, ale zato jsem originál.

Navazuje na Trest
----
Smyčka ho svírala kolem krku. Studený déšť mu stékal po tvářích. Měl slanou příchuť. Naposledy zvedl hlavu. Naposledy se jeho pohled setkal s očima milované ženy. Stála tam v prostřed davu. Hrubý šál halil její unavenou tvář. Nejstarší syn ji objal kolem ramen. Nejmladší jí spal v náručí. Dcerky tulily kučeravé hlavinky k matčině sukni. Plakaly. A on je nemohl utišit. Nemohl je sevřít v náručí a říct: Zase bude dobře... Svou ženu nemohl políbit na tvář. Pohladit ji po zmoklých vlasech. Nemohl ji obejmout. Ještě jednou. Naposled... Čekala ho cesta, ze které není návratu, a ji tu nechával opuštěnou.
----
Vzhledem k zapeklitosti tématu jsem se pro jednou poradila s internetem a ten mi mimo jiné našel také to, že petrklíč je symbolem nové cesty, kterou se má člověk vydat (zde odkaz)... no a tohle z toho vzniklo

Na ostrově ve stejné době jako Bouře
----
„Slečno Doyleová...“
Fitzgerald ji provrtával malýma očkama. Krátkými prsty bubnoval o hrubou desku stolu. Na prázdno polkla. Věděla, co od ní chce. Stačilo odpovědět a posel se zprávou pro velitele eskadry by odcválal do noci. Stačilo říct...
„Nemůžu...“
„Ale můžete. Jde vám přeci o tu loď?“
O Nemesis... O Skřivánka... O slib mrtvému otci...
Fitzgerald ťal do živého. Znechuceně zavrtěla hlavou.
„Vy jste přece taky našinec... Nemůžete po mně chtít, abych zradila vlastní...“
Nedořekla. Nechápala. Vždycky ho měla za čestného člověka.
„Jen si chci pojistit, že opět nezměníte strany, slečno Doyleová. Takže ty jména.“
„Jste sprostej vyděrač...“
Otřásla se odporem.

Nesoutežní... Ta představa mě tloukla do hlavy celou cestu ze školy, nešlo odolat...
----
„Tady někdo půjde ke dnu“ pošklebují se nám kluci. Stařičká Bulovka rozhodně není ideálem krásy. Tenká vrstva laminátu na bocích už má svá nejlepší léta dávno za sebou a odraný kýl byl svědkem nejedné nehody. Sami si hrdě nesou Lochnesku. Krokodýlí hlava je přirozeným vlnolamem a pevný plast odolá kdejakému kusu nezvedené horniny. Tahle loď je samotným ztělesněním bytelnosti...
...K uším nám doléhá hřmění Staroměstského jezu. Blížíme se k propusti.
„Teď! Vpřed!“
Pár pádel se noří do vody. Křehká kanoe klouže proudem. Přes příď se nám valí voda.
„Vpřed!“
Hurá! Jsme venku. U pilíře Karlova mostu vidíme zelené bříško Lochnesky.
----
Pozn.: Na Staroměstském jezu (kdo zná, ví) je takřka pravidlem, že zatímco lehké (a vratké) zavřené lodě proplují, tak jindy téměř "nepotopitelné" otevřené plasťáky se cvakají jeden za druhým.

Lodičky opět na scéně (a zase mi hapruje chornologie)... aneb co se stalo před Bouří
----
Harris dalekohledem pozoroval blížící se loď. Objevila se na obzoru jako duch. Dvojpalubník. Padesát čtyři děl. Plula rychle poháněná sílícím větrem. Rozvinuté plachty svítily proti temné obloze. Dělové otvory se šklebily jako otevřené tlamy mnohohlavé saně. Štíhlý Skřivánek byl proti ní slabý. I kdyby se jim snad podařilo prorazit silný, dubový trup nebo zpřerážet ráhna a stěžně, pořád by je mohla poslat ke dnu. Dvě stě padesát mužů by zbytečně zahynulo ve vlnách. Harris zaklapl dalekohled.
Nepožene se do marného boje. Ne dnes. Ne se sílícím větrem a blížící se bouřkou v patách.
Bylo na čase ukázat nepřátelské fregatě záď.

