DMD č. 1. pro 1. 4. 2011. Téma: Proč bychom se netěšili!

Fandom: Pyšná princezna
Poznámka: Já vím, pozdě, ale holt problém s přihlašováním, dopsala jsem to nějakých deset minut před půlnocí :) Bývala bych to stihla!
Lovec se skrčil za keřem. Tohohle dvanácteráka měl vyhlídnutého už dva týdny. Dva týdny strávené sledováním jeleních stop. Teď ho měl konečně na dosah... jenom chvíli nerušeného lesního kli...
„... kdýž nám Pánbůh zdraví dál, zdraví... Dobrý ráno, sousede, co vy tady?“ zahlaholila vesnická bába kořenářka. Jelen už při prvních tónech vzal nohy na ramena.
Celý týden trpěla vesnice nedostatkem zvěřiny. Zato ale vzrostl počet úrazů způsobených náhlým leknutím kováře a brusič nožů se raději k dědině ani nepřiblížil.
Obyvatelé království „teď už taky krále Miroslava“ si začínali pomalu myslet, že zákaz zpěvu byl vlastně docela rozumné nařízení.

Poznámka: dvojčatům, když mají dnes narozeniny, AU
V pátek 21. prosince 2012 se obyvatelé hradu střetávali na nádvoří a nedočkavě se dohadovali o tom, co a kdy se to stane. Někteří juchali nad představou konce světa, jiní skepticky tvrdili, že žádný nebude.
***
Fred s Georgem, znalí tajných chodeb, čekali až uplyne poslední minuta dne, aby mohli předvést svůj nejnovější výtvor - Dokonalá iluze.
Apokalypsa spuštěna - draci a jiné chiméry pustošící zemi, požírající lidi, zvířata, spalující rostlinstvo. Křik všech bez vyjímky. V ústraní spokojeně šklebící se dvojčata - jako za mladých studentských let.
***
Severuse hluk z venčí vyrušil v četbě Dantovy Božské komedie. Zrovna, když se kochal živým vyobrazením pekla.

„Majdo, spíš?“
Tohle je ta otázka, na kterou prý nikdy neodpovíte pravdivě, říkala jí maminka.
„Asi ne.“
Medvídkovi by mohla žmoulat ucho i jindy, že?
„Tak porada. Ale hned!“
Nebyl přece čtvrtek a dokonce ani neděle. Naučila se kvůli tomu znát dokonce i dny v týdnu.
„Máš tu zaprdíno, Matěji.“
Chichotala se, když zadržovala dech pod jeho přikrývkou.
„To máš teď jedno. Musíme vyřešit co s tetou Agátou, zítra přijede.“
Nerozuměla.
„Hm?“
Těšila se.
„Majdo, ona už neodjede! Chápeš, kvůli ní odešel dneska táta s věcmi!“
Ne, nechal tady ponožku!
„Proč?“
Ne!
„Protože máma ji má ráda, víš?“
Netěšila se.
***
Takže, tímto přeji zdejšímu osazenstvu krásný páteční večer :). A později snad dobrou noc!
Jsem v této soutěži zelenáčem, tudíž doufám, že jím dlouho nezůstanu a troškule se otrkám...:).

Ráno jsem se probudila a uvědomila si, že jsem naživu. To mě potěšilo. Já žiju? Já dýchám? Já myslím? Já se divím? Já jsem? Jé! Jak to?
Ještě s napůl slepenýma očima jsem zamířila k oknu a nedočkavě rozhrnula závěs. Počasí mě nezklamalo. Další šedivé ráno provoněné šedivým deštěm! Co vlastně lidé mají proti šedé? Mně se ta barva líbí. Je v ní kousek ode všeho.
Ze zamyšlení mě vytrhlo rozespalé zabručení mé spolubydlící.
„To už je den?“
„Záleží na tom, jestli den počítáš od půlnoci, od svítání nebo od chvíle, kdy se vzbudíš…“
Ani mi moc nevadilo, že neposlouchá.

„Víš, co je novýho?“
„Copak?“ zeptal se Pavel své lepší polovičky. Pokuřoval opřený o zábradlí balkonu, sledoval západ Slunce a bylo mu fajn.
„Kočka ti sežrala fíkus,“ oznámila mu Iva.
„Hurá,“ odpověděl nepřítomně.
„Neteče teplá voda.“
„Skvělý.“
„A na oběžný dráze sedí flotila mimozemšťanů a hodlá se sem nastěhovat.“
„Poslyš,“ probral se Pavel konečně, „to myslíš vážně?!“
„No, to je apríl, ale s tou kočkou je to pravda.“
„Ále,“ zadýmal a pokračoval v obdivování zajímavě zabarveného ovzduší, „hlavně, že jsme zdraví.“
Iva to nevěděla, ale na orbitě Země skutečně kroužila vesmírná flotila. Lidstvu končila nájemní smlouva. ET se vracel domů.