Tak tentokrát to chronologicky nevyšlo :-( ... časově mezi Prosbou a Dobrou zprávou
----
„...Za zločiny vzpoury, zrady a vraždy důstojníka...“
Tři slova. Zrada. Vzpoura. Vražda. Tři rány hluboko do srdce. Frances stála nehybně. Oči upírala do země. Neodvažovala se vzhlédnout. Neodvažovala se čelit pohledům svých krajanů. Ale cítila je. Pálily jako rožhavené železo. To ona by měla stát na místě odsouzence. Ona by měla pykat...
„...se Robert Ryan odsuzuje...“
Prosím... prosím... ne smrt... ne smrt. Opakovala si neslyšená slova. Opakovala je jako modlitbu. Jako by tak mohla změnit dávno dané rozhodnutí. Rozhodnutí před kterým nebylo úniku. Věděla, že Robovi už nepomůže...
„...k trestu smrti provazem.“
Navždy bude žít s tím, že zabila přítele.

Ještě jeden nesoutěžní otrava...
----
Maminka mu vždycky vštěpovala tři jednoduchá pravidla.
Poslouchej svého pána, ochraňuj ho a střež jeho majetek. Pak budeš žít spokojený život.
Dodržoval je. Jenomže tomu člověku se zavděčit nedokázal. Ať udělal cokoliv, všechno bylo špatně. Když spustil na potkany, seřezal ho holí. Když upozornil na pošťáka, odvděčil se mu kopanci. A nakonec ho odvedl sem. Na blata. Studená. Vlhká. Opuštěná. Občas mu přinesl jídlo. Častěji přicházelo bití...
Choulil se do klubíčka mezi trsy suché trávy. Jazykem si olízl poraněný bok. V černé srsti se blýskaly krůpěje krve. Pak natáhl čenich k obloze. Vesničané v Grimpenu opět zaslechli stvůru z blat.

Přímo navazuje na Oslavu
----
Frances nespouštěla z kapitána Bertranda oči. Sebejistota z něj jen sálala. V ruce držel pohár vína. Usmíval se, ale v očích měl chlad. Pod tmavým pláštěm prosvítal červený límec uniformy.
Tváří se jako kocour... Jako velký černý kocour s červenou mašlí...
Bezděky sevřela ruku v pěst. V uších jí stále zněla slova, která před chvílí pronesl ke všem přítomným. Nevěřila mu. Nevěřila v jeho nezištnou pomoc. Na to byl příliš prohnaný.
Otírá se kolem nohou. Hraje si s námi... A pak sekne packou...
Nabízí pomocnou ruku, ale sleduje vlastní zájmy. Využije vzpoury a až dosáhne svého, nechá nám postavit šibenici...

Přímo navazuje na Neviděný
varování: pár neslušných výrazů
----
„..jediná rána...“
Frances vytrhlo ze zamyšlení Robovo halasné vyprávění. Kolem kováře se tísnil početný hlouček. Všichni, staří i mladí, si chtěli znovu a znovu vyslechnout, jak dostal Burnabyho. Jednooký John ho uznale poplácal po rameni.
„Jó, to byla dobrá trefa, chlapče... Tak na to, že nám ten všivej bastard už dá svatej pokoj!“ zahlaholil a pozvedl svůj džbánek. Ostaní se se smíchem přidávali.
Frances se svého džbánku ani nedotkla. Nesdílela všeobecné nadšení. Žaludek se jí svíral neodbytným pocitem nebezpečí. Těkala očima po lokále. Bylo blízko. Cítila ho. I přes smích a veselí...
...Kapitán Claude Bertrand vstoupil ještě než skončil přípitek.

Ještě jedno nesoutežní... nemohla jsem si pomoct.
Říkadlo je z pohádky O Popelce, měla jsem ji namluvenou na kazetě a jako malá jsem tuhle verzi milovala.
----
Mha přede mnou,
Mha za mnou...
Tak zní zaklínadlo z pohádky. Klíč ke štěstí zamčený v truhlici... Pohádkám jsem dávno odrostla a na štěstí za říkanku už také nevěřím. Přesto si připadám jako v pohádce. Jako ve snu. Mlha. Bílý závoj halící krajinu. Jemný déšť studí na tvářích. Smáčí nízký vřes nesměle vykukující z mechu. Fialová očka v záplavě zelené a hnědé. Kapradí natahuje prstíky k šedé obloze. Zemitá vůně rašeliny se mísí s vůní deště. Z dálky se ozývá bekání ovcí. A mlha je všude kolem. Bílý závoj halící krajinu pohádek a pověstí...
Mha přede mnou,
Mha za mnou...

Předchází Pro Skřivánka a těsně souvisí s Než se vítr obrátil
----
Toho rána halila vrchoviště mlha. Hustá. Šedá. Jako pohřební rubáš. A všude panovalo ticho. Ani pták nezapípal. Ani lístek se nepohnul. Jen klapot koňských kopyt se nesl krajinou s přízračnou ozvěnou. Hlídka vracející se do pevnosti.
Rob se krčil mezi skalisky. Úzkou cestu viděl jen matně. Ale slyšel dobře. Blížili se. Burnabyho jezdci. Museli jet jeden za druhým. Nic netušící. Nechránění. Natáhl kohout muškety. Pak spatřil záblesk zlata. Zamířil...
Třeskla rána. Koně se plašili. Jezdci se zmateně rozhlíželi. Hledali nepřítele. Nikoho však neviděli. Jen mlhu. Hustou. Šedou. Tichou.
A na rozbahněné cestě leželo tělo jejich kapitána. Měl ránu uprostřed zad.

Časově pár týdnů po Co oči nevidí... to se nikdo nedozví
varování: smrt, násilí na dětech
----
Frances toho po otcově smrti mnoho nezbylo. Kapitán bárky, která ji vysadila na jihovýchodním pobřeží ostrova, byl chamtivec. A to ji ještě čekala dlouhá cesta přes hory. Přesto věděla, že raději půjde pěšky, než by se vzdala i těch posledních vzpomínek...
Hodinky. Její otec je koupil za svou první kapitánskou výplatu. Když ho zasáhla kulka z pistole kapitána Bertranda, stále je svíral v ruce.
Dalekohled. Patřil podporučíkovi nepřátelské šalupy. Nebylo mu víc než dvanáct let. Stal se její první válečnou kořistí.
Lovecká puška. Kdo ví, kde ji tehdy Ben Harvey vyštrachal. Když z ní prvně vystřelila, zlomila si klíční kost.
----
Netuším, jestli je reálně možný, aby si člověk výstřelem z pušky zlomil klíční kost, ale někde jsem o tom četla, tak tomu budu věřit...

Nesoutežní, jen tak pro radost. Za inspiraci děkuji neviathiel.
----
Asi to byl jejich osud. A nebo snad trest za lidskou pýchu? Oba jeho mladší bratry pohltily hlubiny. Ten starší se nedožil ani konce své první plavby, toho mladšího semlelo koleso války. Zůstal sám. Sám brázdil oceán. Plnil přání lidí a sám si přál jediné. Zase potkat své bratry. Zatroubit jim na pozdrav... Ale věděl, že to se nikdy nestane. A tak jen čekal kdy i jeho dostihne jejich osud. Jejich prokletí. Snad po něm i toužil. Jenže ono nepřicházelo. Jeho život plynul v jednolité šedi plaveb a konec se skrýval kdesi v nedohlednu. Olympicu nebylo souzeno odevzdat se hlubinám.
----
Být lodí tak sešrotování považuji za velmi, velmi nepěkný konec

Tohle jsme si původně chtěla schovat až na příští sobotu, ale tohle téma si o to přímo řeklo. (Já vím je to děsně neoriginální)
----
Byl jsem nervózní. Tak nervózní jako ještě nikdy. Na jednu stranu jsem se těšil. Měla to přeci být má první cesta přes oceán. Do Ameriky! Do země snů! Ale zároveň jsem měl strach. Tak daleko jsem ještě nikdy nebyl. Můj starší bráška mě sice ujišťoval, že to bude určitě jen poklidná plavba, ale já se nemohl zbavit toho zvláštního pocitu u kýlu. Znáte to. Jako by vám tam poletovalo hejno racků. A nepřešlo to ani, když přišel ten Den a já konečně vyrazil. Uháněl jsem tou nekonečnou modrou dálavou jako o závod. Sbohem Anglie! Sbohem Irsko! Sbohem můj domove! Kdybych tak věděl... Kdyby věděl On. Můj pán a vládce. Kdyby věděli všichni ti maličcí lidičkové, které jsem nesl na jejich pouti za štěstím. Radovali se. Smáli se. Hudba hrála. A hladina oceánu byla jako zrcadlo. Klidná. Tichá. A v tom klidu se skrývalo nebezpečí. Nebezpečí o kterém jsem neměl ani potuchy. Hnal jsem se dál, jen abych jim ukázal svou rychlost. Svou sílu. A pak to přišlo! Objevil se náhle. Velký. Bílý. Chladný. Chtěl jsem se mu vyhnout. Opravdu! Ale nemohl jsem. Byl jsem příliš rychlý. A on byl příliš blízko. Bylo to rychlé. Jako když křísne. Hudba. Křik. Ticho.