Poznámka: Moje spolubydlící děkuje navrhovateli tématu. Profesor si celý včerejší večer zpívala: „Proč bychom se netěšili, když nám Pámbu rybu dal, když nám Pámbu jesetera dal.“
---
Jsou chvíle, kdy se čas zastaví. Chvíle, kdy zapomenu, že mám spoustu práce. Chvíle, kdy si přeji rozplynout se s vodou a odplavat někam pryč.
Takové, jako byl můj poslední volný den. Slunce svítilo, foukal jemný vánek a já mu s úsměvem nastavila tvář.
Nikdo mě neviděl. Všichni už odešli, jenom já se opírala o stříbrnou octavii, dřímala a vzpomínala na nádherné jesetery.
Něžné prsty větru prokluzovaly temnými prameny rozpuštěných vlasů a odlétaly zanechávajíc mne toužící po věcech, které se nevrací.
Voda v rybníčcích odrážela sluneční paprsky, bílé bubliny kyslíku proplouvaly vlnami…
Na líhni výzkumného ústavu vládl klid a mír.

Poznámka: Omlouvám se za poněkud drastickou metodu. :)
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože to vypadá, že prší.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože se krásně leskne.
„A próč? Mamíí, mamííí!“
Na kvítečkách se usadila rosa.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože je ráno.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože teď je zahrada nejkrásnější.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Nemusím přemýšlet.
„A próč? Mamíí, mamííí!“
Protože něco nedává smysl.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože se to jmenuje zlatice, ale nikdo tomu tak neříká.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože pravý zlatý déšť na zahradě nebývá.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože je jedovatý.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože jinak bys teď neměl štědřenec na hraní!!

Mařenka byla vyděšená. V sázce byla její pěvecká kariéra a nejspíš i život. Srdce jí divoce bušilo v hrudi a vousky se jí třásly.
Když jí garderobiérka na záda napichovala jablíčka, začala panikařit. Opakovala si text stále dokola, ale věděla, že se přeřekne.
Předehra.
U Wagnera by něco takového snad prošlo. Jednu jeho operu teď na festivalu zinscenovali se zpěváky převlečenými za myši.
Jenže tohle je Praha!
Kdyby převrátili naruby jen kostým! Ten diváci snad skousnou… až je všechny vynesou v zubech. Ale ten text…
Sbor spustil: „Proč bychom se neježili?“
Obecenstvo sedělo jako přimražené.
„Když nám Pánbůh ponravy dá…“

Byla černá noc a nad katedrálou kroužily vrány. Quasimodo se chystal ohlásit půlnoční hodinu. Onu, na kterou se vždy těší nejvíce. Dnes však cítil ve vzduchu cosi prapodivného, snad spálenou kůži. Vyšel po schodech ke zvonům. Na zemi leželo tělo zvířete. ...zbytek. Zbytky plamínků větrem pohasínaly a Quasimodo poklekl. Odložil pochodeň a natáhl se rukou pro štítek zavěšený na obojku. „Simba!!“
Dveře se rozlétly a než Quasimodo sáhl po světlu, ucítil ostrý kov v jeho hrudi. Jafar stojící nad svými obětmi se zhluboka nadechl. „Lépe to začít nemohlo,“ s drnčivým smíchem skočil po lanu, aby rozburácel zvony ohlašující Nový rok.

Scarlett se rozhlédla a pocítila pýchu. Tenhle dům, zahrady, louky a plantáž sice nebyla Tara, kterou si pamatovala z dětství, ale byla to Tara, jakou vlastníma rukama vybudovala. A ta přetrvá, i když už tu ona sama nebude, díkybohu Suelleniny děti nejsou takoví budižkničemové jako její vlastní.
Zaslechla smích a nakrčila nos. „Ach ti mladí! Já jsem jim tu cestu připravila a oni si toho stejně neváží. Kdyby tenkrát poznali hořící Atlantu! Dnes myslí jen na samou zábavu, biografy, krátké sukně.“
Scarlett už nová móda neslušela. Ale nemá cenu truchlit. Vždyť zítra je také den. A už jich moc nezbývá.