Odehrává se ve stejném čase, jako Co oči nevidí... to se nikdo nedozví...
----
Tom zkroušeně vešel do důstojnické jídelny. Položil klobouk na stůl a zhroutil se na lavici. Ani se neobtěžoval svléknout si promáčený kabát. Čerstvý poručík Johnatan Dudley na něj vrhl tázavý pohled. Užuž se chystal promluvit, ale zarazil ho ostrý pohled Philipa Dobblera, který měl dost rozumu na to, aby se nevyptával. Však on se Tom rozpovídá sám. Místo zbytečných otázek mu podal lahev rumu. Mladý důstojník si z ní bohatě zavdal.
„Sjela mě jak posledního plavčíka“ pronesl pomalu. Philip se pousmál.
„Já vám to říkal, Tome. Ostaně sám byste mohl vědět, že Frances má horkou hlavu. Stejně jako nebožtík kapitán.“

Nesoutěžní pro Lejdynku (a jiné loďomilce) :-)
Netuším jestli nějací himalájští svišťové žijou, tak se předem biologům omlouvám ;-)
Inspirováno scénou z Pochmurného ostrova (P. O'Brian), kde se ovšem jednalo o krysy.
----
Jack byl za ty dlouhé roky na podivínství svého přítele zvyklý. Toho rána ho ovšem opět překvapil. Roztržitě pobíhal po palubě. Nadzvedával smotaná lana i kusy plachtoviny. Čas od času odchytil nějakého námořníka a horečně se jich na cosi vyptával. Odpovědí mu však byly jen nechápavé výrazy a lítostivé, kolozubé úsměvy.
„Stephene, stalo se něco?“ zeptal se Jack starostlivě, když do něj málem vrazil.
„Ztratili se“ odpověděl Stephen zkorušeně. „Moji vzácní himalájští svišťové.“
„Ztratili?“
Stephen nešťastně přikývl.
„Prohledal jsem celé podpalubí. Dokonce i sklad střelného prachu. Nikde nejsou.“
Jack soucitně pokýval hlavou. Pak jeho pohled padl na skupinku mladých kadetů.

Letní tábory jsou neskutečný pytel inspirace :-)
----
„Áááá!“
Žbluňk. Žbluňk.
Dva nezvedení háčci letí přes příď. Na mojí lodi si nikdo na Titanic hrát nebude!
„Útóóók!“ velí ta starší. Než se stačím vzpamatovat sápou se po bocích lodi jako nějaké chobotnice.
Žbluňk. Žbluňk.
Středáci vyjeveně valí oči a prskají vodu. Spíš než posádku lodi Jeho Veličenstva, připomínají zmoklé krysy.
„A teď kapitána!“ houkne druhý háček. Dva páry rukou se jako chapadla ovíjí kolem bortu. Loď se povážlivě naklání. Vlastní vahou (a pádlem) se snažím zabránit katasrofě.
Plesk! Třísk!
Kapitán svou loď nikdy neopustí.
„Co to je todlecto!? Vy zbabělci zbabělí! Piráti mizerný! Lot...“
Žbluňk.
„Tohle je vzpoura.“

Frances visela v úponách hlavního stěžně. Zamyšleně hleděla zpět k tmavému pobřeží. Stále slyšela naříkavý křik racků. Ještě před pár týdny, by ji z toho pohledu bolelo u srdce. Ale najednou jí ty dva roky strávené na ostrově připadaly jako sen. A z každého sna se jednou musí probudit. Milovala nekonečná vřesoviště, rozeklané útesy i mlčenlivá blata. Milovala slanou vůni západního větru i teplo zapáleného krbu. Přesto věděla, že už se nikdy nevrátí. Ona patřila sem. Na Skřivánka. Malá, štíhlá fregata byla jejím domovem. A na její plaubě teď mířila k jihu. Až tam kde končil obzor a začínala ohloha.

Ehm... snad je poznat jak jsem se k tomhle dospěla. To ty asociace (stydim).
----
„Mám pro vás dobrou zprávu, slečno Doyleová“ oznámil jí Harris věcně. Dívala se kamsi do prázdna. Netušila jakou dobrou zprávu by mohl mít na mysli. Od Robovy popravy nemohla ze Skřivánka vystrčit ani špičku nosu. Z přátel se stali nepřátelé. Byla štvancem ve vlastní zemi.
„Mladý Dudley včera zemřel“ pokračoval Harris stále klidně. Jakoby mluvil o počasí. Problesklo jí hlavou.
„Tomu říkáte dobrá zpráva?“ utrousila kousavě. „Pane.“ Dodala, když ji Harris zpražil pohledem. Mělo by jí být mladíčka líto. Ale nebylo. Celý její svět se scvrkl na prostou úvahu. Kam se u všech čertů vrtne?
„Potřebuji někoho na jeho místo.“

Tak ještě jedno nesoutěžní...
----
Zápis lodního deníku Lodi jeho Veličenstva Najáda
Středa, 13. Července 2011
18:00 - Večeře: Knedlo-vepřo-zelo. Zataženo. Zvedá se vítr...
...Tohle bylo o fous! Sotva za námi zaklaply dvěře kiosku, už se do nich opírá jednolitá vodní stěna. Je tu hlava na hlavě. Nějací svalovci se snaží udržet prohýbající se okna. Venku panuje chaos. Dokonalý tanec živlů. Vítr a Voda.
A to nás to mělo prý jen líznout...
Pěkné líznutí! Tak tak, že jsme stačili utéct. Zběžně počítám hlavy.
„Najáda! Orfeus! Pegas!“
Je to jako zaklínadlo. Sláva! Jsme všichni. A celí...
O deset kilometrů dál vichr porazil strom. Zůstal pod ním chlapec.

Když běsnění... tak běsnění. Časově mezi Někdy hrdina nestačí a Prosbou
----
Provazce ledového deště bičovaly rozbouřenou hladinu moře. Kapitán Harris stál na zádi. Paluba pod jeho nohama se děsivě kymácela. Sotva se udržel na nohou Starý Hawkins a několik dalších mužů se s vypětím sil snažilo udržet vzpurné kormidlo. Proklatá bouře! Nic neviděl. Nic neslyšel. Jen burácení vichru a běsnění vln. A pobřeží bylo blízko. Nebezpečně blízko. Ostrá skaliska. Zákeřná dračí tlama číhající na svou kořist. A pak tu byla ona! Nemesis. Překážka mezi jeho lodí, jeho Skřivánkem a otevřeným mořem. Hradba mezi životem a smrtí. Proklatá bouře! Proklatá loď! Teď už veřil Frances Doyleové. A modlil se, aby nebylo pozdě...

Mimo soutěž... takovej náhlej nápad aneb koho (a taky proč) vlastě Rob zabil a taky koho (a co) zradila Frances.
----
Na moři se vzpoury obvykle rodí na spodní plaubě. Na souši v hospodě. Frances tedy nepřekvapilo, že místem, kde se pravidelně scházelo zdravé jádro rebelantů, byl právě hostinec U Zubatý.
„Zase ztloukli několik našich na křižovatce!“
„To už přestává všechno!“
„Prostě ho zabijem!“
„Pryč s Burnabym!“
Jak snadné bylo najít viníka všech útrap. Kapitán Walter Burnaby. Jakoby smrt jednoho vojáčka mohla vyřešit všechny problémy. Byl to Rob kdo vystřelil. A Frances kdo řekl kudy Burnaby pojede. Taky s ním měla nevyřízené účty. A nejen s ním. V rebelii našla jisté zadostiučinění. Jenže pak se objevila Nemesis. A po ní Skřivánek.

„Ták to už stačilo, Babucho...“
A zase na mě vrhne ty svoje velké, smutné oči. Ale no tak prosííím...
„Řekla jsem, že stačilo.“
Jen pokývá moudrou hlavou. Pak do mě strčí čenichem. Prosím. Prosííím...
„...Smutně koukám, to známe, Babucho.“
V duchu se musím smát. Její vytrvalost je obdivuhodná. Stejně jako její nos. Moc dobře ví, co schovávám v kapse. Prosebně zvedne pravou přední. Několikrát hrábne kopytem. Prosííím. Ještě jednu. Poslední...
„No tak dobře...“ Zašátrám v kapse a vylovím sladkost v šustivém obalu. Kobylka natáhne krk k otevřené dlani. Měkkými pysky chňape po voňavé Hašlerce.
„Ale tahle už byla opravdu poslední...“

Tak to byl boj. Už jsem myslela, že to vzdám...
----
„Přece ho nemůžou popravit.“
Frances málem zapomněla s kým mluví. Kapitán Harris zlověstně poklepával prsty o naleštěnou desku stolu.
„Obávám se, že můžou, slečno Doyleová.“
Ten jeho ledový klid byl děsivý.
„Ale, pane. Vždyť neudělal nic špatnýho. Zabít tu svi...“
Byla rozhodnutá hájit přítele za každou cenu. Harris jí však vzal vítr z plachet dřív, než mohla začít argumentovat.
„Slečno Doyleová, dávejte si pozor na jazyk. Rob Ryan udělal, co považoval za správné. Stejně jako vy. A stejně jako vy za to ponese následky.“
Vrhla na něj poslední zoufalý pohled. Zavrtěl hlavou.
„Nemůžu pro něj udělat nic. Už kvůli vám.“

Tesně předchází Někdy hrdina nestačí... Ehm. Počítá se láska k "věci"?
----
Poznal ji ještě dřív, než stačila nad hlavou zamávat bílým kapesníkem. Za ty dva roky se příliš nezměnila. Ve tváři měla stejně uštvaný výraz jako ty poslední týdny, než byla donucena Skřivánka opustit. Ale v očích neměla jen únavu. Zrcadlila se v nich i nejistota a rozpolcenost. Netušil, čím za své rozhodnutí zaplatila. Netušil, kam až musela zajít. Ani nemohl. Pro něj byla služba samozřejmostí. Ale jedno věděl jistě. Stále o něm pochybovala. A pokud se rozhodla je varovat, neudělala to z posledních střípků loajality. Ani ze starého přátelství. Udělala to kvůli Skřivánkovi. To pro něj se nakonec rozhodla zradit.

Navazuje na Co oči nevidí... to se nikdo nedozví.
----
Frances se nedokázala ubránit tomu, aby si kapitána v matném světle lucerny zkoumavě neprohlížela. A nesrovnávala. Když v téhle kajutě stála naposledy hleděla na muže, který jí byl celé dětsví hrdinou. William Harris měl do hrdiny daleko. Nedokálazala si toho postaršího muže s orlím nosem představit, jak se se šavlí v ruce vrhá do bitevní vřavy. Dokonce si ani nedokázala představit, jak ve jménu cti někoho vyzývá na souboj. Přesto se pod upřeným pohledem pichlavých očí najednou cítila strašně malinká. Ač nerada musela uznat, že Harris je člověk na správném místě a Skřivánek ve svém kapitánovi nepotřeboval hrdinu. Potřeboval vůdce.

Za tohle může kamarádka, která lodičku kdysi dávno pokřtila, a společné tlachání a plácání na téma "Ženy na palubě"
----
Ze srdce nesnášela loučení. Hlavně proto doufala, že se jí podaří ze Skřivánka zmizet hezky potichoučku. Beze svědků a bez zbytečných řečí. Jenomže tentokrát se přepočítala. Starý Hawkins měl uši i oči snad všude. A co bylo horší, neváhal o jejím odchodu říct té nejméně vhodné osobě.
Tom ji odchytil ještě v přístavu. Nebyl to příjemný rozhovor. Výčitky svědomí ji hryzaly v žaludku ještě teď po pěkných pár panácích nekvalitní pálenky. Proč jen to musel ten starej kozel hned vyslepičit? A zrovna jemu? Kopla do sebe další kousek. Proč u všech čertů nemohl aspoň pro jednou držet jazyk za zuby...